Předkládá se papírová paštika

„Celek se pozná až nakonec,“ zní jedno z mott posledního dokončeného Fuksova románu Vévodkyně a kuchařka (1983). Po něm následuje ještě kuchařčino: „Předkládal se i pečený hroznýš na šalvěji a paštika z ježčího masa.“ Do určité míry tato fuksovská motta vystihují i charakter připomínky, kterou pod názvem Protisvěty Ladislava Fukse u příležitosti výročí autorova narození přichystaly Památník národní písemnictví a Muzeum literatury. Servírují nám bohaté kulinářské hody: „scénicky komponovanou“ výstavu plnou audiovizuálních i taktilních instalací v cípech přirozeně labyrintického prostoru letohrádku a také katalog s bohatým obrazovým materiálem, ale přes neustále zdůrazňovanou panoptikálnost, mnohoznačnost či fluidnost Fuksova života i díla se všechny pomyslné úběžnice sbíhají v jistotě, že jakkoli se jednotlivé může jevit bizarní a neuchopitelné, v celku lze dát nečitelnému a nezřetelnému smysl a význam.

Život jako boj

Ostatně, jak se dočteme v libretu, výstava má za cíl „přiblížit Fuksovo dílo i současným čtenářům“ a v několika tematických celcích „nabízí metaforický pohled do autorovy mysli“.

V prologu k výstavě kurátorka Michaela Kuthanová konstatuje, že Fuks patřil k „nejosobitějším a také nejpřekládanějším českým autorům“ navzdory své „kontroverzní loajalitě vůči totalitní moci“ a porevolučnímu „rozpačitému přehlížení“ a že se přehlídka pokouší o „zformování pohledu oproštěného od ideologizujících vlivů“. Je v tom určitý paradox – nahlížíme do mysli autora (!), chceme odhlédnout od ideologických vlivů, ale kompoziční a logické rozvrstvení příběhu, jenž se o Ladislavu Fuksovi vypráví, hledá především souvislost života a díla a jako největší záhada se jeví právě autorův ambivalentní vztah k (normalizační) moci.

Zásadní inspiraci pro doprovodný text výstavy nepochybně poskytl esej literárního historika Erika Gilka, který otevírá katalog. Gilk v něm chce postihnout Fuksův „komplexní příběh, jaký bezesporu poskytuje každý lidský život, ale rovněž umělecké dílo jedné osobnosti“, a pojmenovat interpretační pole Fuksových próz. Což se mu nepochybně daří velmi dobře především díky smyslu pro odhalování různých mystifikačních strategií (viz s. 6–7). Ovšem klíčovou metaforou, skrze niž onen komplexní příběh vypráví, se stává „spisovatelův boj“ a nabízí hned několik figur nepřítele: dobu, s níž uzavírá kompromis, marxistickou literární kritiku, jeho samotného ochromeného různými traumaty, strachy nebo konečnost života a věčnost umění v té nejobecnější podobě. Tato galerie nepřátel v podstatě konstruuje ony fuksovské „protisvěty“. Ony mají vyjevovat paradoxy a ambivalence autorského i osobního naturelu Ladislava Fukse.

Aliance ponížených

Expoziční koncept představuje tyto protisvěty v šesti kapitolách, které ovšem onu ambivalenci – groteskní deformace a psychologické autenticity, skrytého a zjevného, obrazové i jazykové opulentnosti a významového mlčení – nahrazují v zásadě systematickým biografickým a historickým pozadím. Každou ze šesti částí vymezují dobové souvislosti, klíčový text a s ním spojený ústřední motiv a téma. Začínáme částí Pod hvězdou Davidovou, tedy debutovým románem Pan Theodor Mundstock (1963), první polovinou šedesátých let a zájmem o téma války a holokaustu. Skrze Spalovače mrtvol (1967) se suneme přes temné grotesky (zájem o hřbitovní tematiku potvrzuje například Fuksův školní výkres hřbitova) k temným strunám vyloučených a ponížených (věkem, dobou nebo sexuální orientací). Od normalizačního selhání v podobě veřejné angažovanosti i vnitřního exilu domova transformovaného v kabinet kuriozit se pak dostáváme až k melancholickému finále. Takto životopisně komponované vyprávění vzhledem k jeho danému společenskému a dějinnému rámci odklání pozornost od Fuksova díla a příliš upřednostňuje potřebu luštit motivaci jeho loajality k politickému režimu, čímž se z hledání odpovědi na otázku, zda se spisovatelova osobnost skutečně rozpustila v jeho díle, stává spíše skicák psychia­trických a psychosexuálních diagnóz. Empatie nežidovského autora k židovským obětem stejně jako loajalita k totalitní moci pak může být vysvětlena na základě pocitu odmítaného dítěte a stigmatizace homosexuální orientace jako „aliance ponížených“.

Co vás v životě vzalo?

Lze ovšem výroční výstavu tohoto typu, která vychází převážně z životopisných archiválií – rukopisů, úředních i soukromých dopisů, nápisů na jídelních lístcích, z osobních fotografií a exponátů (například moduritových figurek, možná vyrobených samotným Fuksem) –, koncipovat jiným způsobem? V katalogu najdeme i reprinty Fuksových rozhovorů o literatuře z let 1968–1989, ale podobně jako jeho paměti Moje zrcadlo (1995) jsou spíše brilantní ukázkou toho, jak do vlastní mysli nikoho nepustit. Spíše – zcela v duchu fuksovské grotesky – podávají svědectví o dobové kulturní publicistice. „Trpíte po vydání knihy pocitem, že byste byl schopen ze sebe vydat víc? Co vás v životě nejvíc vzalo? Proč jsou vaše postavy indiferentní vůči erotice, zatímco pohřební motiv se neustále vrací?“ ptají se například redaktoři tehdejší literární hvězdy.

Nabízí se samozřejmě otázka, jakým způsobem vůbec vystavovat literaturu, jak pracovat s její medialitou i materialitou? Protisvěty lze chápat i jako pokus vyjádřit literární metafory audiovizuálními nebo haptickými gesty. Nakonec i v katalogu intenzivně působí zejména obrazový doprovod, ilustrace Stanislava Kolíbala či Jiřího Šalamouna a především nesčetné Fuksovy portréty. Pečlivě aranžován mezi kuriozitami svého muzeálního bytu se stává jedním z exponátů, položkou bizarních zátiší, rozmnožených četnými zrcadly v nekonečné ornamenty. Vášeň a současně trpná apatie či vanitas, skryté v těchto sebeinscenacích, u nichž hrozí, že nás udusí prachem, budeme­-li na ně hledět příliš dlouho, možná fuksovské protisvěty postihují lépe než psychosociál­ní diagnózy.

Zabaleni do kokonu

Princip zrcadlení a pokus obtěžkat prostor materiálovostí, nebo dokonce literární matérií, souvisí s architektonickým konceptem výstavy (vytvořil jej atelier MCA – Pavla Melková, Miroslav Cikán) a patří k nejzajímavějším interpretačním počinům Protisvětů. Netroufla bych si tvrdit, že díky nim nahlížíme do autorovy mysli, ale rozhodně nám umožňují vstoupit do jeho fikčních světů. V papírových instalacích (ve skutečnosti se jedná o potištěnou textilii) se můžeme třeba obalit do kokonů z vět, sledovat, jak látky svým vlněním deformují obraz a jinde zase umožňují skleněným rakvím naditým fetišistickými věcičkami, aby lehce pluly místností. Stoličky jakoby narychlo a ledabyle zabalené do papíru a omotané motouzem, nábytek pokrytý novinovým papírem, z textů vystřižené siluety, které vedou do zrcadlového bludiště, v němž návštěvník nakonec narazí na vlastní tvář.

Všechno by to mohlo skvěle fungovat, po­kud by ovšem autoři výstavy trochu důvěřovali návštěvníkově samostatnosti – v úsudku, představivosti či empatii. Nedůvěřují ovšem, zdá se, ani návštěvníkově imaginaci, ani transmediálnímu překladu literárního sdělení. Instalace tak doprovázejí v podstatě ekfrastické popisky, které nám osvětlí, co přesně vidíme (v katalogu samozřejmě plní zcela jinou funkci). Tubusy, v nichž zní mluvené slovo, tak „evokují pocit segregace, úzkosti, absurdity a popírání mizení“. Proč ne třeba existenciální šum? Jinde visí upozornění, že návštěvník spatří v zrcadle sám sebe a že se látky volně vlní „jak pohybem člověka, tak vzduchu jako temné struny“. Zakopáváme­-li o zabalené věci, potřebujeme zároveň číst, že „předměty jsou zabalené do částečně potištěných textilií a vytvářejí nakupenou hromadu uprostřed místnosti. Po obvodě je pak tu a tam umístěn stolek a židle rovněž zabalené. (…) Od stropu je zavěšena ptačí klec. Uvnitř je do textilie zabalený vycpaný papoušek.“ Redundantnost je tak otravná, že místo avizované úzkosti expozice vyvolává spíš smích. Pokud se jedná o záměrný efekt, je to geniální.