To je pro holky, zní věta, kterou v dětství řeklo či zaslechlo hodně kluků a která prakticky vždy znamenala výraz pohrdání. Podobné předsudky nekončí v předškolním či školním věku. Hrát si na vojáky nebo pít tajně pivo jsou obyčejné klukoviny, hrát si s panenkami či make-upem je cosi pošetilého. Podobný dvojí metr dlouhodobě platil také u divácké, akademické či kritické recepce snímků určených dívkám. „Kritici obvykle kinematografii pro teenagery, a zejména hollywoodské holčičí filmy, odmítají jako přihlouplé a banální, což předpokládá, že holčičí kultura je přihlouplá a banální, a tedy i samotné dívky jsou přihlouplé a banální,“ píše Samantha Colling v eseji S holkama je zábava!, z něhož přinášíme ukázku. Britská badatelka tvrdí, že snímky určené dospívajícímu ženskému publiku je třeba začít brát vážně, a sama se zaobírá především estetickými aspekty a diváckým požitkem z mainstreamových teenagerských komedií. Vážně tento žánr, který v posledních letech zažívá renesanci, berou i další texty v čísle. Antonín Tesař odkrývá kořeny žánru u režiséra Johna Hughese, který v osmdesátých letech vnesl do snímků pro mládež empatii k dívkám, šprtům, outsiderům a dalším skupinám pohybujícím se na nižších stupních středoškolské hierarchie. Šárka Jelínek Gmiterková rozebírá teen stylizace shakespearovských adaptací, což je fenomén, kterému se dařilo na přelomu milénia. Jan Bodnár zkoumá podvratné tóny filmu Protivný sprostý holky a podobně jízlivým, satirickým momentům ve snímcích z prostředí soutěží krásy se věnuje Petra Chaloupková. A dojde i na aktuální produkci Netflixu, která řeší problémy s dospíváním ve světě sociálních sítí. Vítejte v domečcích pro panenky!