Sádrový Babylon

První kapitola knihy Hollywood Babylon začíná barvitým popisem stavby obřích kulis pro scénu Belšazarovy slavnosti z filmu D. W. Griffithe Intolerance (1916). Už úvodní věta dává jasně najevo, jak máme hollywoodskou „továrnu na sny“ vnímat: „BÍLÍ SLONI – bůh Hollywoodu chtěl bílé slony a bílé slony také dostal – osm kusů sádrových mamutů umístěných na piedestalech ve tvaru obřích hub, trůnících nad kolosálním Belšazarovým tribunálem, sádrový Babylon postavený hned vedle zaprášené silnice plné automobilů zvané Sunset Boulevard.“ V podobně delirickém stylu se nese i zbytek kapitoly popisující velikášství filmařů, kteří se ale vlastně jen pomocí sádry a dalších triků pokoušejí markýrovat ještě mnohem majestátnější mytickou marnotratnost skutečného Babylonu. Zbytek knihy, jejímž autorem je proslulý undergroundový filmař Kenneth Anger, se ovšem zabývá jiným typem výstřelků a publicity kolem „sádrového Babylonu“, než byly megalomanské produkce tehdejších velkofilmů. Hollywood Babylon je kronikou skandálů, morálních deliktů i kriminálních kauz spojených s hollywoodskými celebritami.

Továrna na skandály

První svazek Hollywood Babylon vyšel v ro­­ce 1959 v Paříži ve francouzském překladu, v USA byl krátce po vydání v roce 1965 na deset let zakázán. Druhý díl Anger publikoval v roce 1984 a plánoval i třetí knihu, tu ale už nedokončil. Dnes má zejména první svazek status klasiky, která je podstatná pro dějiny myšlení o filmu, ovšem rozhodně ne jako spolehlivý zdroj informací. Anger totiž vycházel především z drbů, městských legend a senzačních zvěstí, které zveličují nebo všelijak deformují skutečné hollywoodské skandály. Text má svou hlavní hodnotu jako artefakt – mystifikační literatura, která se přiživuje z podhoubí hollywoodských mýtů a kterou je možné interpretovat různými způsoby. Nedávno ke knize ostatně odkázal i režisér Damien Chazelle, když svůj loňský delirický filmový portrét Hollywoodu dvacátých let pojmenoval Babylon [viz recenzi na s. 31].

Chazellův snímek je brilantní vyprávění o změnách, které v Hollywoodu nastaly mezi dvacátými a třicátými lety minulého století. Nešlo přitom jen o přechod z němého filmu na zvukový, ale také o proměnu excentrického, divokého prostředí ve slušně se tvářící prudérní komunitu, která sama sebe morálně ukotvila tzv. Haysovým produkčním kodexem. Příčinou toho bylo mimo jiné několik velkých kriminálních skandálů spojených s hollywoodskými herci. Právě z těch pak vychází pověst Hollywoodu nejen jako továrny na sny, ale také coby továrny na skandály, místa plného excesů, deliktů a morálních prohřešků, které se filmový průmysl zároveň snaží ututlat. Právě z tohoto mýtu živeného bulvárem a šeptandou Angerův text vychází a jako by jej triumfálně stvrzoval.

Tlouštík a lahev

Autorův přístup dobře ukazuje způsob, jakým se v knize referuje o případu komika Ros­coea „Fattyho“ Arbuckla a herečky Virginie Rappe, která zemřela na Arbucklově večírku v roce 1921 a z jejíž vraždy byl komik obviněn. Kapitola The Fat Man Out (Tlouštík ven) začíná zmínkou o tom, že Arbuckle se k filmu dostal tak, že coby asistent instalatéra opravoval vodovodní potrubí u slavného komediál­ního producenta Macka Sennet­ta. Při líčení událostí na Arbucklově večírku se chytne nejdivočejší legendy, která kolem hereččiny smrti panuje – a sice že ji herec penetroval lahví od šampaňského, protože nedokázal dosáhnout erekce. A když popisuje jeho pozdější problémy s alkoholismem, neváhá napsat: „Přemýšlel snad o jiné lahvi, která vyletěla z dvanáctého patra hotelu St. Francis v Den práce roku 1921 (tedy v den smrti Virginie Rappe)?“ Přitom ve skutečnosti Arbuck­lově filmové kariéře předcházelo působení v hereckých souborech a vaudevillových před­staveních. Seriózní studie zaměřené na celý případ se také přiklánějí k tomu, že Arbuckle byl nejspíš ze smrti Rappe obviněn neprávem (po sérii soudů na počátku dvacátých let byl ostatně oficiálně zproštěn viny).

Z této i ostatních kapitol je ale zároveň znát, že autor má velký přehled o hollywoodské historii a dokáže vytvářet rychlé a efektní asociace mezi konkrétními událostmi a jejich širšími souvislostmi. Bombastický a hutný Angerův styl dokonce připomíná pozdější obsesivní fanouškovské psaní z popkulturních fanzinů. I proto Hollywood Babylon nelze chápat jen jako senzacechtivou exploatační publikaci pasoucí se na populárních skandálech. Angerovi zjevně nejde o to vytěžit lacinou atraktivitu z celebritních excesů. Jeho záměr je mnohem úžeji provázaný se zmíněnou úvodní kapitolou o budování obří iluze Belšazarova Babylonu pro Griffithův spektákl.

Trhliny v idealizovaném obrazu

Matthew Tinkcom v knize Working Like a Homosexual: Camp, Capital, Cinema (Makat jako homosexuál. Camp, kapitál, kinematografie, 2002) vybízí ke komplexnímu čtení Angerovy knihy v kontextu celé autorovy tvorby, potažmo queerundergroundové scény, kde je posedlost fenoménem hollywoodské hvězdnosti velmi rozšířená. Poetické, ale zároveň často otevřeně jízlivé popisy poklesků konkrétních filmových star podle Tinkcoma souvisí s Angerovou pozicí homosexuálního intelektuála, který je fascinován artificiálností a iluzivností Hollywoodu, ale zároveň se snaží o subverzivní přístup k reprezentacím, které kolem sebe „filmová kolonie“ šíří.

Historie skandálů tvoří odvrácenou stranu továrny na sny, dějiny nepatřičností, snímání masek a pohledů skrz trhliny v idealizovaném obrazu, který o sobě sám Hollywood šíří. Zároveň je to perspektiva, jíž lze zahlédnout marginalizované chování v komunitě, která se navenek tváří jako velmi homogenní – heterosexuální, bílá a patriarchální. Takové pohledy jsou důležité pro Angera jako diváka, který sám do marginalizované části publika patří. Jednotlivé kapitoly Babylonu prostřednictvím šokantních historií tematizují vnitřní vyprázdněnost instituce tradiční rodiny, rasové předsudky, ženskou touhu, fenomén closeted homosexuality a další vytěsňovaná témata tehdejší společnosti. Jde o kontrahistorii, která je částečně fiktivní a mystifikující, ale podobným způsobem vybájená je i oficiální, „čistá“ verze hvězdných obrazů, kterou vytvářel sám filmový průmysl – americké vydání knihy dokonce obsahuje text o umělosti celebrit, která začíná už běžnou dobovou praxí uměleckých pseudonymů, pod nimiž je řada osobností klasického Hollywoodu dodnes známá. Samotný fenomén celebrity je podle něj neodmyslitelně spjatý se skandálem právě proto, že jejich vykonstruovaná image volá po subverzi.

Autorovi nejde o odhalení skutečné pravdy o hvězdách, ale spíš o pobývání uvnitř podvratných mýtů generovaných bulvárními časopisy a šeptandou. Ostatně text je především sugestivní, plný náznaků a dohadů, což ještě podporuje bohatý obrazový materiál publikace plný soukromých fotografií, výjevů z míst činu a materiálů převzatých z dobových tabloidů. Angerova kniha se zkrátka vztahuje ke hře, jejíž součástí je tvorba hvězdných obrazů stejně jako jejich boření pomocí mýtů jiného typu.