„Brazílie potřebuje exorcismus,“ zní podtitulek komentáře předního deníku Folha de S. Paulo z 10. ledna – má jít ovšem o „vymítání politického fanatismu“. Protestantský teolog a publicista Gutierres Fernandes Siqueira se v textu vyjadřuje k útokům příznivců bývalého prezidenta Jaira Bolsonara na státní instituce v hlavním městě Brasílii. Pokus o puč, který skončil jen vandalismem, zatýkáním a několika desítkami zraněných, je z mnoha důvodů přirovnáván k útoku na washingtonský Kapitol z ledna 2021. Fernandes Siqueira se zaměřuje na méně akcentovaný společný rys, jímž je silná přítomnost evangelikálů. Evangelikální církve jsou v Brazílii od poslední třetiny 20. století na strmém vzestupu a podle nejnovějších odhadů se k nim hlásí až třicet procent obyvatel, zatímco k dlouhodobě dominujícímu katolictví už jen polovina populace. Jak připomíná autor, evangelikální denominace jsou svou radikalitou přitažlivé pro neprivilegované vrstvy a zároveň zaujímají postoje blízké krajní pravici. Antiintelektualismus a nedůvěra ve veřejné instituce na sebe často bere podobu boje „lidu“ proti „elitám“; ten potom může zahrnovat i odmítání vědy a vzdělání jakožto ateistické úchylky nebo tažení proti „zfetovaným“ a „zvrhlým“ umělcům. I když takoví fanatici tvoří mezi evangelikály menšinu, daří se jim uzurpovat veřejný prostor a získávat lidi pro svou agendu – „směs náboženského zápalu, konspiračních teorií, aktivismu a mesianismu“. Sami sebe považují za vyvolené a za bojovníky dobra proti zlu: „Pochod na Brasílii pro ně měl znamenat osvobození Jeruzaléma, spásu našich dětí a záruku naší víry.“
Ruská invaze na Ukrajinu má nečekané důsledky na opačné straně planety – už zhruba dva a půl tisíce žen či párů z Ruské federace se v posledních měsících rozhodlo přivést svého potomka na svět v Argentině. Fenoménu „porodního turismu“ si na začátku ledna 2023 povšiml reportér Pjotr Sauer z britského Guardianu, načež téma začalo rezonovat jak v ruských médiích, tak v těch argentinských, z nichž některá vyhledala přímo ruské rodičky v Buenos Aires. Patří mezi ně i největší argentinský deník La Nación z 6. ledna. „Můžete se posadit, kam chcete. Moje žena je v pokoji, krmí dítě,“ tlumočí mobilní aplikace do španělštiny ruské věty Sergeje Kuzminoka, který neovládá angličtinu a se španělským kursem teprve začal. Pětatřicetiletý Moskvan a jeho stejně stará manželka Taťana Molčanova, Ruska kazašského původu, dorazili do Buenos Aires na konci září přes Turecko. Syn Samuel Sergio Ángel se jim narodil v soukromé klinice 26. prosince a jméno Ángel má podle fotbalisty Ángela di Maríi, který týden předtím ve finálovém zápasu proti Francii vstřelil rozhodující gól. Sergej v Moskvě pracoval jako sportovní novinář a komentoval fotbalové zápasy ve státní televizi. V roce 2012 z ní musel odejít poté, co v rozhlasovém pořadu mluvil o korupční síti kolem sportu a sázkařského trhu, do níž byli zapojeni i kremelští představitelé, například dlouholetý ministr sportu Vitalij Mutko. Při dalších vlnách represí byl Kuzminok několikrát zatčen a výhrůžky mu přes sociální sítě chodí dodnes. „Fašismus v Rusku kvete, země prošla bodem, z nějž není návratu,“ říká novinář, který chce s rodinou v Argentině zůstat. „V Rusku už se zkrátka nedá žít, a tím spíš po začátku války na Ukrajině. Nechceme, aby naše dítě bylo součástí tohohle mechanismu.“ A proč se čím dál víc rodiček a párů rozhoduje pro Argentinu? Latinskoamerické země mají s Ruskem bezvízový styk, v Argentině novorozenci automaticky dostanou občanství a rodiče o něj poté mohou zažádat. Země má navíc relativně solidní a dostupný systém zdravotní péče. Podle odhadů tak může letos přijít v Argentině na svět až deset tisíc ruských dětí. Nejsou to malá čísla, ale pořád jde o možnost, která připadá v úvahu v podstatě jen pro vyšší střední třídu.
Ve čtvrtek 5. ledna byl v Culiacánu na severu Mexika dopaden dvaatřicetiletý Ovidio Guzmán, na kterého po zatčení a vydání jeho otce Joaquína „El Chapa“ Guzmána do Spojených států připadlo vedení kartelu Sinaloa, nejmocnější zločinecké organizace v zemi. Ozbrojená komanda kartelu následně přešla do protiútoku, zablokovala řadu ulic i letiště a paralyzovala život ve městě. Výsledkem bylo 29 mrtvých v řadách mafie i policie a několik zraněných civilistů. Jak ale v textu ze 6. ledna připomíná Adela Navarro Bello, šéfredaktorka nezávislého tijuanského týdeníku ZETA, která se na organizovaný zločin specializuje, Ovidio Guzmán nebyl zatčen poprvé. V rukou policie se ocitl už v říjnu 2019. Tehdy ale kartel rozpoutal v Culiacánu takový teror, že prezident Andrés Manuel López Obrador raději okamžitě nařídil jeho propuštění, aby „předešel dalšímu krveprolití a umírání“. Krok zapadal do strategie mírnějšího přístupu k narcos, od kterého si nová mexická administrativa slibovala snížení míry násilí. I tato taktika ale podle šéfredaktorky selhala. „Skutečnost, že se narcojunior nacházel na stejném místě, kde byl zadržen v roce 2019, ukazuje, s jakou mírou beztrestnosti počítal. Když už byl jednou osvobozen, neměl potřebu utíkat.“ A protože se sázka na násilí vyplatila před třemi lety, kartel se ji logicky pokusil zopakovat, s čímž měly místní ozbrojené složky počítat. Mexická prokuratura navíc neměla na Guzmána zatykač, o jeho vydání však žádala prokuratura Spojených států. Jelikož k dopadení došlo jen několik dní před státní návštěvou prezidenta Bidena, nabízí se otázka, kterou ZETA taktně přechází, ale nahlas ji vyslovili jiní – totiž zda nešlo o hurá akci ve snaze zalíbit se mocnějšímu sousedovi.