Na přelomu tisíciletí vznikla řada volných adaptací her slavného alžbětinského dramatika. A velká část z nich patří do žánru teen komedií. Ty nejpovedenější stojí na jemných posunech či vyjednáváních s předlohou a nacházejí emancipační přesah pro mileniální mládež.
Z filmu Deset důvodů, proč tě nenávidím. Foto Touchstone Pictures
„Nejlepší Shakespeare je ten přesazený do současnosti,“ prohlásil rezolutně filmový kritik Jonathan Bate v polovině devadesátých let na adresu čerstvě uvedené postmoderní adaptace Romea a Julie (Romeo + Juliet, 1996) v režii tehdy ještě málo známého Baze Luhrmanna. Jeho vize přesadila drama milenců z italského středověku do současného města Verona Beach, oblékla hrdiny do havajských košil a namísto šermířských půtek jsme byli svědky ostré války gangů; zároveň byl ale zachován původní jazyk hry. Puristé preferující čistý přepis s dodržením autentických reálií rozhodně nejásali. Popkultura si od klasického dramatika po léta držela odstup, dosavadní filmové a televizní adaptace se vždy poslušně skláněly před výchozí hrou – to platí například pro Romea a Julii Franca Zeffirelliho (1968) nebo produkci BBC. Jenže Luhrmann změnil pravidla hry. Nejen vizuálním designem, dynamickou kamerou a soundtrackem sestávajícím ze současných hitů, ale také zásluhou otevřeně přiznané adaptace, aby kanonické dílo bylo pro mladou generaci, odchovanou MTV, stravitelnější.
Rapovat Shakespeara
Ne že by se v předchozích dekádách na Shakespeara optikou dospívajícího publika nehledělo. Muzikál West Side Story (1961) překládá svár mezi dvěma rody do reálií, pocitů a mluvy etnických gangů v New Yorku. Zakuklenou, protože jen nesměle přiznanou aktualizaci Večera tříkrálového nabízí středoškolská komedie Just One of the Guys (Správnej kluk) z roku 1985, kde se mladá a atraktivní Terry snaží probojovat na stáž v redakci místních novin v převleku za chlapce. Mé soukromé Idaho (My Own Private Idaho, 1991) můžeme číst jako poctu Jindřichovi IV., rozklíčovat hamletovské motivy lze v animovaném Lvím králi (The Lion King, 1994). Teprve devadesátá léta ale zcela převrátila představy a očekávání spojené se snímky podle her Williama Shakespeara – nejen jako aktuální zpracování výchozí látky, ale také volnější převody, při nichž tvůrci vypustí původní jazyk, změní jména postav i název či přenesou děj do současnosti.
Jako nejmilejší a pravidelně vyzdvihovaný titul z této skupiny vyčnívá Deset důvodů, proč tě nenávidím (10 Things I Hate About You, 1999). Film představuje volnou variaci na Zkrocení zlé ženy. Sestry Bianca a Kat Stratfordovy (první pomrknutí směrem k výchozímu textu) chodí na střední školu v americké Padově (mrkáme podruhé). Vyrůstají pouze s otcem gynekologem, který ve snaze uchránit dcery před nechtěným těhotenstvím nastolí striktní pravidlo – oblíbená a milá Bianca může začít randit až ve chvíli, kdy si chlapce najde také hubatá a věčně naštvaná Kat. Jeden z Biančiných nápadníků proto uplatí tajemného, ale charismatického Patricka Veronu (třetí pomrknutí), aby nedobytnou starší sestru zlomil. Na realizaci Deseti důvodů se podíleli vesměs tvůrci a tvůrkyně na startu svých kariér, od režiséra Gila Jungera přes herce až po scenáristické duo Karen McCullah a Kirsten Smith, které v následující dekádě významně ovlivnilo podobu žánru. Další jejich komedie jako Pravá blondýnka (Legally Blonde, 2001), Super náhradník (She’s the Man, 2006) nebo Domácí mazlíček (The House Bunny, 2008) držely prst na tepu popfeminismu nultých let a kreslily dívčí zrání jako zábavné a ztřeštěné období, kde však zároveň zbývá dost prostoru na citovou výchovu.
Deset důvodů se předlohy drží věrně, ale ne rigidně. Bianca a Kat svým předobrazům víceméně odpovídají, stejně tak Cameron dvořící se mladší sestře. Petruchio, na rozdíl od Patricka Verony, který si troufá na svéhlavou Kat, nepohrdá penězi (tedy dívčiným věnem) a nenechá se k námluvám dlouho přemlouvat. Otec se – oproti filmovému doktoru Stratfordovi – nemůže dočkat, až budou obě dcery pryč z domu, v područí schválených manželů. Shakespeara tu na hodině literatury učitel nerecituje, ale rapuje; jindy se studenti v nadsázce častují střípky básnicky laděných promluv. Další přímou referencí je postava šprta Michaela Eckmana, který Camerona i diváky uvádí do specifického světa střední školy v Padově. Ten se navíc zamiluje do Katiny nejlepší kamarádky Mandelly, oddané Shakespearovy fanynky, pozve ji na maturitní ples archaicky formulovaným psaním a daruje jí renesanční róbu.
Ani ošklivka, ani kráska
Řada kritiků nevnímala takové postupy jako sympatickou snahu o přiblížení klasického kánonu nové generaci čtenářů, ale spíš jako dramaturgické ozdoby navěšené na notně vytěženou zápletku typického dívčího filmu. Chlapec za úplatu vezme hrdinku na maturitní ples, kde zjistí, že se mu vlastně líbí. V tu chvíli se dívka dozví o penězích či sázce a mladíka začne nenávidět. Děj prostoupený tolika klišé logicky nemůže evokovat Shakespeara, spíše kolem jeho díla opatrně našlapuje jako kolem talismanu, přinášejícího starosvětský šarm a vřelejší přijetí. Taková perspektiva však zůstává slepá vůči jemným posunům a vyjednáváním s předlohou i s žánrem plným stereotypů. Pravda, všechny filmové verze hry vypouštějí úvodní rámec, kdy se zkrocení Kateřiny Petruchiem odehrává jako představení pro opilého a napáleného kotláře Kryštofa Slye a ženskou roli hraje, jak bylo v dobách alžbětinského divadla zvykem, herec. Bez této nadstavby získává děj až nepříjemně realistickou pachuť; jako komedie o muži, který ze svéhlavé a temperamentní ženy vytvoří povolnou a krotkou společnici. S vědomím tohoto problematického aspektu scenáristky postavily Kat jako dívku, která si stojí za svým právem být protivná, naštvaná a zkrátka jiná. Patrick její vztek na školu, kluky a svět plně respektuje a nesnaží se ji změnit v lepší, tedy vlídnější verzi. Kat nezapadá do žádné ze škatulek dívčího filmu: není ani ošklivka, z níž se vyklube všemi obdivovaná kráska, ani otravná premiantka, které by prospělo se trochu uvolnit. V průběhu vyprávění zůstává sama sebou, neboť právě inteligence, smysl pro humor a styl jí umožní přežít a vyniknout ve světě, který nahrává spíš uhlazeným panákům a hlučným „kámošům“.
O dvě léta později se s modernizovaným Shakespearem roztrhl pytel. Objevila se přímá aktualizovaná adaptace Othella, zkrácená na O (2001), nebo film na motivy Hamleta nazvaný Skleněný dům (The Glass House, 2001). Do snímku Skousni to! (Get Over It, 2001) je zakomponovaná hra Sen noci svatojánské – zkouší ji tu středoškolský divadelní soubor. Pokud v případě Deseti dnů kritici žehrali na degradaci Shakespeara na pouhé dramaturgické ozvláštnění, pak původní námět této teen komedie neměl s britským dramatikem společného zhola nic. Zkoušení Snu noci svatojánské se v ní objevilo díky producentovi Harveymu Weinsteinovi, který po obrovském úspěchu Zamilovaného Shakespeara (Shakespeare in Love, 1998) chtěl využít obnoveného zájmu o dramatikovo dílo. Některé snové sekvence, v nichž se hrdina Berke snaží pochopit spletité vztahy v komedii plné kouzel, upomínají na scénografii ve slavné hollywoodské adaptaci z roku 1935, ale kromě podobných znaleckých přesahů nezbylo po Shakespearovi ani stopy.
V bezpečí internátu
Posledním výraznějším titulem z cyklu „Shakespeare kontra omladina“ je Super náhradník z roku 2006. Mileniálky na něj dodnes vzpomínají se slzou v oku, i když na rozdíl od Deseti důvodů stárne o něco hůře. Tato adaptace Večera tříkrálového vypráví o talentované fotbalistce Viole, jejíž středoškolský tým padne za oběť rozpočtovým škrtům, hrdinka tedy v převleku za vlastního bratra Sebastiana zkouší štěstí u konkurenčního mužstva. Její proměna má však k dokonalosti daleko. Urputné a vyjukané chlapecké alter ego není věrným odrazem skutečných kluků, ale představou Violy o tom, jak se hoši chovají navenek. Sportovci sice na hřišti, v šatnách a v jídelně házejí ramena, ale svou citlivou stránku jsou ochotni ukázat jen nejbližším kamarádům v bezpečném prostoru internátních pokojů. Značnou část svého účinku Super náhradník staví na hereckém ztvárnění ústřední dvojrole Amandou Bynes, kterou spolu s Lindsay Lohan a Annou Faris můžeme považovat za ztracené komičky americké kinematografie – ale to bychom už vyprávěli jiný příběh.
Koncentrovaný cyklus shakespearovských adaptací zacílených na dospívající publikum se v polovině nultých let vyčerpal. Zdaleka jej netvořily jen výše zmíněné tituly, ale najdeme řadu jiných žánrových kříženců, například Romeo musí zemřít (Rome Must Die, 2000) s akční hvězdou Jet Lim a zpěvačkou Aaliyah. Neortodoxní pojetí Shakespearových her se v kontextu teen filmů stále tu a tam objeví, nejvýrazněji asi v seriálu Sexuální výchova (Sex Education, 2019–2023), kde v závěru druhé řady studenti Moordalské střední připraví futuristicky pojatou a eroticky nabitou inscenaci Romea a Julie. Jinak má ale Billy S. jako filmový scenárista pohov.
Autorka je filmová historička.