klimatická spravedlnost

Máme za sebou celosvětově nejteplejší září v historii měření s průměrnou teplotou vzduchu při povrchu země 16,38 °C. Tento výsledek zároveň představuje největší odchylku v historii všech měsíců podle databáze ERA5, která sleduje globální teploty od roku 1940. Jinými slovy, je načase začít panikařit. Právě opouštíme meze, v rámci nichž je možné klimatickou změnu ještě udržet na uzdě. A co na tuhle informaci říká v komentářích na zpravodajském webu Seznam Zprávy hlas lidu? „Svět se zbláznil, místo abychom se radovali z krásného a teplého počasí, tak to zase vyznívá jako katastrofa a blížící se konec světa…“ „Vůbec nevadí. Krásné září bylo. Teď má být snad ještě týden teplíčko.“ „Tyto ‚vědce‘ bych nahnal do fabrik makat. Zaráží je rekordní teplo v září? Proč ne rekordně chladné jaro? Ještě že si to příroda řídí sama i bez vědců!“ Zkrátka, jsme z neustálých ataků katastrofických scénářů už vyčerpaní. A paradoxně je odmítáme i proto, že přes všechnu neuvěřitelnost výjimek, odchylek a výkyvů, které už jsou skoro na denním pořádku, se pořád vracíme k víceméně stejné, dobře známé normalitě. Přečkali jsme pandemii i energetickou krizi, nějaké oteplení nás už nemůže rozházet… V tomto čísle A2 se dočtete, že jednou z hlavních překážek toho, aby u nás následky nevyhnutelné klimatické změny byly rozloženy alespoň trochu spravedlivě, je právě fakt, že česká veřejnost před skutečností vlastně stále zavírá oči. Důvody má každý své: někomu stačí síly sotva na zaopatření rodiny, jiný si nechce přidělávat práci – a další nutně potřebuje vydělat další miliardu. A bohužel stále hledáme, jak o klimatické změně mluvit s těmi, které postihne nejsilněji – s rodinami, které se nepřestěhují jinam, když půl roku nezaprší, s lidmi, kteří se zadluží při výkyvech cen energií a pracovní den netráví v klimatizované zasedačce. Že je to paternalismus, chtít politicky svéprávnému člověku něco takového vysvětlovat? Jenže když to neuděláme my, znepokojení tím, co nás čeká, milerád se toho ujme někdo jiný – a dost možná právě ten, kdo má na naší temné budoucnosti zásadní podíl. Jakkoli se to někdy může zdát marné, o dopadech klimatické změny je třeba mluvit stále znovu, a zejména s těmi, kdo ji zpochybňují nebo mají pocit, že se jich netýká. Politoložka Petra Gümplová to na konci své rozsáhlé analýzy německého klimatického hnutí a důvodů jeho odmítání většinovou veřejností shrnuje následovně: „Tendence k martyrství, izolaci a nedostatku sebereflexe totiž podkopává zásadní cíl: dostat veřejnost na stranu ambicióznější a radikálnější klimatické politiky.“