Uskupení Pulsar, které aktuálně tvoří Honza Malík a Tereza Krčálová, přichystalo pro Divadelní festival Kutná Hora premiéru nové tanečně-divadelní události. Náročné dílo o ženském údělu v běloruské totalitě připomíná, že zneužívání moci v nějaké formě existuje i v té nejdemokratičtější společnosti.
Inscenace Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče je založená na textu běloruské autorky, která se skrývá za pseudonymem no name67 a která velmi intimní formou popisuje svou zkušenost s běloruským režimem. Proč jste zvolili pro taneční jazyk právě tento text?
Tereza Krčálová (TK): Když v roce 2020 začaly protesty v Bělorusku, založily jsme spolu s Romanou Štorkovou Maliti umělecké sdružení Nulová pozice, jehož cílem je mimo jiné propojování kulturních institucí směrem na východ. Po únoru 2022 jsme například pracovaly na sérii článků pro časopis Svět a divadlo. V roce 2021 se Romana začala podrobně zabývat běloruskou dramatikou. Do antologie, kterou připravila, jsem přeložila tři texty a jeden z nich byl právě Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče. Tento text vychází z fyzického prožitku traumatu a také se zabývá tradicí, předáváním zkušeností z generace na generaci a ženskou otázkou, napadlo nás tedy, že by bylo možné ho ztvárnit prostřednictvím tance.
Honza Malík (HM): Text reaguje na politickou situaci v Bělorusku a shoduje se tak s dlouhodobými cíli Pulsaru – vyjadřovat se tancem k aktuálním společenským otázkám, angažovat diváka, poukázat na to, že tancem lze skutečně komentovat podstatná témata, ač je to zdánlivě nemožné. Zdá se nám totiž, že v tom našem malém českém rybníčku se choreografové málo zabývají tématy, která by byla důležitá i za hranicemi Česka.
Jakým způsobem jste s textem pracovali?
TK: Intenzivní zkušenost s metodou verbatim, pro niž je typická práce se stereotypem a s tabuizovanými tématy, nám umožnila uchopit text v celé šíři jeho potenciálu, vyhmátnout, co je provokativní a iritující. Tým byl převážně ženský: čtyři tanečnice, Tereza Krejčová, Johana Matoušková, v alternaci Jolana Šturmová, Helena Ratajová, Anna Wollemannová, choreografka Kateřina Stupecká, kostýmní realizátorka Mariana Novotná a v počátku i sama autorka, s jejíž zkušeností jsme se mohli konfrontovat i osobně. Mužský pohled zastupoval Honza Malík, Jegor Zabelov jako autor hudby, František Fabián jako autor světelné koncepce a především scénograf Tomáš Žižka, který vnesl zásadní prvky performance.
Cílem bylo, aby si každý v textu našel své téma. Nechtěli jsme, aby představení bylo pouhou ilustrací textu. Všichni tvůrci tak byli zapojeni do procesu, vnášeli vlastní prožitky, nápady, koncepce. Dramaturgickým úkolem pak bylo vztahovat tvůrčí proces zpět k textu. V této symbióze se pracovalo na různých úrovních, a tak se materiál pomaličku hnětl.
HM: Výsledek neměl být textem pouze inspirován, jak je v tanečním prostředí zvykem – a přesvědčit o tom část týmu nebylo jednoduché. Tvůrčí proces tudíž zahrnoval neustále zjišťování, utahování tvaru a návraty k původnímu textu. Díky této pracné krystalizaci víme, že za každou jednotlivou součástí inscenace je zralé rozhodnutí, nic není nahodilé. Měli jsme jasnou vizi, a byť se střetala s tím, co je v tanci považováno za obvyklé, podařilo se ji udržet.
Jak tedy inscenace formálně vznikala?
HM: Autorka v březnu přijela do Česka. Možný tvar jsme pak později po tvůrčích rezidencích ověřovali při dvou akcích, nazvaných Setkání s divákem, kdy už existovaly konkrétní scény či rámec díla, byť v komprimované podobě. Díky těmto setkáním jsme například zjistili, že je potřeba diváka v úvodu uvést do kontextu.
TK: Setkání s divákem je pro Pulsar charakteristické – chceme vědět, co s ním představení dělá, jak na něj působí. Není to pouhá veřejná zkouška, jde o aktivní dialog s divákem, ve smyslu akce a reakce.
HM: A není to ani work in progress, při kterém choreograf uslyší bezpočet názorů, s nimiž se pak často komplikovaně vypořádává…
TK: Je vždy důležité odlišit, co je využitelná divácká zkušenost a co soukromý prožitek vyvolaný představením. Ověřovali jsme si třeba i efekt zatažení publika do jevištního prostoru – aby to nebylo násilné. Do lesa jako paralelního prostoru svobody, kam lze uniknout, totiž není možné nikoho nutit. V každém konfliktu budou vznikat nevraživosti a výčitky vůči těm, kteří odešli, či těm, co naopak zůstali, bude se řešit, kdo má větší zodpovědnost nebo kdo víc ztratil. Ale je třeba nechat lidem svobodnou vůli, proto se všechny ty změny dějí.
Není teď na běloruské téma už trochu pozdě?
TK: Lidi teď nejvíc zajímá válka na Ukrajině, protože se bojí o svou vlastní budoucnost. Na jedné straně vah je solidarita, na druhé naše vlastní bezpečí. Pro mě je podstatné upozorňovat na to, v jakých konstelacích se v Evropě nacházíme, přestože média směřují pozornost lidí vždycky jen na takzvaně horká místa. Až skončí totalitní režim, budeme potřebovat navazovat kontakty. I Bělorusko bude jednou demokratickou zemí, s níž budeme chtít komunikovat. Pro mne navazování kontaktů v rámci divadla zahrnuje i připravování půdy pro budoucnost. Rozhodně nemůžeme dělat, že tu ten prostor, od kterého jsme se strašně dlouho odvraceli, neexistuje.
S naším představením diváci konfrontují vlastní život, protože s mechanismy moci se v nějaké míře střetá každý. Stává se tak, že viděné divák přenáší na vlastní vztah se svou matkou nebo babičkou a přemýšlí, proč mu není moc příjemné se na to koukat. Představení spouští v člověku procesy, které jsou mimo jeho kontrolu, zasahuje do podvědomí. Zároveň to ale není destruktivní, byť balancujeme na hraně. Nejde o účelové provokování publika.
HM: Pozdě určitě není. Nevnímáme to tak spíš vinou médií, která si Běloruska už tolik nevšímají? K výpadům vůči lidské svobodě a bytí tam totiž dochází neustále. K textu, který do letošního května nebyl veřejný, jsme se dostali teprve na jaře 2022, a náš způsob jeho uchopení vyžadoval určitou dobu zrání.
Přináší inscenace nějaké vysvětlení, proč revoluce v Bělorusku tak rychle a masově začala, ale stejně tak i skončila?
TK: Jegor Zabelov nám vyprávěl o zajímavém generačním střetu: jeho babička zažila válku a měla vždy pocit, že další generace si dost neváží toho, co má. Je otázka, zda i tento generační rozpor není jednou z příčin neúspěchu běloruské revoluce. Do určitého momentu žila běloruská společnost v podivném klidu, a pak se něco stalo a myšlenka na změnu se rozhořela s obrovskou intenzitou v myslích tisíců lidí. V každém domě se pořádaly akce, došlo k nesmírnému zapojení umělců, boomu kreativity. I samotný text no name67 je iniciační – ponouká k tomu něco začít dělat, uvědomit si, že společnost se dala do pohybu. Teď je bohužel běloruská společnost Lukašenkovou zásluhou zcela sterilizovaná.
Tereza Krčálová (nar. 1979) překládá současné ruské hry, publikuje odborné studie o současném ruskojazyčném divadle. Od roku 2002 intenzivně sleduje především činnost moskevského divadla Teatr.doc, jež se zaměřuje na zpracování aktuálních společenských témat prostřednictvím nejnovějších divadelních metod. Spoluvytvořila projekt Člověk a politika, jímž započala spolupráci s ND Praha. V rámci Pulsaru se zabývá mikro- a makrotaneční dramaturgií, vede tvůrčí workshopy. Při KC Mana ve Vršovicích vede tvůrčí projekty pro děti a mládež.
Honza Malík (nar. 1975) absolvoval Konzervatoř Duncan centre (1999). Jako tanečník má profesní zkušenosti ze Státní opery Praha, spolupracoval s rakouskou Laroque Dance Company, s Divadlem bratrů Formanů. Byl spoluzakladatelem souboru NANOHACH, který dvanáct let umělecky vedl, a uskupení Pulsar (od roku 2016). Je spoludramaturgem Nu Dance Festu v Bratislavě. Podílel se mj. na umělecko-edukativním projektu Špalíček E. Blažíčkové. Byl nominován na Cenu za nejlepší interpretaci 2008 (DeRbrouk) a Cenu Tanečník roku 2010 (Zločin a trest). Obdržel The Best Actor Critics Award (2011, Rusko). Festival …příští vlna/next wave… jej poctil cenou Osobnost roku 2014 a na České taneční platformě 2017 získal ocenění Taneční manažer roku / Cena Jiřího Opěly.