Divadelní festival Kutná Hora, premiéra 8. 9. 2023
Uskupení Pulsar sáhlo po textu běloruské autorky, která se kvůli nesouhlasu s Lukašenkovým režimem skrývá pod šifrou no name67. Samotný text, který je velmi osobní – řeší se v něm traumata, bezmoc, strach i nevyhnutelnost vyjádření odporu –, je v začátku tanečně-divadelního představení fyzicky přítomný: příchozí publikum štafetovitě čte jednotlivé věty v předsálí. Je to dobrá dramaturgická volba, navozuje se tak pocit spiklenectví a sounáležitosti kolektivu, který neodezní ani během hlavní části, jež probíhá v obrovském, sterilně bílém kongresovém sálu Galerie středočeského kraje, kde ještě před rokem nouzově fungovalo asistenční centrum pomoci pro ukrajinské válečné uprchlíky. Čtyři tanečnice v bílých košilích a kalhotách jako by neměly s rozlehlostí pomyslného jeviště nejmenší potíž. Výrazným prvkem scény jsou svetry jako originální nástroj symbolického násilí, unifikace a vrstvení významů. Lze si je oblékat s přehnanou péčí, nebo je nasazovat jako svěrací kazajky. I zaplétání copů může být gesto starostlivosti, ale také akt spoutávání. Inscenace podivně snadno aktivuje osobní zkušenosti s ošemetností hranice mezi péčí a násilím, svobodou a omezením, bezpečím a ohrožením. Celou dobu se díváme, odkud jsme přišli, a zároveň, kudy lze utéct. Je otázka, jak bude inscenace fungovat v různých kulisách, které ji čekají. Rozhodně se ale vyplatí si to ověřit.