Místa dvojího života

Opuštěná, zchátralá, zapomenutá místa, lokality zasažené průmyslovou výrobou či těžbou, nedostavěné objekty nebo místa s pohnutou minulostí nás často přitahují svou drsnou estetikou. V plné kráse nám připomínají, že nic netrvá věčně, a poukazují na to, že degradace je přirozený proces, který nelze zastavit a jemuž nemá smysl se snažit vzpírat. K troskám historických staveb se začali umělci i dobrodruzi hojně vydávat v období romantismu, aby se přiblížili tajemnému kouzlu přírody, která si bere zpět to, co jí patří. Viděli v nich však současně i odraz sebe samých. V osamocených, chřadnoucích stavbách se jim zjevoval obraz duše rozervance, který stojí sám na okraji společnosti, vymezuje se vůči jejím mravům, a než by se smířil s jejími vnitřními rozpory, raději se upíná k dávné a vznešené minulosti, kterou si zároveň idealizuje.

Dnešní umělec přistupuje ke zchátralým a nevšedním místům z jiného konce. Podobně jako jeho předchůdce z druhé poloviny 19. století se sice snaží využít jejich jedinečnou atmosféru, ale také usiluje o to vdechnout jim nový život. V tom se často opírá o populární site­-specific přístup, který akcentuje autenticitu uměleckého zážitku tady a teď a staví ji do kontrastu s univerzálností umění zaznamenaného na hmotné médium, které se stává konzumním artiklem a může být prezentováno v jakémkoli kontextu.

Otisk prostředí

Album Nemiesta, jež nahrál slovenský skladatel Miroslav Tóth ve spolupráci se souborem Dystopic Requiem Quartet, nám sice pochopitelně neumožňuje zažít hudbu in situ, ale přenáší nás na místa, kde se nahrávalo, pomocí zvuků prostředí a akustických vlastností daných prostorů, které na nahrávkách zanechaly stejně důležitý otisk jako hudba samotného kvarteta a Tóthova elektronika. Každá skladba vznikla přímo na míru danému „nemístu“ s cílem využít jeho jedinečný zvukový charakter, ať už se jednalo o ohlušující hlomoz dálnice, dlouhý dozvuk vodní nádrže atomového reaktoru nebo skličující ticho opuštěné léčebny. Nahrávky autor následně zpracoval s pomocí spektrální analýzy a vytvořil z nich finální skladby během rezidenčního projektu AIRinCOK v pardubickém Divadle 29. Beze změn zůstal jen záznam vystoupení v nákupním centru Chodov. Proces vzniku desky byl tudíž dost komplexní a lokality, v nichž se nahrávalo, při něm prošly transformací v místa dvojího života – svého vlastního, který se odvíjí nezávisle na jeho okolí, a nově i toho uměleckého, jenž ho přenáší do nového kontextu a otevírá nesčetným interpretacím.

Na albu narazíme na lokace nesoucí zároveň i rysy tzv. heterotopie neboli místa, jež podle Michela Foucaulta obrací naruby časoprostorové vztahy aktérů, kteří do něj vstupují. Některé z nich už těmito „místy jinakosti“ jsou či v minulosti byly: třeba elektrárna, která se stala jakýmsi zakonzervovaným pomníkem atomové energetiky v Rakousku, nebo psychiatrická léčebna, kde byli internováni jedinci vymykající se normám. Jiné se jimi stávají, jako například nákupní centrum Chodov, jehož návštěvníci mohli při vystoupení souboru nakrátko vykročit ze svých předprogramovaných konzumentských rolí.

V zajetí prostoru

Hned v úvodní skladbě, natočené v již zmíněné atomové elektrárně v rakouském Zwentendorfu, která nebyla nikdy uvedena do provozu, nás Dystopic Requiem Quartet ani trochu nešetří. Kompozice začíná elektronicky generovanými výbuchy, které asociují zkázonosnou sílu nukleární energie. Ty vzápětí vystřídají výkřiky hudebníků (doprovázené zběsile rychlým pizzicatem a poté i hrou smyčci), které se mocně rozléhají v prostoru elektrárenské vodní nádrže. Ačkoli skladba místy působí jako pokus o prozkoumání či zmapování rezonančních charakteristik neobvyklého prostoru, několikrát nás z tohoto posluchačského modu vytrhne pomocí dramatických pauz, znepokojujících souzvuků dlouhých tónů, perkusního trhání za struny nebo sténavých glis­sand. Zkrátka elektrárna jako generátor všelijakých zvuků.

V kontrastu k vylidněné elektrárně nabízí intervence do nákupního centra Westfield na pražském Chodově podstatně subtilnější hudební produkci. Dlouhé klenuté tóny s plynule se přelévající harmonií mají co dělat, aby je hned nepohltil konstantní šum davu, který se rozléhá vestibulem obchoďáku. Skladba svým teskným rázem a ponurou atmosférou dokonale koresponduje s názvem kvarteta, a přestože ji nepřetržitě doprovázejí zvukové projevy lidí, dýchá z ní osamocenost a prázdnota lidské duše uvězněné v mikrosvětě materiálních tužeb.

Nahrávka pořízená v odstavené štole Josef je asambláží všemožných ruchů, od skřípání a vrzání důlní techniky přes lidské kroky až po party smyčcových nástrojů, které nehudební zvuky úspěšně napodobují prostřednictvím glissand, tremola, flažoletů či alikvótních tónů a úderů smyčců do strun. Ty jsou na sebe nahodile a v rychlém sledu vrstveny a ve spojení se střídmou, avšak závratně úsečnou a výbojnou elektronikou vyvolávají dojem, že se celý důl otřásá v základech.

Do silně znepokojivého rozpoložení nás prostřednictvím mikrointervalových souzvuků, řezavé noisové elektroniky a trhaných rytmů uvrhuje kompozice nahraná v léčebně v Machnáči u Trenčianských Teplic. V prvních několika vteřinách si díky silně zploštělému zvuku připadáme, jako bychom leželi pod těžkou dekou. Jakmile se zvuk rozevře do celého spektra, začnou nás zachvacovat stinné stránky lidské psychiky. Glissanda připomínající sirény se tu plazí po holých zdech a pravidelně tepající záseky elektroniky jako by do uší pouštěly slabé elektrošoky. Bezmála devítiminutová kompozice se může pyšnit nápaditým průběhem – co do náplně a využitých technik jde o jeden z nejrozmanitějších kusů na albu. Následující skladba s názvem Nedostavaná diaľničná križovatka D1/D4 pak naplno předvádí výrazový potenciál Tóthova processingu. Zprvu výrazné a jasné smyčce brzy pohltí hutný drone a zefektovaný šum dálnice, který sem tam protínají noisové záškuby evokující dopravní zácpy a další překážky ve volném pohybu.

Temná místa naší imaginace

Skladbou Nénia pro Ukrajinu, smutečním dílem inspirovaným formou starořímské pohřební písně, kterou Tóth napsal tři dny po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu, nás Dystopic Requiem Quartet nepřenáší na konkrétní místo, nýbrž obrací naši pozornost k nesčetným ohniskům utrpení, bolesti a strádání, která v důsledku ruské agrese na Ukrajině vznikla. Úvodní teskné, i když dobře čitelné souzvuky postupně sklouzávají do čím dál výraznější disonance a vyvolávají tak nervy drásající nálady, které pociťujeme každičkým coulem těla. Na konci skladby se sice v této temné hudební krajině blýskne světélko naděje, záhy nás však opět uvrhne do nejistoty disonantní interval – jako zbloudilá ruská raketa. Dodatek Vstávaj, Mirko, vstávaj pak na samotném konci desky přináší odlehčení ve formě rošťáckého popěvku, kterým se hráči snaží skladatele vzbudit a lákají ho na „raňajky“.

Album Nemiesta je pozoruhodný multidisciplinární počin, ve kterém hudba navazuje dialog s akustickou ekologií, historií, krajinnou architekturou, urbanismem a mnoha dalšími obory. Zasazením experimentální hudby do míst, kde se život zastavil nebo kde naopak zběsile tepe, rozpřádají Miroslav Tóth a Dystopic Requiem Quartet klubko vztahů mezi prostředím a uměleckou tvorbou a rozšiřují nám obzory v praxi současného umění, které nechce být limitováno zdmi galerií, studií nebo hudebních klubů.

Autor je hudebník a překladatel.