Skotsko-americký spisovatel Douglas Stuart za svůj autofikční román Shuggie Bain získal řadu ocenění včetně Bookerovy ceny. Popisuje v něm dětství strávené po boku matky alkoholičky na předměstí Glasgowa, frustraci pracující třídy za thatcherismu a ústrky, které zažívá dospívající gay v machistickém prostředí.
S Hughem „Shuggiem“ Bainem, hrdinou debutového románu Shuggie Bain (2020, česky 2022) skotsko-amerického spisovatele a módního návrháře Douglase Stuarta, se poprvé setkáváme za chladnými zdmi ubytovny, kam mezi vyčerpávajícími směnami v upatlaném lahůdkářství chodí snít o kariéře kadeřníka. Je mu teprve patnáct, kmitá mezi školou a prací, zanedbaný pokoj obývá sám a ruce zkřehlé mrazem si chodí zahřívat do sdílené umývárny ve chvílích, kdy na chodbě utichají kroky špinavých mužů, jejichž oči hladově propalují chlapcovu bledou kůži. Působivá scéna je však jen jedním ze dvou krátkých útržků vzpomínek na Shuggieho dospívání, které rámují mnohem rozvleklejší příběh, jehož hlavním hrdinou není Shuggie, ale jeho matka Agnes. Žena, která si od života nárokovala tolik a jíž nakonec zbude jen prázdná lahev v ruce.
Když Agnes převezme ústřední roli, děj se vrací na začátek osmdesátých let minulého století, do doby, kdy byl Shuggie ještě malý kluk a kdy se manželství jeho rodičů začalo nenávratně drolit. Chlapcův příběh ustupuje do pozadí, ale zcela nemizí. Vpíjí se do matčiných šatů, odráží se ve skle otcova taxíku. Je patologicky propojený s Agnesiným osudem – Shuggie je otloukán každým dalším matčiným pádem.
Rozdrtit a opustit
Manželství Agnes a Shuga Bainových směřovalo k rozpadu od samého začátku. Mladá katolička se kvůli charismatickému protestantovi vzdala spořádaného manželského svazku, on pro ni opustil manželku a děti. Agnes si přála víc pozornosti, peněz, zábavy, darů, tancovaček. A Shug jí přání plnil – vytrhl ji ze stereotypu a nudy. Místo dárků však brzy přišly modřiny, z charismatu se vyklubala manipulace, společnou zábavu vystřídala nevěra. Na oknech Shugova taxíku začaly ulpívat otisky dlaní cizích žen a Agnes nezbylo nic jiného než přihlížet tomu, jak manžel odváží další z jejích kamarádek domů a dlouhé hodiny se nevrací. V opilecké zoufalosti ho pak přilepená k telefonnímu sluchátku nahání na dispečinku, zatímco z centrály na její přidušené vzlyky odpovídá žena, s níž má Shug poměr.
Když Shug navrhne Agnes, aby se přestěhovali z bytu, kde bydlí společně s jejími rodiči, do domu daleko od centra, žena neváhá ani vteřinu – stále totiž věří, že mohou začít znovu. Hned po příjezdu však pochopí, že je všechno jinak. Pitheadské baráky jsou oprýskané, venku se potulují zanedbané děti ve špinavých hadrech, ulici dominuje šeď a mezi zavazadly chybějí ta Shugova. Manžel se sice také stěhuje, ale k jiné ženě. Zdrcená Agnes zůstává v Pitheadu sama se třemi dětmi – dvěma z předchozího manželství a s malým Shuggiem. Postupně prohrává boj se alkoholismem a starý Shug se po večerech nepravidelně vrací, aby ji zdrtil nadobro.
Toxický kolotoč
Svět Stuartova románu je zničující. Vládnou mu muži dorozumívající se jazykem násilí, v němž pojem konsent neexistuje. Berou si vše, co se jim zamane – své manželky za zamčenými dveřmi bez jejich svolení, omráčené ženy v zapadlých uličkách i malé chlapce na sedadlech taxíků. Znásilňují, osahávají, zanechávají po sobě rány. A ženy v Shuggiem Bainovi „moc dobře vědí, že modřiny bývají v manželství kolikrát častější než láskyplná objetí“.
Kniha jako by byla kronikou reprodukovaného násilí. A to nejen fyzického, ale i násilí, jehož se na lidech dopouští společenský systém. Stuart prostřednictvím portrétů prekarizovaných obyvatel žijících ve čtvrti, kde kdysi fungoval uhelný důl, reflektuje dopady politiky Margaret Thatcher, kvůli níž přišli mnozí ze dne na den o práci a dělnická třída začala v neoliberální Británii strádat. V Pitheadu se stojí fronty na dávky, ovzduší plné uhelného prachu jeho obyvatele dusí, zdmi prolézá plíseň a dětem se místo zubní péče pořizují protézy.
Autor vykresluje okraj společnosti i s jeho obvyklou mentalitou, a tak skrz řádky prostupuje toxická maskulinita, sexismus, nevraživost mezi katolíky a protestanty i silná homofobie, která zasahuje především Shuggieho. Místy tak připomene prózy Édouarda Louise [viz A2 č. 16/2023], jež tematizují velmi podobnou zkušenost. Vrtivá chůze, jemnější pohyby a oblíbená panenka z něj totiž dělají terč šikany a nesnášenlivých poznámek nejen od vrstevníků, ale i od jejich matek, které si do něj rýpnou pokaždé, když ho potkají na ulici. Snaží se svou pravou identitu potlačit, učí se, jak chodit „jako správný chlap“, panenku po jednom z incidentů zahodí, ale to, kým je uvnitř, změnit nemůže. Odmítnutí okolí ho tak pevněji připoutává k destruktivní matce; stává se součástí toxického kolotoče, ze kterého nemá šanci vystoupit.
Proč si necháváme všechno líbit?
Vztah Agnes a Shuggieho však zároveň naplňuje hluboká láska, díky níž je Stuartův román tak srdcervoucí. Agnes se ve světlých chvilkách snaží být lepší matkou, dětem objednává dárky na dluh, nějakou dobu dochází na sezení anonymních alkoholiků, ale závislost nad ní stejně zvítězí. Nakonec jí v životě zbude jen Shuggie, který o ni po celé dětství pečuje a snáší její opilecké stavy i absťákové manipulativní útoky – svou matku stále bezmezně miluje. Agnes v jedné scéně pokládá své známé otázku, proč si musíme vždycky nechat všechno líbit. Shuggie by jí nejspíš mohl nabídnout odpověď: protože nemáme na výběr. I když se děj odehrává před čtyřiceti lety, nápadně připomíná obrazy, s nimiž se dodnes pravidelně setkáváme i u nás: rodiny zničené závislostí na drogách, generačně předávané trauma, děti z nestabilního zázemí odsouvané do segregovaných škol.
Shuggie Bain je hutný, těžký román, jenž působí na všechny smysly. Věty jako by byly umazané uhelným popelem, všudypřítomná špína je téměř hmatatelná. Pach zvratků, zakouřených pokojů a plísně se derou ven společně s touhou vše do detailu popsat a nahlas zopakovat, aby se nezapomnělo. Douglas Stuart se touto naléhavou potřebou zaznamenávat blíží americko-vietnamskému spisovateli Oceanu Vuongovi, který ve svém prozaickém debutu Na Zemi jsme na okamžik nádherní [viz A2 č. 13/2022] promlouvá k imigrantské matce prostřednictvím dopisu. Ukládá do něj jejich společný příběh, aby lidé jako ona dostali ve společnosti svůj hlas, ale také aby jí sám dokázal porozumět a odpustit. Stuart si počíná podobně, avšak zatímco Vuong jazykově experimentuje a i ty nejhorší zážitky líčí s barevnou poetičností, Shuggie Bain je klasický románový text a prostupuje ho clona šedi. Šedá v knize pohlcuje vše – od obálky až po strhanou pleť pitheadských žen. Je barvou chudoby a autor s ní vykresluje hluboce zakořeněné trauma. Působivě pracuje s realistickou estetikou hnusu a v dlouhých popisech zobrazuje Agnesin cyklický boj se závislostí – ten však ve svém rozsahu a monotónnosti začne být po nějaké době vyčerpávající nejen pro ni, ale i pro čtenáře. A tak zatímco Agnes utápí své myšlenky v alkoholu, čtenář pomalu tone v dickensovské šedi.
Autorka je publicistka.
Douglas Stuart: Shuggie Bain. Přeložila Lenka Sobotová. Paseka, Praha 2022, 512 stran.