Dívčí komedie Všem klukům, které jsem milovala vyvolala hned po svém uvedení v roce 2018 velký zájem. Šlo o první mainstreamový snímek svého druhu s asijskou Američankou v hlavní roli. A také o empatické dílo, které umí promlouvat o falešném sebeobrazu a nejistotách mládeže 21. století.
Dívka v červených šatech kráčí po louce, rukou projíždí okolní stébla trávy a za „sladkých“ zvuků hudby přemítá o tom, jaké následky by přišly, pokud na této louce dojde k zakázanému polibku se sestřiným partnerem Joshem. Poté naštěstí hrdinku snímku Všem klukům, které jsem milovala (To All the Boys I Have Loved Before, 2018) trefí do hlavy polštář. A ukáže se, že šlo jen o fantazii během zasněné četby nějaké romance, z níž hrdinku vyrušil mladší sourozenec. Šestnáctiletá Lara Jean Covey sice skutečně tají náklonnost k chlapci, kterého zná odmala a který začal chodit s její starší sestrou, jinak ale filmová adaptace populární young adult knihy od Jenny Han k účinku na diváky klišé romantického žánru nepotřebuje. Je tu dost povědomých „stavebních kamenů“ dívčích komedií na to, aby se pět let starý titul rychle stal moderní klasikou. Žádný film si v roce 2018 na Netflixu opakovaně nepustilo tolik diváků. Ony známé prvky jsou však poskládány trochu jinak, než je obvyklé. Nebo přinejmenším s větší péčí a věrohodností.
V zajetí falešného vztahu
Po premiéře si mnozí kritici všimli návaznosti na dílo Johna Hughese (viz s. 9). Nebylo to jen díky přímému odkazu (hrdinka svému „falešnému příteli“ pouští Hughesovu komedii Sixteen Candles), ale především kvůli tomu, jak citlivě scenáristka Sofia Alvarez a režisérka Susan Johnson přistupují ke všem přítomným postavám. Ty sice zapadají do známého koloritu středoškolských romancí – je tu obdivovaný atlet, intrikářská mrcha i gay kamarád hlavní hrdinky, která má navíc otce gynekologa –, jenže autorky nikomu z nich nepřiřazují očekávané charakteristiky. K jejich „zařazení“ do nabízejícího se rodokmenu teen komedií tak nedochází.
Jde o první mainstreamovou dívčí komedii s asijskou Američankou v hlavní roli, a co víc, její etnicita se tu nijak netematizuje – bere se jako samozřejmost. Nedochází ani k typickým klišé, jako jsou spory s přehnaně důslednými rodiči, determinovanými odlišnou kulturou. To by ani nebylo možné, protože Lara Jean a její dvě sestry, starší Margot i mladší Kitty, vyrůstají bez matky, která zemřela, když byly malé. A jejich otec je bílý gynekolog, který vyznává „správné“ americké hodnoty. Ale taky chápavý chlapík, ze kterého si mládež jen v jedné či dvou scénách utahuje třeba na téma, jak se stane, že se muž rozhodne koukat celý život na ženské genitálie.
Film vyčnívá i způsobem, jak hughesovskou citlivost přenáší do 21. století. Už úvodní zasněná scéna na louce předjímá, že hlavní potíž hrdinky Lary Jean spočívá v tom, že neumí žít v realitě. A nejen ona. Ve snímku i v jeho pokračováních – Všem klukům: P. S. Stále tě miluju (To All the Boys: P. S. I Still Love You, 2020) a Všem klukům: Navždy s láskou (To All the Boys: Always and Forever, Lara Jean, 2021) – se prakticky všichni hrdinové potýkají především s tím, jak klamný sebeobraz si vybudovali. Jejich nepřítelem nejsou ostatní spolužáci, ale spíše to, že si nedokážou připustit, jak působí na své okolí. Z této neschopnosti pramení jejich nejistoty i špatná rozhodnutí, která jim brání navazovat skutečné vztahy.
Samotná zápletka prvního filmu se točí okolo předstírané lásky. Lara Jean přistoupí na návrh místního oblíbence a frajírka Petera, že spolu budou naoko chodit. Peter chce tímto zinscenovaným vztahem naštvat svou bývalou přítelkyni, důvody Lary Jean jsou komplikovanější, všechny se však odvíjejí od nejistoty stydlivé dívky, která nikdy neměla žádný vztah. A všem chlapcům, s nimiž se kdy sblížila, zvládla pouze napsat milostné dopisy, jež by navždy zůstaly v krabici ve skříni, kdyby se její sestra jednoho dne nerozhodla všechny rozeslat. Tato akce, jejíž motivací bylo zajistit sestře kluka, nevede k sérii trapasů, jak by se nabízelo, byť Lara Jean má v té chvíli chuť zahrabat se pod zem. Ukáže se totiž, že ani ona nebyla některým z adresátů lhostejná. Protagonistům se tak nabízí možnost nahlédnout, jak špatně si vykládali mnohé věci během studia na střední. A zdaleka se nejedná jen o to, kdo se komu kdy líbil, ale také o obecnější problémy týkající se identity či místa v kolektivu.
Kdo je tady manipulátor?
Výsledek není výletem do nějaké pohádkové říše, kde je vše prostoupené romantickou láskou. Film ukazuje všední problémy dospívajících, pro jejichž vršení není nutné, aby na škole řádily partičky a aby se tu rozdávaly role podle místa ve školní hierarchii. A byť si všechny tituly této série dávají záležet na načančané vizuální stránce – od zdobných stěn hrdinčina pokojíčku po záběry na pestré misky jídla na slavnostní tabuli –, svým pomalejším tempem a pozvolným odhalovaním povah všech zúčastněných připomínají spíše dramedie pro dospělejší publikum. Nesebevědomá Lara není Peterem využívána, naopak se ukazuje, že třídní frajer je navzdory očekáváním a předsudkům docela fajn. A dívky pro něj nejsou jen zářezy „na pažbě“, byť si to Lara Jean chvíli myslí, když se jejich vztah začíná z předstírané lásky proměňovat v opravdové sympatie. Peter umí být celkem trpělivý posluchač a Lara Jean se najednou přistihne, jak se mu svěřuje třeba s vlastními pocity týkajícími se smrti matky, o něž se ještě s nikým nepodělila. A tak mezi největší Peterovy prohřešky a slabosti patří spíše drobné povahové neduhy – na večírcích je to právě on, kdo obvykle sní poslední kousek pizzy.
Nakonec paradoxně svému okolí nejvíce ubližuje Lara Jean, aniž by si to uvědomovala. Neumí se postavit k věcem přímo, nedochází jí, že by sama mohla někoho přitahovat, a tak kolem všeho krouží v komplikovaných drahách. Občas působí až jako manipulátorka, byť to nikdy neměla v úmyslu. A nejen ve vztahu k vrstevníkům mužského pohlaví. Odmítá skypovat se starší sestrou, pobývající na stáži ve Skotsku, protože se bojí s ní otevřeně mluvit. Strachuje se, aby neodhalila, že byla zamilovaná do Joshe, třebaže to bylo dříve, než s ním sestra Margot začala chodit. A v jedné krátké a výstižné scéně se ukáže, nakolik toto mlčení ranilo a znejistilo samotnou Margot, která měla svým sestrám jakožto nejstarší z dětí částečně nahradit matku.
S empatií nejdál dojdeš
Autorky vytvářejí ve snímku jakýsi safe space pro všechny teenagery, kteří se uzavírají do vnitřní bubliny a mají potíž se postavit světu čelem. Konflikty nikdy nemají zcela vyhrocené či tragické důsledky, i situace s uniklým videem – údajně sexuálním –, které má Laru ukázat jako mrchu, nakonec ústí spíše v poznání, že problémy se dají řešit, než že by přiměla hrdinku chodit kanálem. Právě to, že tvůrkyně spolu s autorkou předlohy nepotřebují přehnaně dramatické zlomy, však umožňuje zaměřit se na každodenní rozhovory, na nesentimentální vykreslení vztahů na jedné střední kdesi na předměstí Portlandu.
Všem klukům, které jsem milovala se nijak radikálně nevymyká romantickým pravidlům žánru středoškolské situační komedie. Nechybějí ani osvědčené postupy, jako je zásadní zvrat zhruba půl hodiny před koncem. Míra pochopení pro všechny postavy nicméně vede k tomu, že na ně můžeme hledět s empatií a přemýšlet nad tím, proč jednají, jak jednají. Nakonec dochází i k očekávanému závěrečnému romantickému gestu – nikoli na horské louce z úvodní scény, ale na poněkud méně fotogenickém pažitu školního hřiště. Právě způsob, jak místy vizuálně lehce přeslazená estetika umí chytře přejít zpět do reality, vyvyšuje dílo nad mnohé podobně zaměřené tituly. A především je třeba ocenit hlavní téma filmu: poselství, že nelze zavírat oči před sebou samým a svým jednáním, může rezonovat i u publika, které už dávno nebydlí (nebo nikdy nebydlelo) v pestrobarevných pokojíčcích.