Nový Zéland nepatří mezi světové sportovní velmoci. Jedinou výjimku představuje ragby. Dědictví po někdejším britském kolonizátorovi dotáhla tato ostrovní země tak daleko, že z něho udělala svou možná nejúspěšnější exportní položku. Součástí hry je i „haka“, maorský válečný tanec, kterým Novozélanďané zahajují své zápasy. Kdo by se chtěl tímto rituálem pokochat, může se podívat na kterýkoli jejich zápas na aktuálně probíhajícím mistrovství světa ve Francii. Ragby je podle některých nejdrsnější a nejmužnější sport v dějinách lidstva, maskulinní virilita ovšem plní spíše funkci psychologické berličky. Jak jinak se vypořádat s faktem, že se tu osmdesát minut po sobě válí, plazí a navzájem zaléhá třicet zpocených chlapů? S tou drsností už je to trefnější – ani zranění totiž nebývá důvodem pro přerušení hry, takže zdravotníci ošetřují hráče i v průběhu zápasu… V jistém ohledu by ragby mohlo potěšit stoupence postkolonialismu. V kterém jiném sportu se světového šampionátu účastní „exotické“ země jako Samoa, Fidži nebo Tonga? Tyto státy navíc mají možnost vykonat symbolickou pomstu na týmu Anglie za příkoří britského imperialismu (vyřádit se ostatně mohou i utlačovaní Irové či Skotové). Ve skutečnosti však už letmý pohled na účastníky šampionátu ukazuje, že fyzický útlak vyústil v kulturní vítězství někdejšího kolonizátora. Drtivou většinu týmů tvoří bývalé britské kolonie, v nichž zábavu se šišatým míčem rozšířili imperiální důstojníci krátící si dlouhé chvíle mezi vykořisťováním místního obyvatelstva. A nakonec i zmíněná haka, jejíž nekorektní varianta obsahuje gesto naznačující podříznutí krku, není nic jiného než další kulturní exploatace a dobře prodejný artikl v rámci globálního spektáklu. Vyražený dech nebo zlámané kosti na hřišti na tom pranic nemění.