Mateřství za hranou

Jsem matka dvou malých dětí a žiji v Praze. Pohybuji se ve světě matek malých dětí a právě k tomuto světu mám nutkavou potřebu se vyjádřit. Je totiž naprosto odlišný od toho, jaký jsem ho očekávala. Je to svět nepřirozený, neznámý, vymknutý, svět plný frustrace, nepochopení a totálního vykořenění. Svět, v němž – kdybych většinu času nebyla tak neskutečně unavená a hysterická – by byl mou nejčastější reakcí údiv.

Jak to, že být matkou je tak strašně náročné? Jak to, že žijeme ve společnosti, kde je většina matek z mateřství naprosto vyčerpaná? A není něco divného na společnosti, která je tolik vystresovaná z něčeho tak přirozeného jako mateřství? Použiji­-li slova Michaeleen Doucleffové, která ve své knize Tajemství přirozené výchovy (2021, česky 2022) srovnává současné západní výchovné standardy s přístupy tradičních kultur, bude mít tento úžas podobu otázky, zda skutečně moje kultura zapomněla na to, jak nejlépe vychovávat své děti.

Zapřažená v novém světě

Můj prvotní údiv se dostavil hned po narození mé nejstarší dcery. Nejprve to byl hlavně údiv nad tím, jak náročná a hraniční zkušenost je pro matku porod, a také nad tím, že mi o tom nikdo dopředu neřekl. K tomu se velmi brzy připojil údiv nad náročností raného mateřství. Najíst se, vyčistit si zuby, osprchovat se, dojít si na záchod, uvařit, navštívit doktora, kamkoli dojít, být kdekoli včas, nadechnout se, vydechnout, to všechno se najednou stalo téměř nepřekonatelným problémem. Zatím ale stále šlo jen o úžas člověka totálně pohlceného novou situací. Až časem jsem si začala uvědomovat, že v tom nejsem sama. Naprostá většina čerstvých matek kolem mě prožívala podobné pocity. Údiv na začátku a pak už jen zápřah, rostoucí únavu, časem příšernou únavu, nakonec frustraci a často i zlost. Jako matky jsme byly vhozeny někam, kde jsme to vůbec neznaly. Rozkoukávaly jsme se v doposud neznámém světě únavy, rozčarování a negativních emocí, který jsme si dopředu malovaly úplně jinak.

Mé mateřství mělo být reklamní scénou se širokým úsměvem a vybělenými zuby, jenže se odehrával přesný opak. Brzy jsem byla vyčerpaná, deprivovaná, zoufalá. Začala jsem obsedantně studovat knihy o výchově, kupovala si drahé webináře, rozhovory s mými kamarádkami matkami (s bezdětnými kamarády jsem se už téměř nevídala) se přestaly týkat čehokoli jiného než mateřství. Stále jsem však svou situaci příliš nereflektovala. Snažila jsem se jen přežít. Žila jsem ve městě, ve kterém jsem, tak jako většina mých kamarádek, neměla rodinu. Připadalo mi, že za posledních pár měsíců jsem zestárla nejmíň o deset let.

A pak, jednoho dne – když byly mé mladší dceři dva roky a v mém mozku se začalo pozvolna uvolňovat opět místo i pro něco jiného než jen pro kojení, přebalování a tišení pláče – jsem si o mateřství povídala s kamarádem. I on měl tehdy malé dítě a nedokázal pochopit, že já i jeho partnerka jej vnímáme jako nesmírně náročné životní období. K celé otázce zaujímal poměrně konzervativní postoj a argumentoval větami typu, že jeho matka i babička mateřství také zvládaly, nestěžovaly si, a to přitom musely vyvářet pleny, starat se o pozemek a oběd měly vždycky navařený přesně ve dvanáct. Zkrátka nechápe, jak je možné, že je to pro nás tak těžké. Nebyl agresivní ani naštvaný, spíš rozčarovaný. Bylo na něm vidět, že tomu prostě nerozumí. Já jsem tehdy nebyla schopná nijak uspokojivě argumentovat. Řekla jsem mu jen, že nevím, proč to tak je, ale už jen fakt, že to tak je (protože to tak prožívají víceméně všechny matky v mém okolí), o něčem vypovídá. Pravděpodobně o tom, že je někde něco špatně.

Volnost pohybu

Od toho momentu se v mé hlavě vedle tupého konstatování, že mateřství je těžké, objevila otázka: „Proč?“ Jak je sakra možné, že to nezvládáme? Jak to, že se cítíme tak unavené, frustrované, neschopné? Do té doby jsem situaci matek brala jako něco normálního. Ženy po porodu cítí únavu, frustraci, někdy dokonce deprese. Vztah s partnerem prochází zkouškou, objevují se nezpracovaná témata z vlastního dětství, negativní emoce a touha po terapii. Jenže je to opravdu tak normální stav? Není spíš něco špatně s naší společností?

Když jsem se ptala žen, co je pro ně na mateřství nejhorší, jednou z nejčastějších odpovědí bylo: „Zůstat s dítětem sama doma.“ Prožívala jsem to podobně. Mezi čtyřmi stěnami na vás začne padat tíseň. To, co se venku, mezi lidmi, zvládnout dá, vytváří doma nezvladatelné napětí. Z této situace mi bylo úzko. Domov má být přece místem klidu, a zatím je to často ta nejhorší volba, kde s malým dítětem trávit čas. Co je to za svět, ve kterém obýváte místo, které dítě nudí či frustruje? Ve kterém není schopné být šťastné, motá se vám pod nohama, kňourá a pláče. Velmi brzy mi začalo být jasné, že na této situaci je špatně úplně všechno. Je to po pravdě to nejhorší, co se většině matek na rodičovské děje.

Historicky je to absolutně nepřirozená situa­ce. Po naprostou většinu dějin vyrůstaly děti v rodinách, které byly součástí širších komunit. Vyrůstaly zpravidla s mnoha sourozenci, tlupou jiných dětí a spoustou dospělých. Žily v přirozené pospolité skupině, a tím pádem byly také mnohem autonomnější. Obývaly svět, ve kterém se něco dělo, a ony toho byly přirozenou, plnohodnotnou součástí. Mohly svět ovlivňovat a účastnit se ho. Mladší děti ještě nebyly pod neustálým dohledem rodičů, často na ně dohlížely jen starší děti a hned, jak to bylo možné, jim byla svěřena určitá míra zodpovědnosti. Tyto děti se nenudily v malém městském bytě, účastnily se života.

Před několika lety jsem strávila půl ro­­ku v jedné himálajské vesnici, kde jsem pracovala v místní škole. Našemu nejmladšímu žákovi tehdy ještě nebyly dva roky. Do školy, která stála na kopci nad vesnicí, však docházel sám, bez rodičů, pouze ve skupině ostatních dětí. Matka s otcem v tu chvíli pravděpodobně obstarávali jaky či pole. Jejich ani ne dvouletý syn už byl v rámci komunity a s její pomocí poměrně samostatný. A svobodný.

Klady komunity popisuje i Doucleffová. „Bě­­hem našeho pobytu v Tanzanii mě neustále překvapuje, kolik mají místní děti svobody. Zdá se, že děti jakéhokoli věku mají naprostou volnost pohybu,“ píše o životě dětí kmene Hadzabe. „Existuje tu nádherná hierarchie lásky a podpory. Teenageři pomáhají menším dětem, menší děti pomáhají batolatům a všichni pomáhají miminkům.“ Také Mnislav Zelený, etnolog, který svůj život zasvětil studiu indiánských kmenů, poukazuje na komunitní aspekt života těchto kultur. Děti „mají volný vstup do všech rodin, ostatně všichni členové generace jejich rodičů jsou i jejich rodiči. Všude dostanou najíst, všude jsou vítány“. Velmi podobně jsem v Himálaji vnímala situaci i já. Děti se celé dny volně pohybovaly po vesnici a všude byly doma. Mimo to bylo běžné, že se rodiny přes týden staraly i o děti svých příbuzných ze vzdálenějších koutů, které docházely do zdejší školy. Víceméně stejně také popisovala situaci na české vesnici ještě ve čtyřicátých letech má babička. Děti běhaly z domu do domu, všude dostaly najíst a v chalupách pospolu žilo vždy více lidí, včetně vzdálenějších příbuzných.

Bez pláče

Je to teprve pár generací, co předškolkové děti vyrůstají osaměle, často jen s matkou a otcem, kterého celý den víceméně nevidí. Bez prarodičů, tet, strýců, komunity. Často dokonce bez sourozenců a jiných dětí. A zdá se, že malé dítě není na takovýto svět nijak připraveno ani geneticky vybaveno. Novorozeně instinktivně očekává smečku, jenže se mu dostane čtyř stěn, designové postýlky a frustrované matky, která s narozením svého potomka opustila kariéru i veškerý společenský život.

Myslím si, že dítě, které kňourá a pláče, dítě, které se od vás nechce hnout, vzteká se a doma ho nic nebaví, je smutným výsledkem našeho způsobu života. „Děti prostě pláčou,“ dostane se vám většinou odpovědi. Jenže je to vskutku tak? Nebo jsou naše děti už odmalička ve velké psychické nepohodě a pláčem nám jen dávají najevo, že žijí ve světě, ve kterém jim není dobře?

Meredith F. Smallová ve své knize Naše děti, naše světy (1999, česky 2012) píše: „Miminka v neindustriálních zemích pláčou jen zřídka. (…) Nový výzkum pouze ukazuje, že jsou západní miminka tak plačtivá (…) z jednoho prostého důvodu: kulturně podmíněný přístup k rodičovství, který jsme přijali, je velice často v rozporu s jejich biologickým nastavením. (…) Miminko reaguje na prostředí, které se kulturně změnilo a na něž není biologicky přizpůsobeno.“ O tom, že plačící děti jsou v přírodních kulturách víceméně absentujícím jevem, píše ve svých knihách i Zelený či Jean Liedloffová.

Jak mé mateřství postupovalo, pomalu mi začalo docházet, že na situaci matek a jejich malých dětí je toho v západní společnosti špatně mnoho a že víceméně vše souvisí se ztrátou přirozenosti. Mateřství přestalo být pro moderní ženu přirozenou záležitostí. Jenže jak je možné, že něco tak bazálního, jako je rodit děti a starat se o ně, přestane být ve společnosti přirozené? Jak je možné, že matky v jednu chvíli začnou věřit tomu, že rodit pod narkózou, krmit děti sunarem a odkládat je v tichých a prázdných pokojích ověšených růžovými či modrými cetkami je lepší než to, jak to vymyslela příroda? O čem to hovoří?

Ticho po výbuchu

Podívejme se na to, jak mateřství v západní společnosti vypadá. Porod bohužel stále ještě většinou probíhá v autoritativních porodnicích, pod vlivem epiduralů, oxyticinů a zpátečnických porodních asistentek, které ženám nařizují, jak a kdy tlačit. To vše na porodnickém křesle, v potupné, antigravitační poloze s nohama nahoru. (Mám pocit, že to, co se tu ženám v porodnicích už několik generací děje, se velmi podobá znásilnění. Možná by bylo zajímavé porovnat trauma žen po klasickém porodu a rape trauma. Myslím, že by nesla podobné rysy.) Pokud máte štěstí, neproběhne porod císařským řezem, ale i tak první zpráva, kterou do mateřství obdržíte, zní, že jste jako matka neschopná, protože ani nedokážete bez pomoci západní medicíny porodit své vlastní dítě.

Následně strávíte většinou několik dní pod striktní taktovkou konzervativních sester na oddělení šestinedělí, které má často svým nemocničním rázem od přirozenosti asi stejně daleko jako housenka od satelitu. No a pak – pak vás pustí domů…

Po explozi vašeho osobního vesmíru, který se najednou rozštěpil na dva, jste najednou doma. A co se děje tam? Na jedno dvě odpoledne vás navštíví rodina, známí. Přinesou vám rozkošné hračky, zašišlají si a vrátí se do svých každodenních životů. Pokud máte uvědomělého manžela, zůstane s vámi týden dva doma, pomůže vám s prvním koupáním, první procházkou, ale pak se i on musí vrátit do práce. Nic víc se (až na poporodní deprese) už většinou neděje. Po výbuchu je najednou ticho. Naprosté, hluboké, až příliš rychle se dostavivší ticho. A právě tady začíná opravdový problém. Žijete v městském bytě jen s tím malým tvorem, kterého zatím vůbec neznáte a absolutně netušíte, jak odteď bude vypadat váš život. Rodina je daleko a vám to často už teď začíná připadat poměrně náročné… pokud už nejste úplně vyřízené.

V tradičních kulturách je po porodu život matky většinou také nějakým způsobem přerušen. Děje se tak ovšem rituálně, na dobu určitou a poměrně krátkou (nikoli na několik hluchých let, jak je to běžné u nás). Porod i následující šestinedělí jsou naplněny významem. Matka je rituálně očištěna, zacelena, dítě je přijato do světa i širšího společenství a po několika týdnech se vše navrací do starých kolejí. Ovšem s jedním velkým rozdílem. Matka totiž není na mateřství sama. O dítě se stará celá skupina lidí. Od dětí po starce. V západní společnosti je obrovský rozdíl mezi tím, jak se po porodu změní život matce a jak se (ne)změní všem ostatním. V tradičních kulturách je tato propast značně užší. S každým porodem se totiž něco mění nejen pro konkrétní ženu, ale také pro celé společenství. Dítě nepatří jen matce, je přirozeně součástí celku. Ten se jemně promění tak, aby se mohl o dítě postarat. Změny jsou tedy rozložené a na matku nedopadají celou vahou. Celku totiž stačí změnit se jen mírně, pokud se má ovšem změnit pouze život konkrétní ženy (či muže), musí se obrátit vzhůru nohama. To dobře ukazuje Doucleffová na příkladu kmene Efe, u kterého „hned po porodu přijdou k matce ostatní ženy a vytvoří jednotku rychlého nasazení připravenou reagovat na každé zaplakání a zakňourání. Novorozeně chovají, nosí, mazlí se s ním, a dokonce ho i krmí. Jak píše antropolog Melvin Konner: „Zvládání nespokojeného miminka je týmová práce. Po pár dnech se maminka může vrátit do práce.“

Vraťme se však zpátky domů. Co se s vámi, jako čerstvou západní matkou, po porodu děje? Přijde vám, že jste se najednou ocitla v úplně jiném vesmíru. Často se ve vašem životě ze dne na den změnilo úplně vše. Jenže kromě vás a vašich kamarádek matek (které se v tomto novém vesmíru plácají spolu s vámi) to tak nikdo nevnímá, nebo o tom alespoň nikdo nemluví. Společnost se většinou chová, jako by se nic nedělo. Porodíš – a jede se dál. Tedy společnost jede dál. Vy jakožto matka stojíte na místě. Sama, nevyspalá, s brečícím dítětem v náručí. Žádné přechodové rituály, žádná doba hájení, šestinedělí je jen vyprázdněným pojmem. Vaše zmínky o tom, že je to těžké, se přecházejí. Maximálně vám někdo v prvním týdnu uvaří polívku, a když je vaše matka jemnějšího ražení, dostane se vám chápajících slov po telefonu. Často však slyšíte spíše věty typu: „No ty naděláš! Každá ženská má děti a každá to nějak zvládne! Víš, jak jsme to měly náročný my? Musely jsme vyvářet pleny, neměly jsme myčky a na předporodní přání se nás rozhodně nikdo nevyptával. A ty si stěžuješ!?“ Můj kamarád by jistě souhlasně pokýval hlavou. Jenže není právě stěžování si, upozorňování na to, že mateřství ve vykořeněné společnosti je pěkná dřina, jedním z největších výdobytků současných žen? Během mé rodičovské mi došlo, že je to obrovský a důležitý pokrok. Ono nejde jen o to stěžovat si. Jde o uvědomění, o touhu a právo žen svou situaci změnit.

Svoboda mrmlat

Naše matky a babičky si stěžovat nemohly, to je největší rozdíl mezi námi a jimi. Jejich situa­­ce byla až příliš těžká na to, aby k tomu všemu mohly ještě mrmlat. My mrmlat konečně můžeme! Můžeme nadávat, stěžovat si, plakat. Můžeme chodit na terapie, účastnit se podpůrných skupin. Můžeme se konečně přestat tvářit, jako by se nic nedělo. Protože ono se děje!

Děje se to, že se nacházíme v situaci, ve které lidstvo ještě nebylo. V situaci, v níž je mateřství neintuitivní, nepřirozenou, a tedy extrémně vysilující záležitostí. Na vině je zejména už výše zmíněná ztráta komunity, bez níž se mateřství zvládá jen velmi těžko. Proč je ale pro nás tato situace stále tak překvapivá? Vždyť velká část našich matek a babiček také vychovávala své děti bez pomoci komunity, často ve velkých městech, do kterých se přistěhovaly, bez širšího příbuzenstva a zázemí. Už i ony prožily nesmírně náročné a znejisťující mateřství. Jak je tedy možné, že jsme od nich neobdržely tuto zprávu? Jak to, že nám všechny ty ženy neřekly, jaké to bude? Jak to, že se k nám namísto varování stále dostávají jen věty typu, že „mateřství je přece to nejkrásnější období v životě ženy“ a „ať si ho užíváme, dokud jsou děti malé“? Myslím si, že odpovědí je velké a nezpracované trauma našich matek a babiček a nevědomé tabu z něj vyvěrající.

Naše předchůdkyně prožily mateřství, na které je nikdo nepřipravil a které bylo neuvěřitelně náročné jak psychicky, tak fyzicky. Od porodu v autoritativních porodnicích, v nichž jim byly děti odebírány a nošeny pouze na krmení, přes upřednostňování umělé výživy a znejisťování žen ohledně kojení až po rychlý návrat do práce a zároveň k velmi tvrdé práci v domácnosti. Nechce se mi ani představit, jak těžké to pro ně muselo být. A navíc si na svou situaci nemohly ani postěžovat. Musely držet ústa, nemrmlat, jít a dřít. Na tomto místě tedy odpovídám svému kamarádovi: ano, babička s matkou to nějak zvládly, protože jim prostě nic jiného nezbývalo. Jenže zároveň tyto generace žen prožily ve velké většině ohromné trauma, s nímž se nedokázaly vyrovnat. Aby přežily, musely ho udusit v sobě, čímž ale znemožnily sdílení a přerušily kontinuitu. Přestaly být schopné předávat zkušenosti svým dcerám, protože těmto zkušenostem přestaly rozumět. To odtud pramení nedostatek informací, paměti a neschopnost pomoci. To proto mi nikdo neřekl, že mateřství bude tak těžké, protože trauma se dá zdánlivě vyřešit vytěsněním. A obávám se, že odtud také pramení současná obecná propast mezi matkami a dcerami.

Jak se stát znovu matkou?

Má matka se mnou nikdy nemluvila o svém mateřství jako o něčem extrémně náročném. Přitom mám, alespoň z toho, co si ze svého dětství pamatuji, naprostou jistotu, že to tak bylo. Stejně tak o svém mateřství jako o něčem negativním či náročném dlouho nehovořila ani jedna z mých babiček. Teprve až ke konci života začaly obě zmiňovat, jak strašně těžké to pro ně bylo. Slzy v jejich očích, slzy staré přes šedesát let, slzy spolykané a zapřené, byly pro mě na těchto rozhovorech tím nejtrýznivějším. Tabu, které tak ve společnosti ohledně mateřství vzniklo, je tabu víceméně nevědomé, vyvěrající z vnitřních nezpracovaných zranění. Naše generace má za úkol toto tabu otevřít, reagovat na ně, zpřístupnit ho veřejnosti.

Jsme první generace žen, která si začíná otevřeně přiznávat, jak náročné je mateřství bez komunity ve vykořeněné, individualistické společnosti. Bohužel však stále ještě nejsme generace, jež by na něco takového byla připravena. Často teprve až za pochodu odhalujeme tento pro nás naprosto nečekaný svět plný traumat. nepřirozenosti, frustrace a nejistoty. A jen velmi pomalu a ztěžka zjišťujeme, že výměna komunity za tuny předražených hraček, miliardy kroužků a naši absolutní oddanost dítěti asi nebyla krokem správným směrem. Chceme dítěti nahradit komunitu a přirozenost života, a tak jsme mu sluhou, taxikářem, osobním boxovacím pytlem. A pak jsme vyčerpané, hysterické, kupujeme si tuny knih o výchově a chodíme na terapie. Jenže jak jinak to dělat, když se tradiční společenství smrsklo na pár unavených, často už dost stárnoucích jedinců? Jak to dělat, když je nás na jedno dítě tak strašně málo?

Zničili jsme něco, co se dá obnovit jen velmi těžko, pokud vůbec. Všechna ta komunitní centra, školky, zahrady či slavnosti jsou zatím jen zrnka naděje v moři frustrace. A obávám se, že ztráta přirozenosti mateřství je – vedle tání ledovců, enormního množství odpadu, mikroplastů či civilizačních chorob – jen jedním z mnoha ukazatelů toho, kam až jsme nechali naši společnost dojít. Jenže jak ­zacelit vztahy s našimi nejbližšími? Jak snížit naši ekologickou stopu a vychovat z dětí netraumatizované sebevědomé jedince? Jak se znovu stát matkami?

Nevím. Napsala jsem tento text, protože mi přijde důležité uvědomit si, že být hysterickou matkou, která své mateřství nezvládá, je v tomto uspořádání světa naprosto normální. To spíše opak začíná být nezvyklý. Přijde mi důležité uvědomit si, že není ani tak něco špatně s námi, konkrétními matkami, jako spíše se společností, jíž jsme pouze součástí. Pocity viny a selhání, které současné matky cítí, jsou enormní. Je nutné, aby se jich ženy zbavily a aby už nadále nezůstávaly v roli obětních beránků celé společnosti. Aby na ně nebyla uvalena vina, která jim nepatří. Teprve potom budou totiž moci svou energii efektivněji zaměřit na změnu. Teprve potom budou moci znovu otevřeně komunikovat se svými dcerami a v mezičase zachraňovat tající ledovce.

Autorka je spisovatelka.