tranzit.cz 2022, 116 s.
Bára Bažantová strávila měsíc na umělecké rezidenci ve vile Libuše na litvínovském sídlišti Janov. Pokud jako příslušník či příslušnice majority zavítáte do takzvaných vyloučených lokalit, jste náhle zavaleni spoustou otázek a vlnou často protichůdných a velmi intenzivních emocí – od studu přes obavy, diskomfort a leckdy zhnusení až po nadšení, radost a euforický pocit sounáležitosti. Jak takovou zkušenost zpracovat? Jak se vyrovnat se svým privilegovaným postavením a vyhnout se stereotypům, klišé, patriotismu nebo zbytečnému altruismu? A hlavně – jsou všechny ty reportáže, výzkumy a umělecké projekty vůbec k něčemu? Mohou dát umělci lidem odsunutým na okraj něco jiného než vlastní sebeuspokojení? Debata o roli (nejen) angažovaného umění je navíc už stejně nudná jako kritizované umění samo. Je ale možné se k věci postavit čelem a ze svých nejistot, pochyb a strachů se „jen“ upřímně vypsat. Teprve přiznání vlastní slabosti (nebo naopak síly) totiž může otevřít skutečný prostor pro sebevyjádření těch druhých. Báře Bažantové se to v pečlivě zeditovaných deníkových záznamech z její rezidence podařilo. Na první pohled předem jasně rozdělené společenské role dostávají trhliny, otáčejí se či prolínají a najednou nelze tak jednoduše říct, kdo je privilegovaný a kdo oběť společenské nespravedlnosti. Na závěr se tak na mysl vkrádají v knize citovaná slova romského aktivisty Jožky Mikera, že my gádžové bychom měli pro soužití s Romy udělat v první řadě to, že budeme míň mluvit a víc naslouchat.