Před květnovými parlamentními a prezidentskými volbami se v Turecku utvořil nebývale široký a rozmanitý opoziční blok, přesto znovu zvítězil Recep Tayyip Erdoğan. Od té doby politická opozice slábne, občanská společnost nicméně ve svém vzdoru vůči autoritářskému státu neustává.
Necelé čtyři měsíce po parlamentních a prezidentských volbách, o jejichž výsledku poprvé v turecké historii rozhodovalo druhé kolo a které pro opozici byly velkým zklamáním, je na straně politických soupeřů prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana stále patrná únava. Koaliční blok v čele s CHP (Republikánská lidová strana), který sdružoval snad všechny opoziční strany napříč politickým spektrem – a v druhém kole i jednu krajně pravicovou a jednu prokurdskou levicovou stranu –, nedokázal porazit koalici složenou z vládnoucí strany AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) a nacionalistických i radikálně islamistických stran. Kromě neúspěšného tažení Kemala Kılıçdaroğlua v prezidentské volbě opozice ztratila i v parlamentu, který je tak nyní ještě pravicovější než kdy dříve. Právě levice a Kurdové, již vložili své naděje do Kılıçdaroğluovy koalice, mají nejmenší zastoupení. Kılıçdaroğlu, přezdívaný „dedem“ (dědeček), je navíc svými polovičatými prohlášeními zklamal i po volbách. Turecko v březnu následujícího roku čekají další volby, tentokrát komunální, a opozice stále nemá jasno, v jaké formaci se v nich představí.
Ticho před komunálkami
„Ta všehochuť, kterou jsme sestavili, ještě více nahrála vládnoucí straně a přispěla k polarizaci společnosti,“ prohlásila nedávno Meral Akşener, předsedkyně druhé nejsilnější opoziční strany İyi parti (Boží strana), a vyloučila možnost, že by s CHP šla znovu do koalice. Naopak ujistila, že její strana do všech osmnácti provincií nasadí vlastní kandidáty. Akşener již bezprostředně po prohraných volbách označila za příčinu neúspěchu kandidaturu Kılıçdaroğlua, na jehož místě by bývala ráda viděla starostu Ankary Mansura Yavaşe, nebo toho istanbulského, Ekrema İmamoğlua. Oba se znovu utkají o své posty právě v březnu. Jejich vítězství v roce 2019 bylo velkou ranou pro vládnoucí AKP, která tím ztratila dvě zásadní metropole. O jejich znovuzískání teď mluví jako o svém hlavním cíli. Oběma charismatickým starostům v minulých komunálních volbách pomohla k úspěchu právě podpora İyi parti, jejíž absence v opoziční koalici nyní jistě využije AKP. Předseda druhé nejsilnější vládní strany MHP (Strana národního hnutí), z níž se původně İyi parti odtrhla, již Akşener vyzval ke společné kandidatuře, zatímco Kılıçdaroğlu prozatím mlčí a údajně čeká na sjezd strany. O jeho termínu se má rozhodnout v říjnu.
Kılıçdaroğlu ztrácí podporu i ve vlastních řadách – proti jeho další kandidatuře na post stranického předsedy se již od květnových voleb staví především İmamoğlu. Ten nově přislíbil podporu předsedovi parlamentního klubu Özgüru Özelovi, jenž nedávno oznámil kandidaturu. O možnosti změny ve vedení republikánské strany ale experti spíše pochybují, neboť delegáty, kteří o tom rozhodují, jmenuje právě Kılıçdaroğlu. Někteří dokonce věří, že Özel je pouze nastrčenou figurkou, aby CHP navenek zachovala zdání demokratického procesu volby předsedy.
Další štěpení ve straně přichází z dlouho neaktivního levicového křídla, jehož nejsilnější proponent, novinář Örsan Öymen, také oznámil kandidaturu a volá po spojení CHP nikoli s İyi parti a dalšími středopravicovými stranami, s nimiž šla i do parlamentních voleb, ale s prokurdskou Yeşil sol parti (Strana zelené levice) a Stranou tureckých pracujících (TİP). Takové uskupení by jistě bylo dobrou zprávou pro levicovou scénu, opětovná podpora od prokurdské strany je však velmi nepravděpodobná. V předposledních i posledních volbách Yeşil sol parti rámovala širokou koalici jako cestu nejmenšího zla, po prohře a katastrofálním výsledku pro ni samotnou však nemá žádný přesvědčivý důvod, proč ve spolupráci pokračovat. Spojení se stranou, jejíž nacionalismus se zas tak moc neliší od přístupu AKP, by mohlo ohrozit její další existenci.
Ekonomické vzkříšení?
Staronový prezident Erdoğan sice ustál boj s Kılıçdaroğluem, musí se však vypořádat s ještě horší ekonomickou situací než před volbami, kterou zavinil různými předvolebními manévry rychlého nabírání hlasů (například prudkým zvýšením mezd státním zaměstnancům nebo zákazem směny turecké liry na cizí měnu). Zatímco před volbami dosahovala hodnota jednoho eura 21,50 liry, po volbách vyletěla až ke třicítce a i ti, kteří se v podmínkách probíhající hospodářské krize snažili vydělat si na živobytí, nyní čelí chudobě a bídě. Ke vzkříšení turecké ekonomiky povolal Erdoğan Mehmeta Şimşeka, v zahraničí uznávaného ekonoma, kterého doslova přemluvil, aby se ujal úlohy ministra financí. Jeho první kroky na tomto postu ovšem naznačují, že účet za krizi jako obvykle zaplatí občané – jen v červenci došlo ke zvýšení DPH z osmi na deset procent, daně z čisticích prostředků na dvacet procent a zvláštní daně ze spotřeby zemního plynu o celých 224 procent.
Změnami v kabinetu chce Erdoğan vyslat zprávu, že se ekonomika bude zlepšovat. Na post guvernéra centrální banky jmenoval v červnu další mezinárodně uznávané jméno, bývalou bankéřku z Wall Street Hafize Gaye Erkan. Od té doby centrální banka agresivně zvýšila sazby z 8,5 na pětadvacet procent, kterýžto krok Erdoğan v minulosti kvůli islámskému právu odmítal. Od Erkan a Şimşeka si prezident slibuje především nalákání zahraničních investorů. Jejich příchod by přinesl více peněz do oběhu, čímž by došlo k posílení turecké měny.
Ženy v první linii
I přes zklamání a vyčerpání, které bylo po květnových volbách znatelné i v ulicích, dochází nadále k důležitým mobilizacím občanské společnosti. Nejviditelnější a obdivuhodnou rezistenci zdola předvádějí obyvatelé vesnice İkizköy v jihovýchodní části Turecka s podporou mnoha dobrovolníků a environmentálních organizací. Před jejich očima se masivně kácejí stromy v Akbelenském lese za účelem rozšíření uhelného dolu, patřícího společnosti LİMAK Holding, která v oblasti provozuje uhelné elektrárny a má úzké vazby na vládnoucí AKP. Erdoğan elektrárny označuje za „národní bohatství“. S tím samozřejmě nesouhlasí obyvatelé vesnice, kteří v lese stanují a snaží se těžařům v kácení bránit.
V posledních třech týdnech blokáda probíhá za přítomnosti policie, která proti živému řetězu lidí používá slzný plyn a vodní děla. Erdoğan protestující nazývá „marginálními ekology“. V předních liniích jsou nejvíce vidět ženy starší generace, ty, které v lesní oblasti vyrostly a jejichž rodiny les živil. O pár set kilometrů dál, v Istanbulu, se ženám také podařilo dosáhnout důležitého vítězství. Návrh na rozpuštění feministické organizace Zastavíme femicidu (We Will Stop Femicide Platform) na základě absurdních obvinění z ignorování konceptu rodiny a narušování dobrých mravů (ve skutečnosti pomáhá bránit vraždám žen, ke kterým v Turecku nadále – a často beztrestně – dochází) byl v posledním soudním slyšení zamítnut. Oba případy ukazují, že občanská angažovanost i přes mnoho překážek funguje mnohdy lépe než úsilí opozice.
Autorka studuje blízkovýchodní studia se zaměřením na Turecko na FF UK.