Když Evropan přijede do historických měst v brazilském státě Minas Gerais, čeká ho několik překvapení. V souvislosti s objevením zlata roku 1695 a o něco později i diamantů udělala totiž brazilská kultura jeden ze svých fascinujících dějinných úkroků a přesunula se dobrých třináct set kilometrů z úrodného Severovýchodu, známého „barokem cukru“, do skalnatého vnitrozemí brazilského Jihovýchodu. Do víceméně pustých končin se náhle přemístilo kolem dvaceti procent obyvatel portugalské Ameriky a vytvořilo tu unikátní městskou laickou civilizaci, která se honosila mimo jiné první budovou opery v Latinské Americe. Když se pak výnosnější ložiska vyčerpala, odstěhovala se část obyvatel do Rio de Janeira, nového brazilského hlavního města, a barokní města v Minas zůstala opuštěna. Jejich podoba se dodnes zachovala na způsob jakéhosi obřího skanzenu, uchovaného i díky tomu, že když americký svět ovládla touha modernizovat, příslušné brazilské úřady už s odvoláním na myšlenku světového kulturního dědictví dokázaly jedinečný ráz spontánně vzniklých měst ochránit.
V Minas ale neuchvacuje jen možnost nerušeného ponoru do doby dávno minulé, nýbrž i podoba „baroka“, které se utvářelo a rozvíjelo v době, kdy už vyspělá Evropa žila romantismem. Jeho nejvýznamnější sochař, kterého pro postižení rukou a nohou – zřejmě způsobené leprou – nazývali Mrzáček, zemřel roku 1814. Minaské baroko je pro evropské oko pozoruhodnou skládačkou nespojitých dílků, jimž jsme si zvykli říkat baroko, rokoko nebo klasicismus, a proniklo do něho také něco z místního lidového umění a prvků, které se do portugalské říše dostaly například z asijského Macaa.
Byly doby, kdy se pro takovou situaci používal pojem „kulturní retardace“, čímž se chtělo říct, že evropské směry se na zdejší kulturní periferii dostávaly pozdě a s nedokonalým výsledkem. Západ toto pojetí začal opouštět v šedesátých letech, ale sama jsem se s ním v českém akademickém světě setkala ještě v letech osmdesátých. Dnes se těšíme z toho, jak originálním způsobem byly evropské podněty v Latinské Americe přetvářeny a jak nečekané myšlenkové a formální bohatství z nich vzešlo.
To, co platí o latinskoamerické kultuře, platí ovšem tak trochu i o nás – také my v různých dějinných obdobích přijímáme podněty z „evropštější Evropy“ (termín portugalského filosofa a esejisty Eduarda Lourença) v různě pozpřevraceném čase. Máloco je toho tak fascinujícím důkazem jako kniha Roky čerstvé nobelistky Annie Ernaux, popisující pohyb dějin, jak je prožívala levicová intelektuálka ve Francii od čtyřicátých let 20. století do nultých let století jednadvacátého.
To, nač Francouzi potřebovali přibližně léta 1968–2006, prožili jsme my za dobu o víc než třicet let kratší. To, co bylo pro Ernaux posloupné, dostali jsme simultánně: feministické myšlení přišlo současně s jeho bagatelizací. To, co ve Francii přirozeně kořenilo v minulé zkušenosti, přišlo k nám bez kořenů: obavy z muslimů u nás nevystřídaly předchozí zaujetí pro ně.
Jinak je i mnoho dalšího. Příchod „společnosti zábavy“ klade Annie Ernaux do let, kdy u nás probíhaly monstrprocesy. Počátek rozvolňování pout minulosti nalézá v letech sedmdesátých, kdy jsme se my drželi předválečné éry jako posledního ostrova normality. Zatímco Pán prstenů tvořil pojítko mezi generaci Francouzů mladých v sedmdesátých letech a jejich rodiči, u nás objev Tolkienova díla ty, kteří byli mladí v devadesátých letech, od jejich rodičů naopak odděloval.
Mnoho z vnitřního pnutí svérázného minaského baroka ukázali Brazilcům kunsthistorici ze zahraničí. Kdo ukáže všechny naše časové kotrmelce nám?
Autorka je portugalistka a překladatelka.