Dlouhá cesta, krátká báseň - básnická redukce

Vlak z Popradu do Starého Smokovce odjíždí v půl třetí. Co jedny oči vnímají jako přeludnou jízdu do vrchu, desítky jiných nevidí. Hlasité ubíjení prázdna v hovoru teplákových mládenců, kteří s nejasným tušením obrábějí své velmi čerstvé libido. Žena u okna provádí zádumčivou sebeobjektifikaci mobilním telefonem v perleťovém pouzdře. Funkčně oděné děti si za zády svých rodičů polohlasem vyprávějí o tom, kde všude se na úpatí Tater rekreovaly, když jim pukly kosti. A dobře organizované pracovnice nezjištěného závodu vzpomínají na předrevoluční cukrovinky. Soutěživě verbalizují zašlé chutě. Neviditelný kdosi vede stroj až na vrstevnici před nádražní budovou, kde všichni dychtivě vylézají na perón. Každý to dělá přísně za sebe, jako zcela zaměnitelný článek nevyhnutelné masy. Lidi se přistihují, jak prudce je náhlá přítomnost druhých šokuje, nevrle a náměsíčně se rozhlížejí, rozcházejí se do stran a shledávají, že jejich vlastní nutkání, spády a chutě přemohly i stovky jiných. „Zahrada plná černých slepic / Co to znamená? / Nic.“

Před pár lety uspořádal básník Zdeněk Volf antologii krátkých básní, jejichž plynulou linii v české poezii sledoval a doložil od poloviny 19. století na příkladech více než dvou set textů celkem sto třiceti autorů a autorek. Shodou okolností byl pár let nato zahájen na ružomberské univerzitě výzkum minimalismu v současné slovenské poezii. Volfova čítanka se stala vítanou vzorkovnicí českého kontextu a na území Starého Smokovce se dnes večer nachází hned několik výtisků. Ve stylově intaktním, retrográdně aktuálním Domě slovenských spisovatelů Timrava totiž právě k jednání o podobách a funkcích krátkých básní zasedá donkichotsky­-sisyfovská skupina badatelů ze zemí visegrádské čtyřky (bez účasti Maďarska), zatímco hluboko v údolí na sebe přes prázdné ulice Popradu indolentně hledí poplivané tváře volebních lídrů. „Orel a myš // Ty se nebojíš?“

Na pohled eklekticky všeobjímající formulací trefuje se Volf do samotného středu autorského pokušení, ať vědomého nebo intuitivního, které na malou chvíli vedlo píšící ruku: „Evolučně vzato jako by ‚krátká báseň‘ odpovídala starým kabalistickým představám o principu stvoření pojednaném jako simcum, z hebrejštiny doslova stažení se, smrštění, skrze nějž sám nekonečný Stvořitel uvolňuje prostor; v dimenzi nejkratších forem… pro plnost poezie.“ I ten nejironičtější text antologie, vznikající koneckonců nevyhnutelně na rubu těch nejsolidnějších, nárokuje si už z povahy své existence vyslovit za daných okolností, v dané chvíli a s ohledem na daný podnět to jediné možné slovo. Teď a tady mít pocit absolutní pravdy, vyrovnat hladiny nálad a informací, ustrnout a moci se volně nadechnout, než se to celé zbortí a začne znovu pokoušet. „Trpělivost, osiřelý trn.“

Proti tomuto nezadatelnému nároku na jedinečnost se však vedle samotné ­tradice a zástupu modelových invariantů stavějí všechny předcházející a následující básně téže série, cyklu, oddílu, sbírky, které se rovnají do řad komponovaných ­-ptychů a ­-logií, do následnosti autorských období, do celoživotních děl i dějinných epoch. Každý, hlavně sám před sebou, začíná pořád nanovo. „Odcházím – / začalo pršet / na moje místo.“

Proti zdání individuálního činu na herním poli neskonalých možností, které si každý cestující výletního vlaku veze s sebou, jakkoli o tom třeba nemá tušení, zase vystupuje obludná a vyčerpávající sériovost týchž zážitků focených z téhož místa týmž přístrojem s touž myšlenkou a očekáváním. „Blbě zírám / nikam / a čas tiká, tiká / nikam.“

Ale pohyb je to přece jen opačný. Zatímco závrať jímající jedince vystaveného kolektivnímu osudu není obvykle žádoucí, extáze básníka vyslovujícího se za sebe, ale především pro druhé kýžená je. První uniká někam, kde by se mohl volně nadechnout tak, aby alespoň ten nádech byl jeho, neplánovaný, nezajištěný a nevyhrazený. Nepodmíněný. Druhý tajně i veřejně doufá, že by se tu krátkou chvíli, kdy se mu podařilo urvat na jazyku kousek smyslu, nemusel těšit jen on sám. Podařilo? Vysoko nad hlavami diskutujících badatelů mlčí v mlze tatranské štíty. „Katedrály z peří ptáků.“

Ale teď už nocí uhání přeplněný expres z Budapešti do Prahy. Je to dlouhá cesta nesčetných krátkých okamžiků. Když se vlak v Brně konečně vyprázdní, vbíhá na scénu náhle přičinlivý průvodčí a vesele špatnou angličtinou vymáhá lístky. Záhy opouští žoviál­ní tón a s výrazem žalobce, jaksi na vysvětlenou, rozkládá o neziskovkách, které v pátek kvůli volbám navezly lidi do Bratislavy, ale v neděli už si je zpátky neodvezly. „Jede vláček ubýváček… / Kolik vozů nemá?“

(Autory krátkých básní citovaných průběžně v textu jsou Lukáš Marvan, František Pospíšil, Petr Kabeš, Roman Szpuk, Zbyněk Hejda, Jindřich Štyrský a Andrej Stankovič.)

Autor je literární kritik.