Prostor sociálních sítí je v Rusku nástrojem propagandy, ale za určitých podmínek také místem, jež umožňuje i v době války na Ukrajině říkat pravdu. Z anonymního účtu můžete zesměšňovat vedení ruského státu i tu část poválečné ruské emigrace, která stále teskní po domově.
O sociálních sítích a jejich škodlivosti či užitku se od jejich vzniku traduje mnoho teorií. Kromě primárního pěstování názorových bublin a lichocení vlastnímu egu při čekání na vytoužené lajky umožňují také rychlý a snadný průzkum informací a veřejného mínění ve vzdálených zemích, které se navíc nacházejí v mezinárodní izolaci. Stačí jen dohledat správné kanály a mít vůli je interpretovat.
Ve stínu izolace
Kvůli svým velikášským iluzím a válečné agresi má na tomto seznamu výsadní místo současné Rusko, jež se co do mezinárodní izolace začíná blížit takovým zemím, jako je Afghánistán nebo Severní Korea. Dokonce i sankce umí obcházet ještě líp než zmíněné asijské státy. Není žádné tajemství, že část sankčních opatření, která mají donutit Rusko ke kapitulaci, baví i samotné Rusy. Mezi poslední patří „tvrdé“ rozhodnutí v podobě zabavení osobních věcí včetně telefonů a kosmetiky při vstupu do Evropské unie. Předpokládat, že pod takovým „nátlakem“ bude Putin definitivně donucen zastavit válku a vzdá se v Haagu, je naprosto absurdní. V různých částech Evropské unie navíc žije velké množství rodinných příslušníků Putinových úředníků a jiných státních představitelů. Právě ti, kteří se radují ze zákazu aut s ruskými espézetkami v EU, přitom z nějakého důvodu ignorují závažnější problémy, jako je například slavný nákup strategických zásob ropy do českých státních hmotných rezerv přes prostředníka ruského Lukoilu. Připomeňme také, že zabavení ruských státních rezerv na evropském území a jejich předání Ukrajině se ukazuje jako neřešitelný problém.
Právě kvůli nefunkčním a někdy bizarním opatřením vypadá izolace Ruska jako Potěmkinova vesnice. Občané na obou stranách pomyslných barikád žijí své zdánlivě šťastné životy, ale ekonomické zájmy velkých hráčů zůstávají na prvním místě. Politici oslňují sliby a prognózami vlastní publikum a liší se jen jejich rétorické figury. Podle slov gubernátora Přímořského kraje Olega Kožemjaka ruské děti získají unikátní šanci navštívit ozdravné tábory v Severní Koreji. Podobných prohlášení se denně vyrojí desítky, západní média je s chutí zveřejňují, neboť generalizace a plošné pohrdavé odsouzení jsou jednodušší než sledování jednotlivých osudů podle jejich skutečných činů a digitální stopy.
Hlasy na sociálních sítích
Každý pologramotný uživatel globální sítě v Rusku umí zapnout VPN, takže zůstává ve virtuálním kontaktu se světem. Nesmazatelnou stopu na bývalém twitteru například zanechávají ruští propagandisté. Skupina internetových válečných odborníků opustila virologii, protože už vyšla z módy a začala bavit své okolí nesmysly, které produkuje primitivní propaganda. Další skupinou jsou tzv. neutrální liberálové, kteří opakují pohádku o tom, že Západ Rusku málo pomáhal, NATO svou politiku vystavělo špatným způsobem a Ukrajina se nechovala ke svému velkému sousedovi dostatečně férově. Jedině Rusko zůstává své a má podle nich stabilní oporu v kulturní tradici. Tato skupina se v něčem podobá těm, kteří se radují z drobných trestů dopadajících na Rusko a ignorují fakt, že ke skutečným postihům agresora nedochází. Tento druh ruských liberálů dokáže zavírat oči před faktem, že jejich země denně masakruje nevinné lidi.
Nejzajímavější je ale skupina protirežimních aktivistů, kteří pod anonymními účty často velmi trefně a sarkasticky komentují současné události a nebojí se pouštět do polemiky s nejvýraznějšími hlásnými troubami Putinova režimu. K nejviditelnějším z nich patří učet s názvem Profesor Preobraženskij, který si svou přezdívku zvolil podle protagonisty známého románu Michaila Bulgakova Psí srdce (1925, česky 1989). Někdy jeho příspěvky připomínají Charmsovy literární anekdoty, s tím rozdílem, že hrdiny jsou zde ruské politické elity: „Hrdina Ruska Šojgu se rozhněval na hrdinu Ruska Suvorkina, a tak ho vyhodili z funkce velitele letectva, protože měl příliš dobré vztahy s hrdinou Ruska Prigožinem. Sám hrdina Ruska Prigožin spolu s hrdinou Ruska Utkinem téměř bezprostředně poté hrdinsky padli v letadle sestřeleném hrdinskou ruskou protivzdušnou obranou. Hrdina Ruska Prigožin a hrdina Ruska Utkin se tak konečně setkají s hrdinou Ruska Zacharčenkem. Mimochodem, proslýchá se, že na zničení letadla dohlížel hrdina Ruska Patrušev. Hrdina Ruska Kadyrov v této souvislosti prohlásil, že smrt hrdiny Ruska Prigožina je pro Rusko velkou ztrátou. Ačkoli ještě před dvěma měsíci hrdina Ruska Kadyrov tvrdil, že hrdina Ruska Prigožin zemí opovrhuje. Povšechně můžeme konstatovat, že hrdinové Ruska nadále žijí přátelsky, jsou si naklonění a posílají si srdečné pozdravy.“ Politici jsou obecně snadným cílem, a pokud se jmenujete Ramzan Kadyrov a opakujete poněkolikáté po svém šéfovi a zároveň „nejzkušenějším geopolitikovi“, že západní partneři vás všechny podrazili a potom podfoukli, tak to platí dvojnásob.
Útěk z eldoráda
Stejný uživatel neváhá operovat i se zvučnými jmény světové literatury, takže srovnává například nositele Nobelovy ceny míru a novináře Dmitrije Muratova, kterého Rusko přidalo na seznam údajných zahraničních agentů, s Erichem Mariou Remarquem, ovšem neporovnává jejich díla, ale režimy, které oba považovali za své nepřátele. Nevidí mezi nimi totiž žádný rozdíl. Jeho kritice neunikli ani současní ruští emigranti, kteří si na svých účtech na sociálních sítích stěžují na to, že doma měli lepší bankovní služby, mnohem nižší daně, kvalitnější informační technologie, obchody otevřené dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, a navíc se na každém rohu prodávalo levandulové caffè latte. Těmto zklamaným vystěhovalcům pokládá jedinou možnou otázku: Proč vlastně opustili své rajské hnízdečko? A navrhuje jim, aby se vrátili do Moskvy či Magnitogorsku a zařídili si v tomto eldorádu život bez mobilizace a strachu z toho, co můžete a co naopak nesmíte hlásat na veřejnosti. Z jiného podobně stylizovaného účtu pochází jazykovědná úvaha o tom, že Rusové by měli konečně přestat říkat „na Ukrajinu“, ale „do Ukrajiny“, stejně jako by měli po letu slavné měsíční rakety začít používat spojení „do Měsíce“ místo „na Měsíc“.
Zmíněné účty mají společné to, že se nebojí pojmenovat věci pravými jmény. Posledního půl druhého roku opakují, že za všechny mrtvé v této válce nesou odpovědnost ti, kteří ji začali. Všechny oběti na obou stranách má na svědomí agresor jménem Rusko pod vedením Vladimira Putina bez ohledu na to, odkud rakety přilétají a čí jsou.
Autorka je komparatistka.