Symbióza člověka a motyky

Bylo­-li dvacáté století stoletím Velkého umělce, bude to jedenadvacáté stoletím Velkého kurátora. Výstava O the Hoe, the Hoe, the Hoe, která právě probíhá v Galerii Akademie múzických umění na Malostranském náměstí (GAMU), je předzvěstí toho, na co se můžeme v příštích osmdesáti letech těšit. Martin Netočný, absolvent Ateliéru dokumentární fotografie na FAMU a příslušník nastupující generace kurátorů, která dovedně bruslí na hraně mezi volnou tvorbou, vědeckou činností a edukací, zde vedle sebe vystavil třicet tisíc let starý mamutí kel z Pavlova u Dolních Věstonic, který je mnohými badateli považován za nejstarší kartografickou pomůcku na světě, a Stickmana Gijse Gieskese. Tak jako celá výstava i tato dvě díla – každé svým vlastním způsobem a v superpozičním gagu o to lépe – tematizují pozici člověka ve světě; pozici učenlivého savce, který se s vlastní situovaností nemusí smířit, pokud je ochoten svět kolem sebe měnit.

Přetváření i upachtěné kodrcání

Krajinářské inženýrství začalo v našich končinách dávno před neolitickou (takzvanou) revolucí. Lovci mamutů od Pálavy stejně jako neandertálci používali oheň k vypalování nedozírných ploch překážejícího lesa. Mezolitici si zpestřovali jídelníček praženými lískovými oříšky a lísky záměrně vysazovali kolem svých tábořišť; objeví­-li se někde člověk střední doby kamenné, na což lze usuzovat mimo jiné právě podle změny požárového režimu okolních hvozdů, objeví se v usazených vrstvách rašeliny obrovské množství lískového pylu. Nepřekvapí tedy, že už lidé starší doby kamenné, kteří do klu vyryli meandry řeky Dyje, přistupovali ke svému životnímu prostoru se správcovskou a zeměměřičskou odpovědností.

Stickman – panáček složený z větviček, k nimž je vteřinovým lepidlem připevněno několik elektronických součástek (slavný z facebooku a instagramu) – je i ve své schematičnosti ne­­uvěřitelně lidský. Připomíná roztomilého opilce, kterému se nedaří vstát v pondělí ráno do práce. Je těžké se s ním neztotožnit. Jak na solární článek dopadá světlo zářivek, nožičky se přetáčejí, pružiny ohýbají, proutěné ručičky zasekávají, dokud jeden z paprsků nepostrčí homunkula přes kritickou mez a on se v zasviněném kotouči nepřekulí o pár palců dál.

V současné situaci lidstva se snoubí obojí – aktivní přetváření ovládaných zdrojů i upachtěné kodrcání ve vleku těch, které se zatím zkrotit nepodařilo. Bez říčních systémů už bychom se snad obejít dokázali (stačí si vzpomenout na odsolovací a zavlažovací systémy na území Izraele), bez strmého energetického gradientu mezi Sluncem a Zemí bychom ale byli nahraní.

Kurátorská brikoláž

Ani kel, ani nebohý panáček nebyli vytvořeni pro prezentaci v prostorách chladné galerijní krychle, ale oběma to tu svědčí. Společnost jim dělá ještě „přesazená“ dvojice zásuvek z fotoarchivu Národního zemědělského muzea, nad kterými se může návštěvnictvo celé hodiny bavit bizarností předinternetového informačního metabolismu, a skvěle vypointovaný cyklus Lukáše Jasanského a Martina Poláka Zemská fotografie z konce devadesátých let. Na první pohled se krajina na snímcích známé autorské dvojice zdá pustá – až na vodotrysky v pozadí působí nehybně; přesto je bez člověka a bez jeho soustavného pinožení nemyslitelná. Až na poslední z vybraných fotografií jsou náhle lidí tucty, jakkoli jde o lidi mravenčích rozměrů. Nebýt chasníka, který vlezl s rukama v bok přímo do prvního plánu velké bromostříbrné fotografie, asi bychom si jich ani nevšimli. Věnují se něčemu, co se pro vzdálenost, která stírá detaily, nedá popsat nijak konkrétněji než jako „práce na poli“. Kdyby se pod tímto štítkem objevil příslušný výřez v jedné ze zásuvek, nikoho by to nezarazilo – umělecké fotografie tak propůjčují estetickou auru archiváliím, které na oplátku nabádají k přiznání dokumentárního rozměru výstupům volného umění.

Právě v tom lze spatřovat přínos Martina Netočného a jeho souputníků: dokážou skládat vtipné brikoláže bez ohledu na „rodokmen“ vystavených předmětů. I kdyby na výstavě další místnosti nebyly, stála by za návštěvu (jak často si lze z takové blízkosti prohlédnout mapu z mamutoviny) – ani další dva sály a jedna chodba však nedělají highlightům ostudu. Člověk si v nich alespoň všimne nápadité výstavní architektury postavené kompletně ze skládacích bedýnek na zeleninu, které se po skončení výstavy vrátí do oběhu.

Za zmínku stojí minimálně neolitický manifest Veroniky Čechmánkové, instalace z keramických zásobnic a kamenných sekeromlatů, doplněná kusy poťouchlého pečiva, ze kterého už klíčí výhonek současné technosféry (dlouhá vysavačová hadice), a její video Dialogue with the Previous, ve kterém umělkyně provádí jakousi parodii na jógové cvičení s nesmyslnou dvoubřitou kosou. Nelze se ubránit dojmu, že se nadhled typický pro Českou sodu nebo pro skupinu Monty Python přestěhoval do současného umění, a proto teď nestojí televizní vysílání za nic, zatímco na výstavách je možné se dobře pobavit.

Autor je evoluční biolog.