Poučení ze lži

Je jen málo literárněvědných pojmů, které se definují tak problematicky jako „mystifikace“. Přitom čím obtížněji je uchopitelná terminologicky, tím praktičtější se jeví jako modus operandi, s nímž pronikáme do tajů uměleckého díla a objasňujeme jeho vnitřní struktury. Mystifikující autor zahalený pod rouškou různě motivovaných pseudonymů s námi zdánlivě hraje neupřímnou hru na kočku a myš, když nás zaplétá do sítě fabulačních nástrah a falešných čtenářských indicií nebo maskuje pravou povahu fikčního díla, které vydává za „nalezený deník“ či „autentické paměti“. Jeho autorské gesto je přitom založeno na samotné literárnosti a odhaluje nám její principy. Zdá se nám, že boří zavedené konvence, ale mnohem přesnější je konstatovat, že tyto konvence demaskuje a ukazuje nám, jak a proč byly v literárním diskursu etablovány.

Před deseti lety jsem v knize Přátelský pod­­­vod. Mystifikace (nejen) v české literatuře 20. sto­letí literární mystifikaci označila za typ konceptuál­­ního umění a přednesla pro to argumenty soustředěné níže. Odmítla jsem za mystifikaci považovat vážně míněné podvody a podvrhy literárních děl a rovněž náhodné záměny reality za fikci i fikce za realitu. V prvém případě mě k tomu vedla absence hravosti a zároveň účel ekonomického či jiného profitu na straně padělatele, ve druhém pak rozdíl mezi pouhým omylem a promyšlenou autorskou strategií. Jak je nicméně v interpretaci uměleckého díla obvyklé, pohybujeme se téměř vždy v rovině pouhých dohadů a spekulací, výsledný konceptuální záměr dílu přisuzujeme na základě našich dosavadních zkušeností a to, že ho hodnotíme jako mystifikaci, vypovídá mnohé o našich představách o literatuře a umění obecně.

Kdo si hraje, zlobí

Mystifikaci lze chápat jako záměnu dvou skutečností – pravdy a nepravdy, iluze a reality. V našem pojetí jde o záměnu záměrnou a motivovanou primárně uměleckými cíli. Nejslavnější česká mystifikace, tedy Hankovy Rukopisy, tak v pravém slova smyslu mystifikací není, neboť jejím zjevným účelem nebylo nastavit zrcadlo zapáleným vlastencům a demaskovat jejich naivní víru v důkazy o vyspělých počátcích české kultury; naopak měly tuto vyspělou českou kulturu zkonstruo­vat v podobě falza, a dosáhnout tak profitu, byť ne pro autora, ale pro celý národ. Ušlechtilost záměru zde nehraje roli. Teprve kdyby autoři falza vystoupili s jeho odhalením či pro něj poskytli zjevná vodítka a nápovědy, proměnili by podvod v konceptuální umělecké gesto a povýšili jej na mystifikaci.

Historie umění nám pochopitelně nabízí celou řadu mnohem méně jednoznačných interpretačních situací: některé falešné autorské identity vznikaly původně jako prostá obrana před cenzurou či jako snaha vyhovět dobovým literárním konvencím o „ženské“ či „mužské“ tvorbě. A přesto nakonec nabyly kvalit mystifikace. Stalo se tak tehdy, pokud banální a pragmatické maskování autorství dokázaly povýšit na akt hravosti a proměnit jej ze strategie čistě obranné na strategii bytostně narativní.

Literární mystifikaci lze v tomto ohledu chápat jako více či méně provokativní „hru na pravdu“. A jako taková musí splňovat určitá kritéria, bez nichž by přestávala být hrou. Autor přitom vyzývá čtenáře k nerovné partii, má v ruce veškeré trumfy, vodí ho za nos a láká ho do slepých uliček. Jeho úkol je ale zároveň poněkud sisyfovský: musí každý svůj tah provést natolik rafinovaně, aby nebyl jednoduše odhalitelný, a přitom se postarat o to, aby k odhalení nakonec přece jen došlo. Mystifikaci lze totiž uchopit jako mystifikaci (se všemi důsledky, které z toho plynou), až je­-li odhalena. I kdyby se ale autor snažil sebevíc, jeho herní strategie nebude nikdy stejně obtížná či naopak průhledná pro různé čtenáře. Někteří se budou cítit zrazeni a oklamáni, když si uvědomí svou vlastní důvěřivost, tak jako se před časem cítila zrazena ta část veřejnosti, která četla Cempírkův román Bílej kůň, žlutej drak (2009) psaný pod falešnou identitou jako autentické dílo mladičké Vietnamky. Jiní se jim budou škodolibě smát, že sedli na lep, a opájet se vědomím vlastní interpretační ostražitosti. Tak jako tak – obojí patří ke hře, vždy v ní někdo vítězí a jiný prohrává. A vždy je její součástí interpretační rámec, který nám říká, že se jedná o hru. Teoretikové her používají pojem „ludická výzva“, jímž označují akt zahájení hry. Pro nás však takový rámec tvoří už sama literatura jako taková a její bytostně ambivalentní povaha, tvůrčí rozkročení mezi realitou a fikcí. V rámci literatury (umění) je zkrátka dovoleno vše. Nebo alespoň téměř vše.

Etika a marketing

Historie literárních mystifikací nicméně ukazuje na fakt, že i v rámci konceptuálního vyjádření existují gesta považovaná kulturní veřejností za „údery pod pás“, praktiky, které mystifikaci diskvalifikují jako neetickou či amorální. Celá řada mystifikací byla kladně přijata v kruzích, jichž se nedotýkala (zahraničí, jiné etnikum), naopak „postižená“ společnost je vzala na milost teprve ve chvíli, kdy už ji nemohly ohrozit, často s odstupem několika desetiletí. Hlavní etický problém mystifikace bychom mohli nazvat „ospra­­­­­­vedlňování klamu“. Evropští myslitelé ji v tomto ohledu buď přirovnávali k „milosrdné lži“, nebo poukazovali na její analytický potenciál, tedy na schopnost demaskovat falešný moralismus. Tím podle nich mystifikace legitimizovala sebe samu jako morální. Pokud se setkáváme s odmítavými stanovisky, jsou povětšinou založena na představě „dvojího“ typu čtenáře, a tedy jisté stratifikace „oběti“, s níž se pojí rozdílný mystifikační efekt. Vodit za nos mocné tohoto světa – v literárním diskursu pak kritiky, literární vědce či „povýšené“ intelektuály – se samo sebou smí, zatímco napálit chudáka (naivně důvěřivého čtenáře platícího za něco jiného, než očekával) je naopak hanebnost. Ironický výsměch mystifikujícího autora je v prvém případě přirovnáván k osvobodivé absurditě, zatímco ve druhém má blízko k cynismu. U Cempírka byl kulturní veřejností s povděkem kvitován potenciál knihy odhalit „zaslepenost“ odborné kritiky a konformismus poroty Literární ceny Knižního klubu, která román ocenila. Naopak výtky souvisely s druhou potenciální obětí – vietnamskou komunitou, která prý mohla být necitlivou literární taškařicí znevážena.

Mystifikující autor však nemá vyhráno ani ve chvíli, kdy své konceptuální gesto navrhne tak mistrně, že jím neohrozí ničí intelektuální status a přitom tvůrčím způsobem pomůže demaskovat nešvary literárního života a literatury obecně. Běda totiž, pokud mu zvýšená pozornost médií, která se k mystifikační kauze obvykle váže, pomůže vydobýt materiál­ní zisk, nebo dokonce „nezaslouženou slávu“. Zapříčiní­-li jeho vstup do literárního panteonu, tím hůře pro něj. I pro Cempírka se výhra v literární soutěži stala přitěžující okolností navzdory tomu, že šlo o zřejmou součást celé mystifikační hry, bez níž by jaksi postrádala smysl. Celá řada zdařilých literárních mystifikací si tvůrčím způsobem pohrává s takzvanými autenticitními žánry; jde o fiktivní díla vydávaná za autentické deníky, korespondence či paměti. Tím se však dostávají do těsného sousedství s knihami, které využívají obdobných strategií pouze k tomu, aby zvýšily svou atraktivitu na trhu a dosáhly komerčního úspěchu. Detekování konceptuálního uměleckého gesta v jejich základu je pak nejen klíčem k jejich adekvátní interpretaci, ale i skutečnou literárněkritickou výzvou.

Naplnění poptávky

Pokud sledujeme mystifikační aféry, které zásadním způsobem zahýbaly literárním světem a byly i mediálně reflektovány, nelze se ubránit dojmu, že právě literární „odborníky“ měli jejich strůjci na mušce nejčastěji. Nalézají v nich důstojné soupeře, ale také snadné oběti. A zároveň si jejich škádlením zajišťují etickou legitimitu, protože usvědčují z neznalosti toho, kdo by měl být ztělesněním znalostí. Když do té doby neúspěšný autor Emil Synek pronikl na začátku třicátých let na jeviště Intimního divadla se svou hrou Láska v nebezpečí, vydávanou za dílo „světově proslulého“ dramatika Ricarda Gomeze, vyvolal mezi kritiky hotový poprask. Rozhořčeného Karla Čapka pak musel umravňovat jízlivý oponent z Českého slova poukazující na to, že „ke kvalifikaci divadelního odbornictví by mělo patřit alespoň vědění, zdali existuje nějaký španělský dramatik, jehož díla jsou přeložena do všech světových jazyků, češtinu v to čítajíc, jehož hra je snad nejlepší věcí současného divadla a který patří mezi spisovatele vítané v Paříži s královskými poctami“, jak sugeroval mystifikující divadelní program.

Ochota odborníků uvěřit podvrhu je tím větší, čím palčivěji je v literárním poli postrádán imitovaný artefakt. To platí jak o mystifikaci ve smyslu konceptuálního umění, tak o jakémkoli falzu. V Rukopisech našli obrozenci přesně to, co usilovně hledali, a totéž platí o „první české básnířce“ Žofii Jandové, podvržené Františkem Ladislavem Čelakovským. Cempírek reagoval na fakt, že česká literatura dlouho poptávala kvalitní literární text vyprodukovaný některou z etnických minorit. Když Jiří Dědeček vydal vlastní verše jako překlady renesanční poezie Angiola Poliziana (Rispetti e dispetti. Poklony a pošklebky, 2009), kritici je přijali s nadšením a obdivovali způsob, jakým převedl prastarou florentskou lyriku do živé, moderní češtiny. Konečně někdo dokázal, že to jde. Fakt, že si Dědeček pro svou básnickou výpověď vybral rytmicky sevřenou renesanční formu, přitom ukazuje na její kontrast se současnými versologickými zvyklostmi i na skutečnost, že současná poezie právě takový nástroj postrádá, a proto si ho musí půjčovat. Neschopnost českých prozaiků literárně reflektovat události revolučního roku 1989 přivedla Pavla Janouška s Vladimírem Macurou k vytvoření série recenzí na nikdy ne­existující román Sametová Anna a jako ironické naplnění poptávky po subjektivní literární kritice „z lidu“ můžeme chápat Janouškovo mnohaleté psaní recenzí pod identitou svérázného Moraváka Aloise Burdy. Obdobně ale mystifikace poukazuje i na přetížená místa literárního pole, a to když například produkuje nespočetné parodické literární směry jako spektrismus, tradeskancio­­nalismus, ismuismus či polopatkismus nebo když využívá maskování za dobře prodejné či módní žánry.

Analytická funkce

V americké literatuře je zmapována celá vlna děl autorů, kteří z čistě pragmatických důvodů předstírali indiánský původ, aby vzbudili pozornost kritiky. Jejich „nekalá praxe“ však přesto pomohla odkrýt určité stereotypy, jimž literatura v dané době podléhala, a sehrála tedy pozitivní úlohu. Jak jsem uvedla výše, analytický potenciál mystifikace je právem považován za jeden z nejpádnějších argumentů v procesu jejího akceptování. Pokud něco falšujeme, tedy imitujeme, musíme dokonale poznat podstatu daného jevu, principy, na nichž je založen, v případě literárního narativu ho rozložit na jednotlivé vzorce a schémata, v případě knihy ovládnout veškeré její materiální atributy a paratextové konvence. Falzum nám tak velmi dobře odhaluje představu mystifikujícího autora o napodobovaném originálu, nebo šířeji představu dobové společnosti o imitovaných žánrech a typech textů.

Proslulé podvrhy Shakespearových textů například dobře dokazují, které stylistické a jiné prvky byly chápány jako typicky shakespearovské. Přiznáme­-li mystifikaci tuto analytickou funkci, můžeme v ní nalézt nebývale přesný „detektor“ dobového intelektuálního klimatu s kritickým potenciálem rozkrývat konvence a stereotypy literárního diskursu. Pokud je mystifikace formulována jako kontrakánon, umožňuje nám demaskovat konstrukci kánonu; pokud je vystavěna jako imitace triviální literatury, zve nás k diskusi na téma „vysokého“ a „nízkého“ umění; pokud si půjčuje formu autenticitní literatury, odhaluje čtenářskou posedlost „reálným utrpením“ či „skutečnými traumaty“; pokud je psána pod falešnou genderovou či etnickou identitou, provokuje k přehodnocení genderových a etnických stereotypů a umožňuje nejen nahlédnout, ale přímo pojmenovat odlišná očekávání, která se s nimi pojí.

Oklamat a poučit

Analytické a kritické funkce mystifikace si byli vědomi již osvícenští myslitelé, v jejichž kruzích se snad poprvé v historii rozmohla ve smyslu intelektuální hry, kterou prověřovali vzdělání a ostražitost svých polemických soupeřů. Julia Abramson v knize Learning from Lying (Poučení ze lži, 2005) dokládá, že koncept mystifikace sehrál důležitou úlohu v osvícenských představách o vzdělání a že jí byl přisuzován značný edukativní potenciál. Jako příklad může posloužit už samotný princip takzvaných výchovných románů, v nichž hlavní hrdina získával životní zkušenosti pomocí série de facto mystifikačních lekcí. Pokud v nich obstál, pochopil, jak byly nástrahy konstruovány a proč jim zprvu podlehl nebo je nebyl schopen rozeznat. Za hlavní cíl mystifikace mohla být tedy považována demystifikace, shození masky, které umožnilo prozření oběti. Pro Denise Diderota či Louise­-Sébastiena Merciera se mystifikace stala cenným noetickým a didaktickým nástrojem. Oklamat čtenáře a tím jej poučit – to nebyla jen syntéza protichůdných pojmů, ale doslova nová dimenze osvícenské filosofie. Klíčové přitom je, že se tu mystifikace zpravidla děje v jakýchsi „fázích“ – od klamného zdání k jeho postupnému revidování a zaujetí nového stanoviska. Díky tomu je možné až „laboratorně“ sledovat podmínky, za nichž je existence klamného zdání možná a za kterých ho lze následně odhalit. Abramson se dokonce domnívá, že mystifikace právě tímto způsobem výrazně ovlivnila západoevropský vědecký, respektive kritický způsob myšlení.

Koncept, jímž se mystifikace vztahuje ke světu či konkrétně k umění, nazývá Abramson „filosofickým projektem“. Aktuálně mu nepochybně dominuje stále znovu a znovu kladená otázka autenticity literárního díla. Jestliže konceptuální umění vyjadřuje přímou potřebu reagovat na krizi ve vymezení uměleckých hodnot – Co je umění? Čím je definováno? –, pak můžeme mystifikaci chápat jako způsob, jímž se aktéři literárního pole snaží vyrovnat s normami, které vnímají jako problematické. Estetický účinek mystifikace přímo vyplývá z filosofického projektu, jejž zprostředkovává, tedy z kritické otázky, již nastoluje. Stejně jako v případě výtvarného konceptuálního umění může být zesílen časoprostorovou distancí mezi recipientem a vnímaným artefaktem (mystifikace, o níž nám je vyprávěno, je pro nás konceptuálně čitelnější), ale také „šokem z oklamání“ (tedy přímým prožitkem mystifikace v roli oběti). V obou případech je literární mystifikace především živou pozvánkou k intelektuální diskusi a v tomto rámci by měla být i čtena.

Autorka je literární vědkyně.