Vše zabít a vykácet

Dopisy Josefa Váchala jen z let 1940 až 1967 čítají podle posledních zkoumání a soupisů na deset tisíc stran. Malířův pobyt ve východočeských Studeňanech vygeneroval korespondenční smršť, jejímž postupným poznáváním doplňujeme podobu jedné z nejsvéráznějších postav české literatury. Mimořádný korespondenční soubor s Váchalovým přítelem Josefem Hodkem byl představen v mohutné šíři v úchvatném svazku Až do hrobu tmavýho (Trigon 2016), který sestavila Hana Klínková. Do něj ale nebyly zařazeny dopisy­-romány, jež editorka ve shodě s dalšími váchalovskými badatelkami, Marií Bajerovou a Marií Rakušanovou, chápe jako specifická literární díla. Některé z nich se nyní objevují v knize Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, edičně připravené Pavlem Hájkem.

Ve Váchalově pozůstalosti prozatím zůstávají další dopisy­-romány věnované Hodkovi – Gratulace svatojosefská z roku 1955, dvoudílná Moudrost zednářská, psaná mezi léty 1951 a 1957, nebo veršovaná Plzeňská Illiáda z roku 1956. Vedle toho existují románové dopisy z padesátých a počátku šedesátých let určené dalším Váchalovým přátelům, které byly alespoň zčásti vydány (například Živant a umrlanti, adresované Ladislavu Stehlíkovi a publikované roku 1995) a mohou nám ukázat trochu jiná a svébytná padesátá léta „na vsi“.

Mravenčí polévka s hovězím

Přítomný svazek přináší sedm dopisů, psaných zhruba od konce čtyřicátých let do konce let šedesátých, z nichž dva nejdelší mají rozsah 120, resp. 90 rukopisných stran. V tom podivuhodném žánru „dopis­-román“ se Josef Váchal rozbíhá bez jakýchkoli omezení do všech možných i nemožných stran. Je stále zručnějším mistrem odboček, komentářů ke čtenému, popisovatelem banalit i fantasmagorikem a vzteklým dědkem. Od autorova okouzlení kolportážními romány se dostaneme třebas k popisu návštěvy zvěrolékařovy choti, k dojmům z četby o lékařském využití psilocybinu nebo ke stařeckému vzpomínání na dobu před první světovou válkou. Nechybí nadávání – dodejme, že zhusta vtipné – na řadu nešvarů doby ani komentáře k soužití „s Mackovou“, tedy s družkou Annou Mackovou, která s Váchalem vydržela dobré i zlé. A též tu nalézáme popisy vlastního stavu za hranou existenčního minima, kdy sice je pořád co kouřit a trochu i co pít, ale k jídlu je spíš strouhaná mrkev nebo uvařené okrojky tuřínu. Jaká i z toho ovšem vzniká pochutina! „Právě jsem se zvedl, že si ohřeji od včera hovězí polévku z rumunské konservy. Co vidím? Kastrol je plný mravenců, kterých na jaře v domě plno. Což dělat? Odstranit je ze ztuhlého na polévce tuku nemožno. A tak jsem to ohřál, co se dalo, jsem vybral a měli jsme mravenčí polévku s hovězím.“

Vedle hodně uvolněných, až volnoběžných plků, které nikam nevedou a jen tak se vznášejí, aby upozornily na nějaké plemeno psů, na tvar lýtek kolemjdoucí nebo na to, co kdo kde napsal, lze ve Váchalových textech najít „perličky na dně“. Třeba v prznění řeči a hrátkách s ní. Jsou sice nenápadné, ale v rámci jeho „blafanin“ (jak sám své psaní tu a tam nazývá) jsou významným prvkem. Všechny přechodníky, archaismy převzaté z krvavých románů, doplňované inovativními přeřeky a překlepy, které jsou často evidentně schválně volené, koření celek dopisů asi nejpodstatněji. Vedle toho prochází celou korespondencí určitá zloba a vztek na často ponižující a nelogické zacházení člověka s přírodou: „Tak tedy, v pátek nalezena zastřelená kvíčala na naší zahradě, oběť lidské vraždychtivosti a axiomu: vše zabít a vykácet.“ Váchal coby environmentalista v době, kdy to ještě nebylo cool? Dalo by se to tak chápat, vždyť už jeho Šumava umírající a romantická je příběhem zanikajícího světa.

Zahnat ticho do kouta

Jinak by to totiž ani nemělo valného smyslu číst, protože celek je spíše manická lavina bezuzdného toku řeči. V něm se semele návratně i zednářství, které Váchala provokuje, stejně jako odbočky s neustále se vracejícími gratulacemi adresátu Hodkovi. V něčem jako by byla vidět možná (třebas nečekaná) spojnice s blábolivým tokem řeči dnešních podcastových žvanilů. U nich jde stejně jako u Váchala mnohdy hlavně o to, zahnat do kouta ticho. A přiznat v každém nadechnutí, že ego je na světě proto, aby bylo vidět. Ne vždycky to funguje, ale u Váchala je naštěstí vždy po ruce zkušenost, znalost, praxe. A hlavně specifické vzdělání, které se ale projevuje spíš skrytě, protože Váchal ze sebe dělá spíš kašpara.

Dopisy Josefu Hodkovi vybízejí spíše k ná­­hodnému pročítání než souvislému čtení od začátku do konce. Občas by pomohl k většímu nadšení a radosti jmenný rejstřík, stejně jako by někdy bylo užitečné zahustit informace v komentářích, třeba k článku Ericha Kulky z Květů z roku 1957 o doktoru Claubergovi či k Váchalově četbě, a také opravit některá jména (např. John Habberton). Každopádně v kombinaci se zmíněnou edicí korespondence od Hany Klínkové a katalogem Západočeské galerie Josef Hodek a Josef Váchal. Žák a jeho mistr (2012) máme k dispozici velmi podrobný a potřebný pohled na závěr Váchalova života.

Autor je editor, kritik a básník.