Skutečný Faidros

„Buď zdráv, Faidre!“ začne rozhovor zanedbaný tlouštík. Faidros sedí na břehu, lelkuje, pozoruje hravé vlnky na hladině potůčku a jen tak mimochodem nastavuje tvář sluníčku.

„Ech, Sókrate… jaká nemilá náhoda či poťouchlost bohů tě přivedla dnes k říčce?“ odvětí Faidros.

„Dozvěděl jsem se, že neseš jakýsi list, který napsal Lysias, a hned jsem spěchal, abych si o něm s tebou popovídal, abych znal jeho obsah dřív než občané Athén a abych pak s každým jednotlivě mohl o tom listu rozmlouvat. Nuže, ukaž mi jej!“ žadoní Sókratés.

„To tě zklamu,“ vece Faidros. „Nemíním ničím narušovat tento požehnaný den, kdy mohu bohulibě zevlovat u této říčky. Kdy mohu pozorovat let ptáků po nebeské klenbě za slunného dne. Kdy mohu ležet v hebké trávě v blízkosti oltáře Boreova. Do Athén mám dojít před soumrakem. To bych stihl desetkrát, a tak hodlám ještě notnou chvíli nečinně pozorovat proud, polehávat a třeba se i trošku prospat. To nejhorší, co se však v takových chvílích může stát, je narazit na tebe nebo jednoho z tvých žáků a nechat se uvrtat do vašich nekonečných disputací. Já tu chybu dnes neučiním a Lysiův list ti neukážu.“

„Považ ale, oč by mohl být tvůj den bohatší, kdybys se mnou o obsahu listu pohovořil!“ nedá se odbýt Sókratés. „Řada Athéňanů považuje mé rozmluvy za moudré a považ, co dnů, jako je tento, ti ještě bohové dopřejí vychutnat!“

„Ne, ne, Sókrate, kdo ví, jaké jsou jejich úradky. Den, jako je tento, není dobré zmrhat planým tlacháním s takovým ničemným starcem, jako jsi ty, ó Sókrate,“ nedá se vykolejit Faidros.

„Tedy pověz, drahý Faidre, co je na tomto dnu tak skvělého, božského a neopakovatelného, co se ti nestane i v jiný den?“

„Nuže, slunce hřeje, tam v korunách olivovníku zpívá slavík a své utrmácené nohy za chvíli smočím v chladivé vodě. Není to vskutku požehnaná doba, kterou nás bohové oblažili?“

„Podívej, jak je tvá řeč nerozumná a tvé úvahy chatrné,“ nahazuje Sókratés vlasec svých záludných dialogických choutek. „Slunko tě již jistě nejednou spálilo a takový ptáček sice hezky cvrliká, ale již nejednou zmaloval tvůj bílý himation zelenými ptačinci? Jestlipak víš, že nejeden neznalý Athéňan nalezl v podobných potůčcích smrt! Jak ti to vše může připadat krásné a dobré, když celý tento den v sobě skrývá mnohá nebezpečenství!“

Faidros se na Sókrata podívá úkosem, řka: „Milý Sókrate, řekl jsem ti, že nebudu s tebou vstupovat do podobných rozmluv, ba půtek. Celá tvá moudrost jen odvádí od příjemného prožití času, který nám bozi dali a který máme prožít v radostech či při dobrém díle. A rozhovor s tebou není mi ani příjemný, ani mi nemůže být ničím užitečný.“

Sókratés se zakaboní a dá si chvilku na rozmyšlenou. Faidros si mezitím vychutnává, jak mu stébla trávy pronikají mezi prsty u nohou a do těchto upocených míst tak proniká jakási svěžest, kterou dosud nepocítil.

„Milý Faidre,“ pokračuje Sókratés v dosud marné snaze zahájit rozhovor. „Nech mě, ať ti opět ukážu, jak velice nemoudrá jsou tvá slova. Cožpak nevíš, že rozhovor se mnou ti může být velice užitečný? Což nevíš, kolik vynikajících mužů seznalo mé rady na­­nejvýš prospěšnými? Nanejvýš užitečnými a praktickými?“

Faidros ani neotevře oči. Nadále se nechává šimrat stébly trávy. To vyloudí na jeho rtech úsměv. Ale možná je to i tím, že svěží vánek od potůčku zavál pod jeho oděv a polechtal chloupky na jeho privátních partiích.

Veliký Sókratés se ale nevzdává: „Nepamatuješ, kterak Xenofón chválil mé zásadní poznatky, které jsem pro blaho všech ­vyřkl slovy prostými a nehledanými? Jako třeba: ,Chceš­-li, aby ti byli bohové nakloněni, musíš je ctít‘. Či: ,Jestliže chceš být přáteli milován, musíš jim prokazovat dobro‘.“

„… chceš­-li zbohatnout chovem dobytka, musíš se o něj starat. Chceš­-li se vykálet, musíš si nadzdvihnout oděv…“ pokračuje neuctivě Faidros.

Sókratés se smutně zahledí směrem od Faidra. Pozoruje stromek u řeky, beránky na modré obloze a na chvíli pocítí lítost, že si jen nelehl vedle Faidra do trávy a nesdílel s ním blažený okamžik beze slov a bez myšlenek.

Faidros se zatím posune po mírně se svažujícím břehu blíže k potůčku. Chodidla ponoří do chladivého proudu a ulomí stéblo trávy. Konec stvolu zastrčí do pravého koutku úst a pozoruje bambulku s travními semínky na druhém konci. Míhá se mu těsně před očima, a tak se snaží na ni zaostřit oběma očima zároveň. Ví, že teď musí šilhat, a snaží se svůj šilhající odraz zachytit v kostrbatém obrazu na hladině. Na moment se mu to podaří a vyprskne smíchy.

Sókratés mezitím vše promyslel a připravuje se vypálit filosofický šrapnel: „Považ, Faidre, je tento den opravdu tak dokonalý, že jej nemůže již nic vylepšit? Ani rozmluva o moudrých věcech?“

„Bezpochyby je tento den zcela dokonalý a bezpochyby ho nevylepší nic, ani tvoje plané tlachy, ó smradlavý Sókrate. Udělalo by ti dobře, kdybys aspoň své plesnivé nohy smočil v tomto průzračném prameni!“

Sókratés se usmívá pod vousisky a přisune se blíž k Faidrovi. V potoce si teď máchají nohy oba dva. Sluníčko praží Sókratovi na pleš, a tak si kol hlavy uváže cíp himationu.

„Nelze­-li tedy tento den ničím vylepšit, je to bezpochyby ta nejdokonalejší věc, kterou bylo možné kdy okusit. Je tomu tak?“

„Ó Sókrate, který, sedíš­-li blízko, jsi cítit jako kozí syreček, je tomu tak!“

„Je pak tento den skvostnější než tvá sestřenice, kterou natolik miluješ, že jsi ji dokonce pojal za manželku?“

Faidros zasyčí, neboť svou drahou zbožňuje nade vše a nemá rád, když se o ni kdokoli nevhodně otírá. Nic ale neřekne.

Sókratés se potutelně usmívá, a když se nedočká odpovědi, pronese: „Z tvého mlčení soudím, že nesouhlasíš s tím, že je tento den skvostnější než tvá milovaná. Pak ale není tento den skvostný a dokonalý a lze ho něčím vylepšit. Posunout ho blíže oněm dnům, které musí zakoušet bohové na Olympu. Třeba malou disputací o listu, který máš v záňadří.“

„Sókrate, zatím se ti podařilo mi tento krásný den jen pokazit, proč myslíš, že by měl další rozhovor s tebou přispět k jeho zlepšení?“

„Považ, že mi bylo neskonalou rozkoší otřást tvou jistotou, že tento den je vskutku božský, a srovnat ho s dokonalostí tvé nejdražší. Považ, že nemám mnoho času. I já musím být za soumraku v Athénách a předstoupit v jakési soudní záležitosti. I oni vidí neradi, jak disputuji s občany Athén.“

„Zdá se mi, ó Sókrate, kterýs – soudě podle pachu z tvých úst – patrně posvačil oslí zadnici, že ani krátká debata s tebou mi nepřinese rozkoš a že ty jsi své choutky již dostatečně ukojil tím, že ač jsem s tebou nechtěl hovořit, přece ses nedal odbýt a hovor se mnou jsi zavedl.“

„Považ však, drahý Faidre, jaké by bylo mé ponížení, kdybys v debatě nakonec zvítězil. Zatím se to nikomu nepodařilo, ale kdy jindy bys k tomu měl mít tak blízko jako v den, jejž jsi považoval za dokonalý. Dokážeš si představit větší zadostiučinění?“

„Ó ano, Sókrate!“

„Jaké tedy?“

„Nejmoudřejší Sókrate, umíš plavat?“

„Ne, proč se…“

V tu chvíli uštědří Faidros Sókratovi mocnou herdu do zad. Chvíli se pobaveně dívá, jak se stařec snaží udržet na hladině. Sókratés se však zamotá do své tuniky a hrozí, že nakonec utone v tom mělkém potůčku. Faidros se smiluje a podá Sókratovi klacek, který leží na břehu.

Sókratés se drží a Faidros se snaží tlusťocha vytáhnout zpět na břeh. Sókratés ho objímá. Pláče a děkuje mu.

„Ach, nejdražší, nejskvělejší Faidre. Co skvělého jsi pro mě vykonal!“

Faidros nechápavě hledí.

„Já spatřil na vteřinu pod hladinou vchod do samotného Hádu a prozřel jsem. Odteď již budu vychutnávat každý den, který mi olymp­ští bohové poskytnou. Každý okamžik budu velebit krásu nebes i zvířeny a rostlinstva. Zanechám planých disputací a budu vychutnávat rozkoše, které nám jsou dopřány. Nyní však pojďme. Jsem vysílen tím pádem do řeky, a navíc nejsem už nejpevnější chodec. Za soumraku musíme být v Athénách. Ty s dopisem a já ohledně té soudní lapálie.“