Vetřelec v galerii - výtvarný zápisník

„Mohli bysme jet někdy na Hlubokou, je tam teď ten Vetřelec,“ prohodila jednoho letního víkendu moje máma a dodala: „Mohlo by se to líbit i babičce.“ Na mysli měla monografickou retrospektivu Metamorphoses švýcarského umělce H. R. Gigera (1940–2014), která do 19. listopadu probíhá v jízdárně zámku Hluboká nad Vltavou, největším výstavním prostoru Alšovy jihočeské galerie (AJG). Giger, který se do všeobecného povědomí zapsal zejména designem xenomorfa z filmu Vetřelec Ridleyho Scotta, se stal letošním vyvoleným jménem, které má za úkol ke galerii přitáhnout pozornost širší veřejnosti. Loni byl takovým „tahounem“ Theodor Pištěk, ale také například podnikatel s exekucemi a zakladatel galerie Telegraf Robert Runták, jehož jméno se objevilo v podtitulu výstavy MEN, prezentující část jeho osobní sbírky. Rok předtím jste mohli na českobudějovických autobusech a billboardech vidět reklamu na ruskou avantgardu v čele s Kazimirem Malevičem a Vasilijem Kandinským, v roce 2019 na Hlubokou zase lákal graffiti pop­-art Pasty Onera.

Mediální obraz a důraz na reklamu a sociální sítě je něco, na co se krajská galerie v posledních letech pod ředitelem Alešem Seifertem velmi soustředí. Mnozí si ještě pamatují kampaň „Chodit na umění není umění“, v jejímž rámci na Hlubokou mezi vlnami covidu jezdily české celebrity jako Aňa Geislerová, Tomáš Klus, Tomáš Třeštík nebo Emma Smetana a snažily se vysvětlit, že chození do galerie není žádná věda a zvládne to každý. A funguje to – z pohledu návštěvnosti si Alšovka vede poměrně dobře, v posledních letech ji navštěvuje kolem šedesáti tisíc lidí ročně, což je na tuzemské poměry solidní výkon. Letos už je jasno, že Giger, jehož výstava má dokonce vlastní variantu webové stránky AJG, byl dobrá volba – do konce srpna, tedy během „prvního poločasu“, jízdárnu stihlo navštívit dvacet tisíc lidí.

Prostor jízdárny je svým způsobem předurčen k tomu cílit na turisty, které na toto místo přitahuje pseudogotický zámek z poloviny devatenáctého století. Typ romantického historismu, který je prazákladem zábavních parků typu Disneyland, se dobře hodí ke Gigerově umělecké tvorbě, jež připomíná estetiku béčkových hororů i tehdy, když nejde přímo o spolupráci s filmovým průmyslem. Z kulis pohádky na ČT1 se tak přirozeně přechází do kulis osmdesátkového hororu na VHS. Architektura výstavy je cíleně efektní, s dramatickým nasvícením, temnými zákoutími a prostory určenými pro selfíčka. Po uvedení prvních maleb, kreseb a soch v prvním sále návštěvníci a návštěvnice vstoupí do zatemněné místnosti, v níž se u zdi nachází tisk s vyříznutou siluetou, takže se mohou vyfotit „uvnitř“ Gigerova obrazu – kulisa pro fotky je tak integrální součástí výstavy. I tak to není úplně zábava „pro celou rodinu“ – časté sexuál­ní výjevy nepohoršují svou explicitností, ale spíše tím, že evokují sexistický způsob zobrazování ženského těla, jaký byl běžný ve sci­-fi a fantastice sedmdesátých a osmdesátých let. Výstava svým způsobem potvrzuje, že Gigerova nihilistická vize mimozemského biomechanického surrealismu plného sexu a bolesti jde sice ruku v ruce s tehdejší sci­-fi kulturou, ale jeho tvorba se prakticky vůbec neprotíná s kánonem poválečného umění.

Výstava Metamorphoses je sice zajímavá způsobem, jakým může být zajímavá výstava o designu kostýmů metalových kapel (Giger navrhoval také obaly progrockových a heavy­metalových desek a zpěvák kapely Korn Jonathan Davis dokonce přispěl textem do katalogu), podle mého názoru ale dokonale symbolizuje odklon AJG od odborné umělecko­-historické galerijní činnosti. Letos je to sedmdesát let od založení galerie, žádná výstava oslavující jubileum vytvoření stálé sbírky a expozice se ale nekoná. Gigerovy malby visí v prostorách, v nichž bývala umístěna právě stálá sbírka, svého času oceňovaná pro originální koncept „meziprůzkumů“. Část stálé expozice sbírkových předmětů je pořád k vidění v Muzeu keramiky v Bechyni, které pod AJG spadá, a fragment sochařské sbírky se nachází ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích. Tam ale souběžně probíhá program menších dočasných výstav, a sochy jsou tak prakticky vystaveny jen v jedné místnosti gotického sklepa. Vetřelec tak odstrčil klasickou sbírku krajského muzea umění do depozitáře a pro gotické madony už v Alšově jihočeské galerii nejspíše nezbývá místo. Babičce se ale výstava nakonec opravdu líbila, tak snad to za to stojí.