Do poslední mrtě, kvarku a bosonu

Ve vaší nové sbírce Zuta a svlečena je verš: „Slyšel jsem výkřiky, o kterých jsem si myslel, že bych je měl vidět.“ Když jsem sbírku dočetl, napadla mě parafráze: Četl jsem básně, o kterých jsem si myslel, že bych je měl zažít.

Naznačujete, že něco „vně vás“ (básně) uvedlo do chodu něco „ve vás“ – ale tušíte, jak tohle celé funguje? Pokud jde o mě, čím jsem starší, tím méně tomu rozumím. Je to jako být účasten něčeho, o čem nemáte ani šajn, přestože je to participace na principu, který má obrovskou sílu. Protože básně nic neobjasňují, spíš všecko ještě víc komplikují, zároveň ale mohou přinášet úlevu a prohlubovat všímavost a jemnocit. Báseň zažíváte, když ji čtete, v duchu nebo nahlas. Některé básně jsou jako pískoviště, jiné jako propast. S dodatkem, že na pískovišti není nic špatného. Na propasti ostatně také ne.

Každopádně když napíšu báseň, je to záznam sui generis, popis něčeho, co jsem už nějak zažil – ale jinak, než se běžně věci zažívají. Stanislav Dvorský vydal pár let před smrtí esej s výmluvným názvem Nevědomí a básnický objev. A to je to, oč tu běží. K moci poezie patří, že do básnického aktu vstupuje nevědomí a prostor básně si nějak designuje.

Celé to z „objektivní perspektivy“ vypadá, že si někdo sedne s tužkou k papíru a začne psát. Leč jak stárnu, sílí mé podezření, že básník nejen píše, ale je také psán… Básník je jenom malý pán: obrábí poetiku, kterou si nevymyslel, nýbrž dostal do vínku, o tom jsem přesvědčen. A podněty vnějšího a vnitřního světa (o nichž věřím, že jsou v posledku světem jediným) mohou v procesu tvorby nabývat tak matoucích a protiřečících si podob, že být báseň mapou, nikam podle ní nedojdete. Díkybohu, dodávám… Na co že jste se to vlastně ptal?

 

Neptal jsem se na nic, a dostal jsem spoustu odpovědí. Není nerozumění nakonec předpokladem básnické práce?

V zenu, kterým jsem se nějaký čas aktivně zabýval, existuje pojem „mysl začátečníka“. Japonský zenový mistr Šunrjú Suzuki na toto téma napsal stejnojmennou knížku. Mohlo by se zdát, že je to označení stavu, který je třeba překonat a „posunout se dál“, ale opak je pravda. Mysl začátečníka je mysl čistého vnímání. A stav „jen vnímám“ je také vstupní branou do světa poezie. Čím méně konceptů pramen ucpává, tím je průtočnější. Abych mohl vnímat, nepotřebuji nic vědět. Součástí „jen vnímám“ je ničemu nerozumím, nic nevím… Jiný zenový mistr, Korejec jménem Seung Sahn, jednu svoji knihu nazval podle sloganu, který svým americkým žákům často připomínal: Only don’t know. Záměrně z věty vyňal osobní zájmeno „I“, čímž v edukativní zkratce nejen vyzdvihl na piedestal nerozumění, ale zároveň naznačil, že k nerozumění není „já“ potřeba. Že je tu možnost čistého stavu vnímání bez ega.

Ale zpět k poezii. Občas mi někdo řekne: „Já poezii bohužel vůbec nerozumím, nemám na to buňky.“ Jenže v tom je ten fór: poezii nelze rozumět! Rozhodně ne tak, jak rozumíme daňovému přiznání, iPhonu nebo hře v šachy. Nejen psaní, ale i čtení básní má co do činění s dětskou – a zejména raně dětskou, preverbální – percepcí. To dítě je v tom důležité: hraje si, dupe do kaluží, plácá bábovičky, popatlá se šlehačkou i hovnem, vše je mu čisté. Jakožto freudovské „id“ bytuje v temnotách nevědomí; musíte se na ně naladit, nějak s ním navázat kontakt, „mluvit“ s ním…

Nechci ale tvrdit, že abyste mohl psát poezii, musíte být vždy dokonale uvolněný a bdělý. Ani že se musíte mentálně převtělit v děcko. Říkám jen, že „něco ve vás“ musí být průchozí a dychtivě naladěné na hlasy ze tmy.

 

Mluvíte o psaní básní jako o účasti na něčem, co vás, jak se s oblibou říká, přesahuje. A přece připouštíte, že vlastně „jen“ zaznamenáváte, co už jste nějak prožil. Takže rozpomínání se na počátek, dolování v obsazích nevědomí?

Možná „rozpomínání se na počátek“ v důvěrném soužití s „tady a teď“? Slovu „dolování“, které nabízíte, bych se však raději vyhnul, i když akceptuji, že i dolování může být legitimní modus operandi.

Na základě své zkušenosti bych spíš řekl, že nevzývány přicházejí chvíle, kdy se celý tenhle „mechanismus“ uvede do pohybu, a pokud toho využiju a začnu psát (což ne vždy mohu nebo chci), posléze zpravidla zjistím, že jsem si sice zamanul napsat básničku o tom, jak dnes v tramvaji přitáhla moji pozornost nádherná hippie dívka s běloskvoucím aljašským malamutem, jenže psaní mě dovedlo na jihomoravský venkov, kde jsem jako malý kluk pozoroval babičku, jak na špalku sekerou seká hlavu slepici, dědečka, jak podřezává a stahuje králíka, kde jsem se navlékal do neuvěřitelně zaprášených vojenských uniforem z druhé světové války, které jsem objevil ve skříni na půdě, kde jsem v dědečkově kovářské výhni tavil různé kusy železa a kalil je v kýblu se studenou vodou, čímž vznikal masivní oblak páry, který mě uváděl do extáze, či jsem nekonečně dlouho fascinovaně hleděl na náhodně v dílně nalezenou černobílou fotku ženy, která nahá a s roztaženýma nohama seděla na houpačce, a prožíval u toho nepopsatelné vzrušení, protože jsem nikdy předtím žádnou nahou ženu ani vzdáleně neviděl. Tyto zážitky mě zformovaly neméně než četba prózy a poezie – a čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji.

Vůbec zjišťuji, že se spontánně čím dál častěji vracím do dětství, ač místy bývalo všelijaké. Už pár let chodím na psychoanalytickou psychoterapii a prostor dětství jsem si díky tomu vyčistil natolik, že se mohu bez větší újmy pohybovat i v hodně temných zákoutích vzpomínek.

Vlastně jste se ptal správně: ano, je to dolování… Cesta do tmy, plná mouru, sto metrů pod zem. Nebo taky kilometr.

 

Je za situace, kdy básník „obrábí poetiku, kterou si nevymyslel, nýbrž dostal do vínku“, vůbec možný básníkův vývoj?

Pokud připustíme možnost, že básník obrábí poetiku, kterou si nevymyslel, a pokud budeme v této úvaze důslední, proč nepřipustit, že si nutně nevymyslel ani její proměny a zrání?

Nejen dávné – a i dnes velmi živé – nauky či systémy jako advaita, zen či třeba dzogčhen, ale také mnozí kredibilní vzdělanci dneška, jako je neurovědec a filosof Sam Harris, tvrdí, že prožitek já není důkazem existence já. Že ego neboli já nemá vlastní, neodvozenou existenci, nýbrž je procesem, který se děje v neosobním vědomí – buddhisté by řekli v prázdnotě. Pokud tohle člověk začne zkoumat nejen konceptuálně, ale i na základě jednoduchých přímých pozorování (a není to žádná složitá meditace, můžete u toho klidně chroupat mandle), poměrně rychle znejistí, protože žádné „já“ jakožto nezávislou entitu nemůže najít. A nejinak je tomu se svobodnou vůlí…

Existence „já“ a existence svobodné vůle jsou dvě věci, které se zpravidla nezpochybňují – víra v jejich jsoucnost je zabudována v samotných základech monoteistických náboženství stejně jako třeba trestního práva. Jenže když tuto zdánlivou samozřejmost začnete pozorovat, naučené přesvědčení „já jsem a svobodně si volím“ se může začít povážlivě drolit.

 

Čili příslušný typ poetiky, tím či oním básníkem zděděný, v sobě nese i svůj imanentní vývoj, a tak je možné, že se básník vyvíjí. Ale co potom s autory, jejichž dílo působí, jako by jednou zkoušeli tohle, podruhé zase tamto, třeba Jiří Kolář, Josef Hiršal, nebo mám­-li vybrat někoho žijícího, Jaroslava Oválská?

To je mi ale trojice! Ano, Oválská je hvězda. Ale je dobře, že nezapomínáte ani na ty dva, kteří jí prošlapali cestu. Ale teď vážně. Jaroslavu mé oči dychtivě hledají po celé Praze od chvíle, co vím, že existuje. Ona je můj osud i hřích, motýl i včela. A předně rozum, který mi uletěl… Když čekám v Biu Oko, až mě mladinká lehce neurotická uvaděčka pustí dovnitř, v duchu si říkám: Není tohle ona?! Nepřivydělává si trháním lístků, protože se snaží dostudovat vysokou školu a my jako její rodiče stojíme za starou bačkoru? Nebo je to snad támhleta kyprá unavená žena středních let s kočárkem pro dvojčata na zadní plošině tramvaje? Ach, Jaroslavo…

Vidíte, jak jsem se zasnil? Ale nebojte, odpovím vám, nic nového pod sluncem to ovšem nebude. Podle mého názoru existuje něco jako básnický typ, typus či charakter – jako třeba poeta doctus nebo naopak „básník od přírody“. Podobně existuje také básník, který po celý život píše, jak se říkává, jednu knihu, a pak je básník, který si nezakládá na „své poetice“, ale víc hledá, zkouší, experimentuje. Tím prvním je třeba Bohuslav Reynek, zatímco k druhému typu přináležejí právě Kolář s Hiršalem.

Jaroslava Oválská je ve svých kreativních výkonech myslím spíše konzervativní – přinejmenším v tom smyslu, že takřka každá její báseň je snadno rozpoznatelná. A to je atribut skutečných velikánů.

 

Co vlastně soudíte o tvorbě Jaroslavy Oválské?

Že je olbřímí duch, jakých se v lidstvu nerodí mnoho, vám nestačí? Její tvorba je unikátní básnický kabaret, jehož nová čísla mě pokaž­dé rozesmějí tak mocně, že si poprskám monitor. První báseň vznikla zcela neplánovaně jednoho dávného Štědrého dne. Jen tak, zcela bez ambicí, z jakési chmurné rozvernosti. Což je sice protimluv, ale v tomto případě myslím výstižný. Začalo nás to bavit, pár dnů po první básni následovala druhá… Dlouho jsme s Olgou Stehlíkovou chodili v kabátě lyrického subjektu Jaroslavy Oválské jen pro naši potěchu, vůbec nikomu jsme to nedávali číst. Později došlo k několika časopiseckým vydáním a po nich následovala prvotina Za lyrický subjekt.

Pak jsme dlouho nepsali a před rokem nebo dvěma jsme opět začali. Z této nové sklizně Jaroslava Oválská dosud nikde nic nepublikovala, až nyní v A2. A můžete se těšit na víc, protože v roce 2025 v Druhém městě vydá svoji druhotinu s patetickým názvem To je mezipanelární jizva, lásko.

 

Ať píšete o sebeneskutečnějších skutečnostech, podáváte je jako něco málem samozřejmého. Odkud se tahle chladnokrevná přízračnost vašich veršů bere?

Odkud se bere cokoli? Protože pokud to nevíte – a já to nevím –, pak je „chladnokrevně přízračné“ tak nějak vše, nikoli pouze něco. Schopenhauer ve spisku O smrti napsal, že „život je nepříjemná věc“, a již zmíněný Stanislav Dvorský je autorem verše: „Život má svou trpkou pachuť i v okamžicích štěstí.“ To není pohrdnutí dary života, to je jasné vidění toho, co po svém zformuloval Buddha jako první ze čtyř vznešených pravd: existence je v zásadě strastná. Což nevylučuje šťastné chvíle. I při plném vědomí řečeného můžete psát o růžích či splynutí s milovanou osobou, ale asi to bude znít trochu jinak než z pera někoho, kdo věří, že dědičným právem člověka je být šťasten.

Možná je to právě tenhle permanentní trn, který způsobuje, že na vás mé verše působí až „chladnokrevně přízračně“. Hlásím se k němu, ale důrazně dodávám, že ona chladnokrevnost nemá nic do činění s nihilismem, či dokonce cynismem.

 

Ano, tuhle chladnokrevnost chápu jako výraz hlubší vnímavosti. Vaše verše provází zdánlivý klid, snad určitá netečnost, i když se zrovna dobíráte velmi divokých představ. Ale nikdy se jimi nekocháte, a co je důležitější, nikdy se nekocháte tím, že jste tyhle představy zapsal právě vy. Asi to souvisí s tím, že neděláte z ničeho něco pouze pro svoji libost či slávu, ale že se, možná i neovladatelně, vracíte k čemusi, co vás přitahuje, znepokojuje, ničí i oblažuje. Nepřehnal jsem to?

Přehnal v tom smyslu, že mě silně přeceňujete. Nejsem světec a pro svoji libost to určitě dělám. Když napíšete báseň, neřkuli celou sbírku, s níž jste spokojený, zaplaví vás – podobně jako při sexu nebo na drogách – lavina dopaminu. Psaní je totiž návykové jako heroin.

Mluvili jsme o dítěti neboli o freudovském „id“, které se jako komplementární opak superega řídí principem slasti, což je všeobecně známo. Každopádně z uměleckého hlediska neboli z hlediska kvality díla je naprosto lhostejno, je­-li velký umělec narcistní egomaniak, nebo tichý poustevník žijící kdesi v Petrkově. Poznal jsem v životě umělce, kterých jsem si vážil pro jejich tvorbu, ale jako lidé byli, eufemisticky řečeno, poněkud nároční. To je normální, běžné a v pořádku. Jiná věc je, jestli může být umělec vysloveně zlý člověk – ne slabý, hříšný a chybující, ale opravdu zlý. Jestli může démon napsat andělskou knihu.

Leč zpátky k libosti: o tom, že umělecká tvorba vyvolává libostní pocity, najmě je­-li „světem“ vnímaná a nějak oceňovaná, sice jen těžko může být sporu, to se ovšem nikterak netluče s tím, že vám může hluboce záležet na něčem, co vás dalekosáhle přesahuje, konstituuje a autenticky propojuje s ostatními a s celým světem. V mládí jsem o těchto věcech myslím zase tak moc nepřemýšlel, bral jsem to všecko jako samozřejmost. Ale jak stárnu, čím dál víc mě to fascinuje a nutí k pozorování a úvahám. Člověk se musí trochu uklidnit, aby se nějak mohl naladit na tajemství a na hloubku, z níž se rodí věci. Na onu „zející bezednou propast“, z které jsme přišli a do níž se brzy opět vrátíme.

 

Už asi počtvrté naznačujete, že vás „stáří“ přivedlo k nějakému poznání, že jste si něco uvědomil. Cítíte, že přichází ta chvíle, kdy se vaše zkušenost zúročuje? Pro literaturu jsou to dobré předpoklady – vědět, jak a co napsat, umět si to představit, domyslet, vymyslet…

Některé komodity jsou v dnešním světě čím dál vzácnější, přestože jsou zcela základní: například ticho nebo tma. A také mlčení. „Každé pravé poslouchání se zdržuje vlastního mluvení,“ pravil Heidegger.

Myslím, že dobré stárnutí nějak podstatně souvisí s prohlubující se schopností naslouchat. Nevypustit hned z úst nějakou antitezi nebo jiný korektiv jen proto, že je po ruce. Mlčet a opravdu naslouchat je projevem skutečného zájmu. Včetně zájmu o poezii…

 

Má podle vás člověk nějaké dědičné právo?

Ano: imaginaci. Imaginace je něco jako atomová bomba, přestože ji mnozí používají jen jako zapalovač.

 

Dokáže poezie něco, co nedokáže žádné jiné umění?

Jsem o tom přesvědčen. O různé charakteristiky se strhujícím způsobem pokoušel Ivan Diviš. V Teorii spolehlivosti píše, že poezie je „sklon člověka odpovídat slohem a noblesou na chaos“ – cituji z hlavy, asi ne zcela přesně. A tamtéž mluví o poezii jako o „naprostém zázraku“. Za to bych dal hlavu na špalek.

Jednou jsem na řízeném lysohlávkovém tripu zažil – už jsem se vracel, ale jednou nohou jsem byl pořád „tam“ – něco, co nedokážu verbalizovat jinak než jen velmi přibližně. Vstoupil jsem do dimenze či království poezie. Poezie se tam děla. „Psal“ jsem básně, jednu za druhou (ve skutečnosti jsem nic nedělal, je to jen způsob vyjádření). Verše a celé básně jakoby trojrozměrně a velmi ladně zaplňovaly nekonečný prostor a fraktálně se propojovaly. Byl jsem autorem, čtenářem, básní samou i vším dohromady. Ty básně mi připadaly geniální, měly obrovskou sílu. Jestli takové byly i „objektivně“, nevím, nepodařilo se mi propašovat „sem“ jediný verš. Byl jsem naprosto ohromen, protože se silami člověka to mělo jen málo společného. Přečetl jsem za život mnoho knih od Stanislava Grofa a mluvil s mnoha lidmi, kteří „tripovali“, ale na zážitek podobný tomuto jsem nikdy nenarazil.

 

To máte, jako když vás ve snu napadne skvělý verš. Probudíte se, zapíšete ho, pak usnete, a když si verš za bílého dne čtete, nedokážete pochopit, co se vám na něm tak líbilo, dokonce ani netušíte, co znamená.

Nepochybně znáte velmi často citovanou pasáž z díla taoistického filosofa Mistra Čuang­-c’: „Zdálo se mi, že jsem motýl poletující v nebi. Pak jsem se probudil. Teď jsem zvědavý: Jsem muž, kterému se zdá o tom, že je motýlem, nebo jsem motýl, který sní o tom, že je člověkem?“ Obcování se sny je pro básníka téměř povinností, ale hlavně vášní. Občas ve snu píšu báseň nebo říkám vtip, kterému se směju tak nahlas, až se probudím, ale je to jako s těmi lysohlávkami: než si to zapíšu, tak to většinou zapomenu, zůstane jen vzrušující odér. Taky se ale tu a tam probouzím vlastním křikem, od dětství mám noční děsy. Měl jsem v životě několik období, kdy jsem si sny důsledně a podrobně zapisoval, naposled celkem nedávno. Na některé sny jenom zírám a říkám si „to by člověk nevymyslel“. Psychoanalytický klíč k jejich porozumění je pro mě plně relevantní a přinesl mi již mnoho užitku, co mě ale na snech fascinuje nejvíc, je ona nepopsatelně zvláštní – s C. G. Jungem řečeno „numinózní“ – atmosféra. Je to jeden z důvodů, proč tak miluji filmy Davida Lynche – tuto náladu, která se vzpírá sebeobratnější verbalizaci, umí vytvářet jako nikdo druhý.

 

Pokusil byste se o vlastní charakteristiku toho, co poezie dokáže, a jiná umění ne?

Tohle je pro mě těžká otázka a snažil jsem se jí ze všech sil vyhnout, ale vidím, že nemám šanci. Jako první mě napadá „propojitelnost“. Nemyslím tím běžnou propojitelnost, ale propojitelnost čehokoli s čímkoli a všeho se vším, do poslední mrtě, kvarku a bosonu. Myslím, že právě tato kvalita je nedílnou součástí celého zázraku.

Další asociace: tuzemští surrealisté vetkli svému periodiku Analogon podtitul, jehož poslední položka zní „příčné vědy“. Já bych tohle sousloví jemně pozměnil na příčné řezy – řezy proti vláknu. A ještě něco mě napadá. Kdysi jsem si opsal citát z Heideggera; říká, že člověk se chová jako stvořitel a pán jazyka, jenže jazyk má člověka v hrsti. Tohle mi bere dech: Jaká by byla skutečnost, které by nevládl jazyk? Doslova a do písmene nemyslitelná. Myslím, že jedině poezie je s to se tomuto diktátu vzepřít a ovládnout jazyk – jeho vlastními prostředky.

 

Takových řezů je ve vaší poslední sbírce dost. Typicky fragment situace, který nápadnou lapidárností rozněcuje dalekosáhlé představy. Příklad za všechny: „V opuštěném přístavu / kotví rezivá / loď, řekl // Zamyšleně na něj pohlédla“. Jako byste tušil, že délka prodlévání v básni je nepřímo úměrná délce básně.

Opravdu mě těší, že se na ni ptáte. Tenhle nespektakulózní text je pro mě jedním z nejdůležitějších v celé sbírce. A možná i ve všech mých sbírkách.

Lapidárnost je kvalita, za jejíž objev a cizelování vděčím mnohým velikánům, ale úplně především Wernischovi. Plamen jeho poezie mě kdysi zasáhl jako žádný jiný – a jako žádný jiný naformátoval mé chápání poezie. Ivan mi párkrát v životě řekl něco, co ve mně zakořenilo podobně jako jeho básně. Jednou do telefonu v reakci na cosi utrousil: „Důležitý věci můžeš říkat jen tak na půl huby.“ Lapidárnost, úsečnost, kondenzace nebo zkratka rozněcují dalekosáhlé představy nikoli přesto, ale právě proto, že pracují s minimem slov. Pěknou ilustrací řečeného budiž kulturně­-erotický fenomén zvaný „odhalený kotníček“. Aby mohl vzrušující půvab něčeho tak něžného fungovat, musí být pozadím této smyslné krásy elementární cudnost. V pornu jsou obnažené kotníčky k vidění sice taky, ale nikdo si jich ani nevšimne.

 

V redakci obtýdeníku Tvar vašima rukama prochází množství veršů především nejmladších autorek a autorů. Co se z toho dá vyčíst?

Nejsem si jist. Z jednoho konce mi připadá, že se současné nejmladší a mladé české poezii dobře daří: je pestrá, má zájem o svět a chuť se prosadit. Z konce druhého mě ale občas zaplaví pocit velké bídy; zejména nad nevyžádanými rukopisy, kterých chodí docela hodně, se často neubráním povzdechu. Jako byste vyráběl židle a stoly, a neměl na to nejen nářadí, ale snad ani to dřevo. A to nemluvím o „kráse“, mluvím o základním ovládnutí řemesla.

Jenže nebylo to tak vždycky? „Denně chcípám nad texty tzv. začínajících básníků,“ zapsal si v roce 1967 již zmíněný Ivan Diviš, který coby těžký cholerik podobnými rukopisy nesmírně trpěl. Novum je, že klamné přesvědčení „básnit je tak snadné“ výrazně posilují sociální sítě. Dáte na facebook pár básniček – a jste BÁSNÍK, no ne? Ale nechť se to děje, nevadí mi to. Skutečnou poezii to nijak neohrožuje.

 

Co teprve když člověk chcípá nad verši zavedených, „profesionálních“ básníků… Děje se vám to?

Živím se už několik desetiletí také tím, že připravuji k vydání sbírky básní, dnes už méně než dřív, ale stále ještě. Za tu dobu jsem zažil leccos, včetně chcípání. Dlužno ale říct, že když už to někdo dotáhne ke knize, o kterou má zájem nakladatel, jakési základní síto to přece jen je. Ne vše, co rediguji, se mi bezvýhradně líbí, ale to je trochu subtilnější situace než chcípání.

 

Existencí a hlavně funkčností takového síta bych si nebyl tak jistý. Motivace, nebo lépe důvody, pro které knihy básní vycházejí, jsou často také mimoliterární, třeba autorův pocit, že už dlouho nic nevydal a že by měl, aby takříkajíc nesešel z očí.

Nejsem odborník na sociobiologii, ale mám fantazii, že rudimentární formy kalkulující autorské sebeprezentace nebyly cizí už neandertálcům. A není to jedno? Od toho jste přece vy, literární kritici, abyste rozcupovali každičkou pózu a faleš. Jestli se kdo předvádí, ať se předvádí. Nejsem povinen brát ho vážně ani s ním chodit na pivo.

 

Z toho, jak se dnes o poezii uvažuje, píše a mluví, lze vyčíst i řadu jiných přesvědčení, třeba že „básník zachraňuje svět“, že „básnit znamená psát sám sebe a mít veliká očekávání“, ale také, že „básnit je přirozené“…

Nemohu opět nezmínit Ivana Diviše. Ten naléhavě opakoval, že poezie je poslední možnost oslovit bližního přirozeným jazykem. V tomto – a pouze v tomto – bodě básník skutečně může „zachraňovat svět“. Nemůže to však být jeho hlavní, či dokonce jediná intence. Kdo by mi tvrdil, že píše, aby zachraňoval svět, tomu bych se začal obloukem vyhýbat. Copak Holan nebo Blatný zachraňovali svět? To je absurdní! Ale pozor: neprotiřečí si to s možností, že přistavili žebřík, po němž někdo mohl někam vylézt a něco uvidět. Případně že upletli lano, po němž se lze spustit do hlubiny. Že svému čtenáři vrátili „duši, kterou ztratil při modlitbách“, abych ocitoval Leonarda Cohena.

Periferně registruji různé výzvy, jaká by poezie měla být: angažovaná, environmentální, feministická a čertví jaká ještě. Ano, poezie taková jistě být může – pokud je to plamen, který šlehá básníkovi či básnířce z nitra sopky jeho duše. Ale ideové, či dokonce ideologické šablony pro psaní básní? Povely, aby se poezie starala o sociální a planetární dobro? Budiž řečeno zcela jasně: to není péče o poezii, nýbrž zrada na ní. Všimněte si prosím, že s podobnými imperativy zpravidla přicházejí lidé, kteří nejsou básníci a na věci jen intelektuálně parazitují.

 

Našlo by se mezi těmi „mladšími“ a „nejmladšími“ pár jmen, která byste chtěl zmínit? A svůj výběr odůvodnit?

Nedávno mě na čtení v klubu Za školou zaujala pražská básnířka Rosalie Wernischová: dojala mě jistá starosvětskost dobře napsaných básní. Navíc jsem v jejích textech slyšel vlasově jemné ozvěny poetiky jejího otce Ewalda Murrera a jejího dědečka Ivana Wernische. A jakási proti duchu doby jdoucí starosvětskost mne zaujala a dojala také v poezii teprve osmnáctileté brněnské básnířky Markéty Mikuláškové, vnučky Oldřicha Mikuláška. Milostná i jiná lyrika, čistá, hravá, jazykově velmi dobře zvládnutá. Její prvotina má příští rok vyjít v nakladatelství Druhé město, budu ji redigovat a těším se na to. Do třetice je to již trochu starší Kateřina Bartlová – pozoruhodná básnířka z Českých Budějovic, jíž před čtyřmi lety vyšla prvotina, která bohužel zapadla. Nemá příliš dovednost se prosadit, tak alespoň jednou za čas publikuji její básně v Tvaru, protože mi imponuje, jak neúnavně své verše „brousí na strojku na maso“; jsou plné syrové ženské bolesti, z některých člověka mrazí jako z výstřelů z pušky.

Ale abych uvedl aspoň jednoho muže: mladý pražský básník, autor dvou sbírek Vojtěch Vacek. Ten se mi líbí moc. Hravost, imaginativnost a snovost, to jsou ingredience, které mi nemohou nebýt blízké.

 

Jestli se shodneme, že těch pár básniček na facebooku, v časopise nebo koneckonců v knize ještě z člověka básníka nedělá, co jej naopak básníkem dělá?

Jazyk. Vždy mě zaskočí, když narazím na někoho, kdo tuto zjevnou skutečnost nechápe. Ivan Martin Jirous kdesi řekl nebo napsal, že dobrá báseň může postrádat téměř všecko: příběh, myšlenku, začátek, konec, nemusí mít žádnou logiku… Jediné, co báseň nikdy nesmí postrádat, je rytmus. To bych podepsal.

 

Už vám někdo vynadal za to, že jste básník?

Že by věc stála přímo takto, si nevybavuji. Jeden blízký příbuzný se kdysi dávno podivoval, proč píšu „básničky“, když bych přece mohl psát „normální knížky“. Myslel to dobře: z hlediska sociálního kreditu být romanopiscem je jako být advokátem nebo lékařem, zatímco být básníkem je jako být nočním hlídačem. Myslel jste svou otázku takhle?

 

Jen jsem ten sociální kredit básníka testoval. Příbuzní to myslí vždycky dobře. Otázku po společenské „uplatnitelnosti“ nebo „upotřebitelnosti“ vašich veršů jste si nikdy nekladl?

Když někam přijel mistr Vrchlický, čekal prý na něj nezřídka červený koberec. Když zkraje roku 1989 vycházel Včerejší den Ivana Wernische – kniha, která mi změnila život –, před knihkupectvím na České ulici v Brně čekala ve čtvrtek brzy ráno předlouhá fronta (stál jsem v ní taky).

A dnes? V co by asi tak člověk mohl doufat? Skromný honorář za autorské čtení či za novou sbírku a nejvýš tak nějakou tu literární cenu, finito! Poezie ztratila svoji sociální funkci a stala se nejneužitečnějším ze všech řemesel, přestože patří mezi ta nejstarší. Je kolem toho hodně vzdychání, ale mně to nevadí: těžko si představit větší svobodu.

 

Jestli je podle vašeho příměru básník nočním hlídačem, co hlídá?

Všechno. Poezii není nic cizí. Nic si neoškliví. Všechno je hodno pozornosti. Přesně v tomto mimochodem spočívá neustálá imanentní angažovanost poezie – a nikoli v „angažovaných tématech“.

Nejdelší text v mé poslední sbírce Zuta a svlečena se jmenuje Hlídač majáku. Je to báseň v próze a díky vaší otázce mě napadá, že jde možná i o metaforu „života v poezii“. Pár jejím čtenářům tenhle text připadal krajně depresivní, přestože ústí v paradoxní katarzi: volný pád.