Dělej něco, Jarčo!

* * *

co ho medle nadnáší?“

Jedva se tak pilot zeptá,

leží v troskách na kaši.

Viděla jsem to jdouc kolem,

báseň o tom složila.

Jsem fakt blbá jako Golem,

kéž bych radši nežila.

 

Druhdy kráčím po nábřeží,

cos v hlubinu se potápí:

„Zdalipak se, kapitáne,

posádka ti pochlapí?“

Když šel parník ke dnu,

vzývám: Dělej něco, Jarčo!

Bublalo to na hladině, pýtalo sa: Na čo?

 

 

* * *

Člověk, čovek a čoek něco.

Ale co?

Třeba šli na procházku.

A ve Stromovce uviděli vor.

A vorovali a vorovali až do Afriky.

Z podpalubí bylo slyšet chrápání.

A prapodivné ryky.

Jenže vor nemá podpalubí.

Tak já nevím.

 

Nakonec dorazil i ček.

Čeče, bylo jich tam jak lidí.

Jak lidí na voru jich tam bylo,

co se shazujou do vln, když je

málo místa, málo jídla, málo vody

a moc lidí.

 

 

* * *

Já tajně poslouchám Jaroslava Duška,

dodnes to tajit byla fakt fuška,

slepičí polévka pro uši,

co tím chci říct, netuším,

koprová omáčka pro oči,

jež se hned v extázi protočí,

jablečný páj, muziko hraj,

kafíčko na líčko,

pojď se mnou v ráj!

 

Tajně se dívám na Lelu,

s obdivem pro každou alelu,

guilty pleasure pravého háku

jejího muže v obýváku,

plešaté koleno, rozum jak poleno,

Karlose Vémoly na nose výmoly

mozoly železné, zarezlé

zalez, než bude zle!

 

 

* * *

Potkala jsem zahradníka

v botanické zahradě,

kterak lákal kominíka,

ať s ním ihned někam jde.

Jejich hrudi ze železa,

moje hýždě ze sádla

způsobily v onu chvíli,

že jsem se k nim přidala.

 

Záhonek jsme okopali,

černý komín vymetli.

Že jsme měli volnou chvíli,

Heideggera jsme přečetli.

Potom jsme šli do divadla,

páč dávali Shakespeara.

Prsty jsem mu zabořila

do mocného, do kníra.

 

 

* * *

Smíchov je jinde než Dejvice,

Pláčov je jinde než Mrtvice,

Mírov je přesně tam, kde je:

tam, kde, než se naděje,

ocitne se ten či onen.

Hraje šachy z chleba střídy,

čímž si mysl tuze tříbí.

Sprchy, pěkná nudapláž,

love, kam se podíváš.

 

Když se cele zavřou dveře,

vleze pilník do večeře,

vleze mobil do střeva,

kde se nikdy nevstřebá.

Po večerce zazvoní,

ty ho zvedneš, ne voni,

ty ho zvedneš, můj milý,

cos napáchal omyly.

 

 

* * *

Na svatého Marka

oharky do járka,

ozimina je již velká,

brambor bude plná jamka,

vřeskot žáby

vyšinutou povětrnost vábí,

kdo nemá chleba,

ať kouše jabka.

Na svatého Jiří

vlastní tuk se škvíří.

Matka Katka jakápak ta

holka bude, až tu bude?

Peří drala, prala len,

spolkni si ten paralen.

 

Na svatou Jessicu

zaječ si v lesíku.

Sežer šišku

do podbřišku

dej si slimáka.

 

 

* * *

Řekl ghettoizace, nebo goetheizace?

Himlhergot, co to řek?

A kde to řekl? V Nové Pace?

A proč to znělo jako skřek?

Otázky jsou jako hřebíky,

odpovědi jako kladiva

a mé verše jako vředíky

na soše Davida.

 

Zmiňoval sekt, nebo sektu?

O čem to žvanil? V Přelouči?

My tu máme prima partu

s dobrou, symfonickou básní na rtu.

Tady uprostřed, v slunečním kotouči

to říkám já, coby poeta,

vrchní básnického goetha.

 

 

* * *

Dneska v noci na ulici Divokozápadní

na hlavičku piky piky,

viděla jsem trpaslíky

s miniaturními mlíky,

jež si nesli v síťovečkách

jdouce z mlékárny,

čímž je tahle hrozná sloka

líně tekoucí jak stoka

konečně za námi.

 

Pak ovšem došlo na bratry obry,

kráčely jich tudy tisíce,

patřila jsem na jejich hlavice,

hmatlavé palice, chlupaté nožice,

zírala jsem na ty zadnice,

propadala se jim v očnice.

Čím je zadost učiněno sloce,

ba celé básni. Už nikdy více.