Dílo Johna Hughese z osmdesátých let svým empatickým přístupem k dospívajícím a outsiderům inspirovalo nejen nezávislé režiséry následující generace, ale i řadu dnešních tvůrců snímků pro mládež. S vlivným autorem se dodnes poměřují všichni, kdo mají v žánru teen komedií větší ambice.
V jedné scéně nové dívčí komedie Rozhodně nejsi zvaná na mou bat micvu (You Are So Not Invited to my Bat Mitzvah, 2023) se hrdinové a hrdinky několika generací potkávají v kině. Pohled na program kina v pozadí nám prozradí, že zrovna probíhá přehlídka snímků Johna Hughese. Je to další z řady drobných i výraznějších odkazů a poct, které současné teenagerské tituly skládají tvůrci ikonických komedií pro mládež z osmdesátých let. Současné filmařky a filmaři Hughese často zmiňují jako svůj hlavní vzor, na druhou stranu se ale snaží zdůrazňovat, že jeho klasické počiny posouvají, nebo dokonce napravují.
Osmdesátkový zvěřinec
Obliba Hughese je do velké míry generační věc. Mnoho autorů dnešních teenagerských komedií přiznává, že na jeho snímcích jako Snídaňový klub (Breakfast Club, 1985) nebo Volný den Ferrise Buellera (Ferris Buellerʼs Day Off, 1986) vyrůstala a že je považuje za vrchol celého žánru. Zároveň ale platí, že „značka“ Hughes s sebou nese určité konotace, které dnešní teenagerské filmy nepochybně chtějí vyzdvihnout. Hughes v osmdesátkách přinesl protiváhu trendu, který tehdy tomuto žánru dominoval a který byl spojený s hitem Zvěřinec časopisu National Lampoon (Animal House, 1978). Na něj navázala série bláznivých komedií určených především pro mužské publikum a vyprávějících o klučičích partách na vysokých či středních školách, které se věnují především divokým pařbám, kanadským žertíkům a pokusům zaskórovat u atraktivních dívek.
Na začátku osmé dekády se objevilo několik ambicióznějších filmů, které se od tohoto modelu odpíchly někam jinam. Šlo například o režijní debut Amy Heckerlingové Zlaté časy na Ridgemont High (Fast Times at Ridgemont High, 1982), který přinesl přece jen citlivější a komplexnější pohled na dospívající Američany. Hughesovy snímky postupně ubíraly na primitivním humoru a sexistických vtipech a naopak sledovaly postavy, jejichž problémy vycházely z rodinných vztahů, pozic v kolektivu či úzkostí dospívání. Byly to empatické dramedie, které jednoznačně stranily teenagerům a oslavovaly jejich životní styl (dospělost tu byla často ukazována jako něco nabubřele směšného, nebo dokonce hrozivého), ale především je stavěly před závažná životní dilemata. Být dospívající v nich neznamenalo být totálně nezodpovědný a permanentně nadržený a zároveň všestranně privilegovaný mladý muž, ale především čelit mnohdy závratně těžkým výzvám, které navíc mohou mít fatální vliv na celý zbytek života. Hughes se zároveň nikdy nesnažil zobrazovat život teenagerů realisticky – naopak si liboval v nadsázce a poukazoval na to, že ukazuje svět ne takový, jaký je, ale jak si ho projektují samotné postavy.
Do specificky dívčího filmu patří v podstatě jen dva z Hughesových titulů – Sixteen Candles (Šestnáct svíček, 1984), kterým celá jeho série začíná, a Kráska v růžovém (Pretty in Pink, 1986), k níž dělal jen scénář, ale je to jeden z jeho nejlepších snímků, navíc zaměřený na majetkové rozdíly mezi teenagery. Obecně ale celé jeho dílo bylo velmi vstřícné vůči ženským hrdinkám, potažmo k samotným divačkám.
Hořkých sedmnáct
S hodně velkou mírou zjednodušení se dá říct, že dynamika hollywoodského teenagerského filmu se odvíjí od dvou zmíněných pólů. Na jedné straně stojí bláznivá a nevázaná zábava ve stylu Zvěřince, na druhé empatičtější a ambicióznější, hughesovský přístup. Odvázanější poloha slavila velký návrat na přelomu milénia se snímkem Prci, prci, prcičky (American Pie, 1999) a jeho nástupci, vážnější díla se začínají vracet po roce 2010 a v posledních zhruba deseti letech je jich čím dál víc. A především specificky dívčí tituly jsou nebývale pestré.
K Johnu Hughesovi přitom odkazují filmy, které leží na úplně opačných koncích spektra. Herečka z jeho klasik Molly Ringwaldová se objevuje ve vyloženě podbízivé a nevýrazné, ale zároveň velmi oblíbené trilogii Netflixu Stánek s polibky (The Kissing Booth, 2018–2021), ale Snídaňový klub zmiňuje mezi zásadními inspiracemi i režisérka Marielle Hellerová, která natočila vážně pojatý a sexuálně nebývale otevřený počin Deník puberťačky (Diary of a Teenage Girl, 2015) o vztahu patnáctileté dívky s dospělým mužem, který je zároveň přítelem její matky. O síle Hughesovy značky ale nejvíc svědčí, že jeho jméno se vynořilo i v recenzích počinu Bo Burnhama Osmá třída (Eight Grade, 2018), který je estetice dívčích snímků hodně vzdálený. Spíš se snaží být co možná nepřikrášleným portrétem dívčího dospívání v éře sociálních sítí a svým až naturalistickým přístupem trochu připomíná důsledně outsiderský „antidívčí“ film Todda Solondze Vítejte v domečku pro panenky (Welcome to the Dollhouse, 1995).
Ještě víc ale o Hughesově vlivu na současnou kinematografii vypovídají projekty, jež se snaží jeho odkaz posunout novými směry. K dílům, která na něj navazují nejsilněji, patří také jedno z nejlepších dívčích dramat posledních let, Hořkých sedmnáct (The Edge of Seventeen, 2016). Snímek o hrdince, jejíž kamarádka se zamiluje do jejího bratra, se točí kolem typicky hughesovské postavy dívky čelící celému světu i svým vlastním nejistotám a zkratkovitým rozhodnutím. Hodně se ale psalo také o tom, že důležitá vedlejší role tu připadla postavě asijského původu. Poukazovalo se skutečnost, že dívčí film byl dlouhá léta žánr, který se omezoval na příběhy dobře situovaných bělošských hrdinek a hrdinů, a samotný Hughes byl dokonce kritizován za stereotypní zobrazování Asiatů v Sixteen Candles. Naplno ale diverzitu v teenagerských komediích rozvinulo několik produkcí Netflixu. Protagonistkou seriálu Tenkrát poprvé (2020–2023), jehož showrunnerka Lang Fisherová se k Hughesovi také hrdě hlásí, je Američanka indického původu, snímek Všem klukům, které jsem milovala (To All the Boys Iʼve Loved Before, 2018) a jeho pokračování se zase točí kolem hrdinky s asijskými kořeny a nejdál v tomto ohledu došel další z vynikajících příkladů současné teenagerské kinematografie, Kdybys jen tušil (The Half of It, 2020) Alice Wuové. Hlavní hrdinka tu řeší nejen svůj asijský původ, ale také to, že je zamilovaná do dívky, kterou pomáhá sbalit svému kamarádovi.
Šprtky a kazišuci
Reprezentace menšin ale není jediný přínos současných dívčích snímků hlásících se k Johnu Hughesovi. Dvě z nejprestižnějších produkcí tohoto žánru z poslední doby se pokoušejí vymanit ženské postavy ze stereotypů, které byly s tímto žánrem spojovány.
Hrdinka Lady Bird (2017) od Grety Gerwigové se potýká se stejně výbušným souborem vnějších konfliktů a vnitřních úzkostí jako hughesovské postavy. Oproti mnoha ústředním figurám dívčích komedií ale v centru jejích trampot nejsou ani romantické vztahy, ani vztek na nejlepší kamarádku. Namísto toho řeší své budoucí studium na vysoké škole a komplikovaný vztah s matkou. Komedie Olivie Wildeové, která v české distribuci dostala název Šprtky to chtěj taky (Booksmart, 2019), smiřuje vážnější polohu s přisprostlým humorem komedií ve stylu Zvěřince. Výsledkem je svižná a nápaditě napsaná komedie, kde se hrubozrnné a absurdní gagy potkávají s typicky hughesovskými životními lekcemi. Snímek je navíc podaný ze ženské perspektivy, což je pro hédonistické teenage počiny pořád poměrně neobvyklé – jakkoli se v poslední době objevují další příklady, například Kazišuci (Blockers, 2018) nebo v úvodu zmíněné dílo Rozhodně nejsi zvaná na mou bat micvu z produkce Adama Sandlera.
John Hughes je jméno, které v současném dívčím filmu působí jako maskot zastřešující různé proudy. Celkově ho ale lze prohlásit za patrona většiny dnešních tendencí a výchozí bod pokusů dosáhnout v tomto žánru vyšších met.
Autor je filmový publicista.