Mezi nejpopulárnější české literární mystifikace patří osoba a dílo Járy Cimrmana. Cimrman není pouhým svědkem klíčových počinů moderní doby, přichází s vlastními filosofickými teoriemi. Ty se mohou jevit jako projev zdravé sebeironie, ale také jako pohodlný alibismus.
Nevinnost před dějinami je něco, co nám Cimrman tak velkoryse nabídl. Z filmu Jára Cimrman ležící, spící, 1983
Coby autor tohoto textu musím nejprve přiznat, že vůči předmětu nechovám objektivní vědecký odstup ani omylem. Naopak – na Járu Cimrmana mám letitou osobní pifku, kterou bych tímto rád transformoval v mírně užitečný, nebo alespoň bezvýznamný příspěvek do diskursu. Jak mě však mohl osobně ranit právě tento mírumilovný neexistující velikán, ona epitomé neškodné geniality? S nadsázkou bych mohl říci, že mi Jára Cimrman vyfoukl děvče.
Jako šestnáctiletý jinoch jsem nevynikal ve flirtu, hledal jsem tedy alternativy v jiných oblastech. Když jsem se jednoho večera ocitl vedle vysněné dívky, začal jsem hovořit o klasickém problému existence vnějšího světa. Jak mohu získat jistotu, že vše zdánlivě vnější – a tedy i ona – existuje skutečně „tam venku“, a nikoli uvnitř mé osamělé mysli? Netuším, jak jsem chtěl tuto filosofickou etudu využít ve svůj romantický prospěch; přinejmenším jsem ale doufal, že slečna přitaká mému znepokojení a bude se mnou přemýšlet o propasti, která odděluje naše dvě duše (abychom ji nakonec mohli prakticky překlenout). Namísto toho jsem obdržel stručnou odpověď: „To ale přece Cimrman vyřešil, ne?“
Teorie externismu
Když zaznělo jméno velikána, znejistěl jsem pro svoji neznalost jeho díla a filosoficky se stáhl. Připouštím, že i bez Cimrmanovy intervence by onen večer zřejmě nebyl dopadl, jak jsem doufal. Zklamáním však pro mě nakonec byla i konfrontace s citovaným zdrojem, tedy s Cimrmanovou teorií „externismu“, již rozpracoval Smoljak v seminární části her Akt (1967) a Vyšetřování ztráty třídní knihy (1967) coby odpověď na filosofický solipsismus. Tvrdí-li solipsismus, že „existuji pouze já, nikoli vnější svět“, Cimrmanův externismus říká pravý opak: „Existuje pouze vnější svět, nikoli já.“ Od Smoljaka se v Aktu dozvídáme o Cimrmanově disputaci s koncilem filosofických učenců, který byl kvůli jeho externismu svolán do Basileje; této imaginární společnosti pak vévodí jistý F. C. Bohlen, jenž Cimrmanovo externistické učení napadá. Jejich spor končí v Cimrmanův prospěch a mistr neskromně dodává, že vyrovnání se s důsledky jeho externismu je „věčný úkol filosofie“.
Nemusíme se zaobírat konkrétními deficity Cimrmanovy argumentace. Pozornost zasluhuje spíše metafilosofický model, se kterým velikán interaguje. Filosofy zde vidíme jako tribální tvory definované vždy tím či oním „ismem“ (např. vulgárním materialismem); zároveň se jedná o tvory institucionální a hierarchické, kteří do boje s kacířem posílají Bohlena jako své „eso“. Tento satirický obrázek neztrácí na hodnotě: zvláště v analytické filosofii platí dodnes všemožné „ismy“ za odznak hrdosti i stranickou knížku. A dodnes filosofové tíhnou k oněm poněkud scholastickým, hierarchizovaným institucionálním strukturám, které chrání svět před špatnou filosofií a je samotné před tímto světem.
Zpřesňování omylu
Filosofa máloco tolik frustruje, jako když jeho veliké myšlenky neberete vážně – a máloco je pro něj zdravější. Přesto Cimrmanův příspěvek k filosofii možná tak docela zdravý není. To lze vidět jasněji ve Smoljakově referátu o mistrově teorii poznání ve Vyšetřování ztráty třídní knihy. Proti Bohlenově teorii o poznání coby postupném zpřesňování pravdy staví zde Cimrman kontrateorii o postupném zpřesňování omylu. V rámci obhajoby své teorie pak Cimrman učiní svůj slavný „krok stranou“, diskursivně těžko replikovatelný přesun z vlastní argumentace do teorie protivníka, který se ve Smoljakově názorném referátu představí zkrátka jako šipka na tabuli. Satira filosofické komunity se tak rozrůstá o aspekt příznačného formalismu, který je ihned zdůrazněn ještě „dvojtečkovým operátorem“, když pouhou dvojtečkou na tabuli Smoljak-Cimrman spojí obě teorie v závěr, že „nakonec víme vše, tedy (že) nevíme nic“.
Potíž s Cimrmanovou filosofií tkví v nemožnosti na ni navázat. Pokud jsme o Cimrmanově externismu snad ještě mohli v žertovném duchu debatovat, k jeho „kroku stranou“, už lze těžko cokoli doplnit či namítat. Filosofická diskuse končí a problém v ní obsažený se uzavírá – nikoli rozřešením, ale zapouzdřením v cimrmanovském universu. Na ně se lze kdykoli napojit kontextualizovanou citací „externismu“ nebo „kroku stranou“; avšak zatímco Bohlen a jeho filosofické kmeny vykazují alespoň úctu k návaznosti a principiální otevřenosti filosofické debaty, cimrmanovský model filosofie zanechává pouze tyto mistrovy kanonické odpovědi, jež účastníky rozpravy vydělí na některé, kteří vědí (a baví se), a ostatní, kteří nemají co dodat.
Pohodlná izolace
Cimrmanova filosofie se tak na první pohled odlišuje od jiných velikánových příspěvků. V jeho korespondenci s Albertem Einsteinem, v jeho objevech žárovky či CD slyšíme hodnotu historické participace: Cimrman byl u toho, účastnil se (jakkoli neproduktivně) největších diskusí a objevů své doby; tajně se dotkl osob a věcí, které změnily svět a kterým náleží v tomto světě všeobecné uznání – byť jemu samému se žádného nedostalo. Cimrmanova filosofie vzbudila podle všeho obecné pozdvižení, vyústila ale naopak v uzavření velkých filosofických diskusí jako něčeho, na čem již světu nezáleží. Snad proto se tento Cimrmanův přínos ani neukrývá ve stínu reálné filosofické historie, nýbrž ji ignoruje.
Mnohým však na filosofii záleží – ať už na problému existence vnějšího světa (který Kant prohlásil za filosofický „skandál“ své doby), nebo přinejmenším na samotné filosofické diskusi. Máme se těmto lidem vysmát, nebo stačí jim nenaslouchat, protože Cimrman našel odpověď? Možná si filosofové tak drsné zacházení zaslouží. Možná se zde však projevuje stínová stránka cimrmanovského národního mýtu, který sice ironizuje český Minderwertigkeitskomplex – zejména ve vztahu k německé kultuře –, ale zároveň na něj nabízí pohodlný všelék: zpravidla příběhem tajné participace, zde ovšem skrze výsměch té náročné filosofii, v níž naši germánští sousedé tradičně excelují.
Kdysi mě Cimrman svou filosofií vzdálil od slečny, s níž jsem se chtěl sblížit. Nadále mi chybí vážná diskuse nad tím, které cimrmanovské „kroky stranou“ nás spojují napříč generacemi a třídami ve zdravém, sebeironickém ikonoklasmu a které nás spíše pohodlně izolují od Němců, Angličanů, Slováků, ale především od náročných výzev a důležitých otázek druhých lidí.
Autor je bývalý filosof.