Na konci milénia se objevily snímky, které přinesly ironický pohled do zákulisí klání o královnu krásy. Tituly jako Slečna Drsňák či Krása na zabití s nadsázkou hleděly na skanzen provinční Ameriky a na její pokrytecké obyvatele vyžívající se v elitářství a povrchní zábavě.
Na první pohled neexistuje nic konformnějšího a stereotypnějšího, než jsou filmy o soutěžích krásy. Vyprávějí o bělošských hubených slečnách se širokým úsměvem, které mají dostatek času (neboli peněz), aby se mohly ucházet o korunku nejkrásnější dívky v okresu, a mimoděk také získají srdce kapitána fotbalového týmu. Může se ale za prostinkou fasádou tohoto subžánru skrývat něco víc než jen promenáda v plavkách a proklamace o světovém míru? Co nám tato díla říkají o nárocích na hrdinky i divačky?
Úsměvným paradoxem většiny soutěží krásy je jejich urputná snaha dokázat společnosti, že ve skutečnosti v nich o krásu – ve smyslu povrchní představy o ideálním zevnějšku – vůbec nejde. A že mezi uchazečkami naopak hledají komplexní osobnost, jež nad ostatní vyniká talentem, inteligencí, znalostmi etikety, humanitárními ambicemi, zkrátka čímkoli jiným než fyzickými proporcemi. Tyto soutěže se maskují jako stipendijní pobyty, rozšiřují disciplíny, kladou důraz na vzdělání a osvětu, aby tak zakryly podstatu vlastní existence – porovnávání vnějškových atributů účastnic. Současný étos podobných akcí se sice nese v duchu oslavy „ženské jedinečnosti a emancipace“, ale bez zásadní restrukturalizace vnitřních procesů a především komunikace s veřejností nemohou nabídnout jiné sdělení než to, že žena musí být nejprve konvenčně krásná, aby mohla být i úspěšná.
Agent v sukni
S koncem milénia se však objevila filmová zpracování těchto klání, která nahlížela do zákulisních vztahů a osobních příběhů zúčastněných a přinášela kritický nebo lehce podvratný pohled na tradici soutěží krásy. Kouzlo snímků jako Slečna Drsňák (Miss Congeniality, 2000) nebo Krása na zabití (Drop Dead Gorgeous, 1999) ovšem spočívalo v tom, že publikum nepřipravily o požitek ze samotného soutěžení, jen zveličily a nadsadily stereotypy s ním spojené. Tematizované prostředí tudíž sice zůstávalo vyobrazeno jako skanzen provinční Ameriky s republikánskými matkami, uslintanými porotci a přítulnými moderátory, zároveň však pro protagonistky už neznamenalo jedinou cestu k seberealizaci. Účastnice se staly spíš rebelkami, jež si byly vědomy většiny limitů a svazujících pravidel, a proto je dokázaly využít ve svůj prospěch.
Tuto charakteristickou polaritu – na jedné straně stojí zastaralý systém obhajující právo na konzervativní hodnoty v podobě volby královny krásy a na straně druhé zas hrdinka, která těmito hodnotami pohrdá, ale musí na ně přistoupit – zdařile zachytila akčně laděná Slečna Drsňák. Hlavní postava, speciální agentka FBI Gracie, je kariéristka, jež nosí pánský oblek, trénuje box a pije pivo. Nemá daleko ke karikatuře zapšklé feministky, která se cíleně vyhýbá všem rysům ženskosti ve snaze vyrovnat se svým mužským kolegům. Když ji pak navzdory protestům vedení vyšle v přestrojení za jednu z finalistek na Miss USA ohrožovanou teroristickým útokem, musí podstoupit proměnu v dokonalou ženu – projít depilací, vytrháním obočí, dietou, lekcí slušného chování a hlavně musí odmítnout vše, co by mohlo být považováno za maskulinní nebo androgynní. O to absurdnější je, že její senzační transformaci má na starosti muž (jako by snad dostatečně zženštilý gay dokázal feminitu ovládat lépe než žena, která si k obědu dá pivo).
Drsná Gracie tedy na sebe z donucení bere podobu opovrhované fifleny, ale vnitřně si zachovává agendu silné hrdinky; chrání ostatní missky před hrozbou, a navíc v talentové části vzdělává obecenstvo v možnostech sebeobrany. K prozření ale nedojde pouze Graciino okolí, ona sama poprvé poznává, že nošení sukně a podpatků z ní automaticky nedělá hloupou barbínu bez špetky sebeúcty. Slečna Drsňák ukazuje, že různé formy feministického uvědomění spolu mohou koexistovat a že vnějšková „hyperženskost“ neznamená ztrátu autonomního rozvažování. Pokračování Slečna Drsňák 2: Ještě drsnější (Miss Congeniality 2: Armed and Fabulous, 2005) tyto teze utopilo už v prvotní premise. Gracie je totiž ze služby v terénu odstavena a přesměrována na styk s veřejností, čímž je její pracně budovaná ženská stránka vyhodnocena jako neslučitelná s rolí agentky. Protagonistka má možná na vybranou mezi femininní a maskulinní polohou, ale kombinovat obě naráz by už příliš destabilizovalo jejich protikladné postavení.
Americký sen
Oproti rozpačitému vyznění obou dílů Slečny Drsňáka satira Krása na zabití v podstatě představuje radikální feministickou (a neuvěřitelně vtipnou) antitezi žánru. Film posbíral všechna myslitelná klišé spojená se soutěžemi krásy i kulisami americké střední školy a zhmotnil je v konkrétních postavách, které společně vytvářejí kouzelně vyšinutý mumraj soutěžících. Ústřední dobrosrdečná „holka odvedle“ soupeří se sexuálně náruživou kapitánkou roztleskávaček, ďábelskou favoritkou z bohaté rodiny, podivínkou zamilovanou do vlastního psa nebo trapně vážnou členkou divadelního kroužku.
Díky mockumentárnímu tvaru se na pozadí dívčích bojů o korunku ale míhají vážná témata, odhalující protimluvy a úskalí soutěže. Filmový štáb například navštěvuje loňskou vítězku v nemocničním pokoji, kde se dlouhodobě léčí s anorexií. Z výpovědí natáčených obyvatel městečka vyplývá, že mají pochyby o objektivitě výsledků, protože akci sponzoruje a organizuje movitý a vlivný pár, jehož dcera je hlavní favoritkou. Protagonistka žijící s příbuznými alkoholičkami na parkovišti karavanů přitom musí přípravu na výstup skloubit s několika brigádami. Slavnostní událost s mottem „Jsem hrdá na to, že jsem Američanka“ se proměnila v diagnózu fatshamingu, elitářství a nefunkční společnosti, jež se upíná k povrchní zábavě, aby zakryla vlastní pokrytectví.
Mami, měj mě ráda
Taktéž novější vyprávění o aspirujících misskách, jako je seriál Nenasytná (Insatiable, 2018–2019) z produkce Netflixu nebo snímek Já, knedlíček (Dumplin’, 2018), vidí v konceptu soutěží o královnu krásy místo emancipace spíš destruktivní boj o uznání a sociální status. V obou dílech jde o hrdinky, které čelily nebo stále čelí odsudkům kvůli své „nekonfekční velikosti“. Účast na soutěži krásy pro ně sice zdánlivě může představovat způsob, jak dosáhnout zadostiučinění a nabourat systém, jejich primární motivací však zůstává být doceněna druhými a důkaz o tom, že jsou stejně hodnotné jako „normální“ soutěžící.
Oba tituly mají společné také to, že hlavním formativním vztahem není pro hrdinky navzdory očekávání romantická láska, ale matčino (ne)porozumění. Willowdean alias Knedlíček se vypořádává s odkazem své matky, bývalé miss, jež dceřinu snahu nepodporuje ve strachu ze zostuzení. Předstoupit před porotu tedy pro Willow neznamená pouze šanci vyhrát korunku, ale zejména příležitost konečně se domoci matčiny pozornosti a pocitu, že ji alespoň v něčem bere vážně. Nenasytná Patty (už v hubeném stadiu) naopak trpí kvůli patologicky rezignované matce alkoholičce, která se o dceru začne zajímat až ve chvíli, kdy ji její samostatnost začne ohrožovat. Patty se navíc matčina pověst ztroskotance z nižší třídy silně dotýká, a tak činí promyšlené kroky, aby si na společenském žebříčku viditelně polepšila. Film Já, knedlíček i seriál Nenasytná v podstatě považují nadváhu za sociální hendikep, jehož dopady lze snížit sbíráním bodů společenské prestiže.
Těžko lze po adaptacích toxického prostředí požadovat, aby byly méně toxické a zcela zapřely místo a atmosféru, z nichž samy pocházejí. Navzdory všem prohřeškům (jako jsou obsedantní důraz na zevnějšek, problematická motivace postav a fatshaming) snímky o soutěžích krásy nabízejí (nejen) náctiletým divačkám hrdinky, které žijí v tomtéž povrchním a objektifikujícím světě jako ony samy. A právě nenáročná směsice sloganovitého feminismu a lehce spotřební zábavy může být přesně tím, co jim v takovém světě pomůže přežít.
Autorka je filmová publicistka.