Jak rozdělit břímě?

Mezi velká dilemata spojená s klimatickou spravedlností patří otázka odpovědnosti současného lidstva vůči budoucím generacím, otázka, jak mají političtí aktéři zohlednit rizika a nejistoty s klimatickou změnou spojené a jak případně regulovat ekonomický život, a také otázka po tom, kdo má odpovědnost klimatickou krizi řešit a kdo by měl nést hlavní břemena s jejím řešením spojená. Klíčové pojmy, okolo kterých téma klimatické spravedlnosti osciluje, jsou mitigace a adaptace. Mitigace označuje snahu o zmírnění dopadů klimatické krize a zahrnuje úsilí o redukci emisí skleníkových plynů do ovzduší i jejich případné zpětné zachycování. Adaptace směřuje k vyrovnání se s těmito dopady a v zásadě se týká sociálních, kulturních a politických změn, jež mohou lidem pomoci se s klimatickou krizí vyrovnat. Samu klimatickou spravedlnost pak můžeme vnímat v širším rámci distributivní spravedlnosti. Nejrůznější teorie a přístupy, nezřídka spojené s určitými politickými ideologiemi, se snaží zdůvodnit, jak spravedlivě rozdělit výhody a břemena, které vznikají v sociálním životě – snaží se určit férový podíl výhod, či naopak nevýhod. A takto lze přistoupit i ke klimatické spravedlnosti.

Historické emise

Velkým tématem je už to, jak stanovit vhodnou hranici maximálního oteplení oproti před­industriální době. Vhodná (nikoliv jen férová) má být tato hranice proto, že problematika omezení závislosti (průmyslové) výroby na fosilních palivech není vůbec banální. Jednou rovinou jsou vědecké predikce hranice, za kterou bude oteplení již fatální, a procentuální pravděpodobnost, že k předpovídanému vývoji skutečně dojde, druhou rovinou jsou náklady, které – nerovně – jednotlivé společnosti i jedinci ponesou. A právě klimatická spravedlnost hledá co možná nejférovější podobu komplexního řešení tohoto problému.

Faktorem, který situaci komplikuje, jsou přitom samotné dějiny průmyslové revoluce. Jednotlivé státy a společnosti se totiž do industrializace zapojily nerovným dílem. Jinými slovy, různé státy nesou různou odpovědnost. Některé procházejí postupnou industrializací již od konce (či druhé poloviny) 18. století, jiné do ní teprve opatrně vstupují. Rozhodně nejsme příznivci modernizační teorie Walta W. Rostowa, která říká, že všechny státy a společnosti nakonec projdou shodným či velmi podobným vývojem, zároveň je však vzhledem ke globálnímu rozšíření kapitalismu a industriálního typu výroby v podstatě jasné, že většina států se o nějakou formu industrializace pokouší či pokusí. Pokud tedy hledáme odpověď na to, jak spravedlivě distribuovat emise oxidu uhličitého, které se společně rozhodneme vypustit, je potřeba vzít v potaz, jaký mají jednotlivé státy podíl na emisích od doby, kdy začala průmyslová revoluce. Evropa a Severní Amerika přitom k tomuto znečištění společně přispěly 62 procenty, přičemž tento fakt značně ovlivňuje všechny další úvahy o vhodném přerozdělení zbývajícího objemu skleníkových plynů.

Paradox budoucích jedinců

Ponechme nyní stranou, jakým způsobem různé státy sdílejí odpovědnost za současný stav. Dostaneme se k tomu později. Problém historických emisí totiž souvisí také s tím, jaký typ závazku mají dnes žijící lidé k budoucím generacím. Odpověď na tuto otázku opět není banální. Radikální hnutí, která dnes s využitím legitimních metod občanské neposlušnosti upozorňují na to, že problém klimatické krize není prakticky stále řešen, vnímají poměrně jednoznačně odpovědnost současných lidí za lidi dosud nenarozené. Tento postoj lze ovšem konfrontovat s připomínkou toho, jak jsme se do současné situace dostali my sami: ani nás se nikdo neptal, zda se chceme narodit do společnosti, která musí začít řešit klimatickou krizi. Jedná se vlastně o variaci na takzvaný paradox budoucích jedinců (např. Derek Parfit). Od našich prababiček a pradědů nás odlišuje především to, že o daném problému víme.

Nicméně v diskusích o klimatické spravedlnosti často zaznívá, že odpovědnost vůči budoucím generacím by měla být nějakým způsobem upravena s ohledem na životní podmínky jak budoucích, tak současných lidí. Důvodem je, že přílišný důraz na sebeomezení dnes žijících lidí by ignoroval historické podmínění problému a mohl by vést k přepjatě individualizované představě o vině, která se zhmotňuje například ve velmi sporné koncepci individuální uhlíkové stopy. Na prosazování tohoto konceptu při rámování klimatické krize průmyslovými podniky upozornila například autorská dvojice Geof­frey Supran a Naomi Oreskes ve své analýze toho, jak společnost ExxonMobil mluví o klimatické změně. Mitigaci i adaptaci je proto potřeba promýšlet a provádět v souladu s jasně vymezeným základem pro kvalitní život současných generací. Druhým problémem konceptu bezvýhradné odpovědnosti současné celosvětové veřejnosti vůči budoucím lidem je nerealističnost tohoto přístupu. Jejím předpokladem totiž je naše schopnost zohlednit všechny budoucí lidi. Vezmeme­-li v úvahu, že množství budoucích lidí je prakticky nekonečné, znamenalo by to patrně, že můžeme vypustit množství skleníkových plynů limitně se blížící nule. Je tedy zjevně potřeba nalézt nějaké jiné, byť neideální řešení.

Příklad Indie

Čas ovšem není jedinou dimenzí, v níž lze spravedlivou distribuci břemen spojených s řešením klimatického rozvratu nahlížet. Další rovinou je prostor. Například Indie přispívá ke globálním emisím oxidu uhličitého jen zhruba sedmi procenty a její historický kumulativní podíl není ani poloviční. Vzhledem ke svému tropickému podnebí a závislosti na monzunových srážkách však spadá mezi oblasti, kterých se klimatická změna dotkne nejvíce. Není proto divu, že patří mezi průkopníky globální debaty o klimatické spravedlnosti a na klimatických konferencích dlouhodobě vznáší požadavky týkající se historické odpovědnosti za antropogenní změnu klimatu. Indičtí environmentalisté Anil Agravál a Suníta Nárájan už v roce 1991 upozornili na to, že stoupající koncentraci oxidu uhličitého mají na svědomí převážně bohaté společnosti a že pro velké znečišťovatele z řad rozvojových zemí, jako jsou Indie nebo Čína, by měla platit jiná pravidla než pro země dříve industrializované. Globální klimatická politika by proto měla vycházet z principu společné, ale diferencované zodpovědnosti a zohledňovat jak historické emise uhlíku, tak přírodní podmínky v jednotlivých zemích a v neposlední řadě i schopnost životního prostředí skleníkové plyny absorbovat.

Naproti tomu v samotné Indii klimatická spravedlnost mezi hlavní témata politických jednání zatím nepatří a dosud byla relativně opomíjena i ve vědecké komunitě (mezi průkopnická díla můžeme zařadit loňský sborník textů, jehož editorem je indický ekolog Prakáš Kašván). To však neznamená, že by téma environmentální spravedlnosti bylo pro indický subkontinent něčím zcela novým. Nejpozději od sedmdesátých let 20. století se zde můžeme setkat s ekologickými iniciativami neprivilegovaných členů společnosti. Hnutí jako Čipkó nebo Narmada Bačáó ándólan zpochybňují hegemonickou ideologii developmentalismu, tedy zaměření ekonomiky na domácí trhy a velké rozvojové projekty, často za cenu protekcionistických opatření a zanedbávání externalit. Tato tendence přitom v indickém politickém diskursu převládá už od získání nezávislosti. Ať už jde o néhrúovský socialismus a jeho program industrializace, o zelenou revoluci šedesátých a sedmdesátých let, neoliberální privatizaci z přelomu tisíciletí nebo o současný národně konzervativní trend s důrazem na budování velkých infrastrukturních staveb, všechny tyto vize mají silný aspirační moment a slibují občanům a voličům brzké dosažení blahobytu. Zároveň však ohrožují nejen neprivilegované členy společnosti, ale i samotnou ekologickou rovnováhu.

Indická ekologická hnutí jsou často interpretována jako vzdor předmoderních venkovanů, kteří bojují za zachování místních tradic. Vlastní představy o ideálním soužití člověka s přírodou si do nich promítají mnozí obhájci alternativní modernity od gándhismu po ekofeminismus. Není náhodou, že ekologická hnutí neprivilegovaných občanů byla v devadesátých letech kooptována do neoliberálního antietatismu a později i do hinduistického nacionalismu. Jak si ale všímají Madhav Gádgíl a Rámačandra Guhá, mezi témata tohoto „environmentalismu chudých“ patří nejen ochrana přírody a kulturních tradic, ale i právo na přírodní zdroje, obrana proti nucenému vysídlování či boj za patřičné kompenzace a odškodnění. Nedocenitelná je v tomto ohledu nedávno vydaná historie hnutí Čipkó, v níž historik Šékhar Páthak ukazuje, že venkované bojující proti kácení stromů v himálajském podhůří jednotící ideologii vlastně nikdy neměli, pouze nechtěli, aby povolení k využívání místních zdrojů dostaly komerční firmy z nížin.

Socioložka Amita Báviskar připomíná, že součástí ideologie developmentalismu je ne­­jen kontrola nad přírodními zdroji, ale také civilizační mise, jež spočívá v začlenění subalterních a marginalizovaných do společnosti. Ačkoliv tedy v současném indickém politickém diskursu vidíme i jisté dekolonizační prvky (třeba důraz na soběstačnost a rehabilitaci gándhistických vizí udržitelné spotřeby a obživy), spojením ekonomického liberalismu a sociálního konzervatismu jen stěží docílí vysněných cílů inkluzivního rozvoje. V Indii zároveň žije víc chudých lidí než v kterékoli jiné zemi a je to stát známý vysokými příjmovými nerovnostmi. Změna klimatu, energetická tranzice i případné omezení spotřeby pak logicky budou mít nejtvrdší dopad na ty nejchudší a nejmarginalizovanější. Příkladem může být těžba uhlí, které pro Indii představuje důležitý zdroj energetické soběstačnosti. Domorodé komunity v kmenových oblastech východní Indie, které už nyní platí za otevírání dolů ztrátou domovů, mohou velmi snadno doplatit i na energetickou tranzici a přijít nakonec i o pracovní příležitosti. Problematiku přístupu ke ztenčujícím se zásobám vody zase nelze oddělit od problematiky kastovních hierarchií, neboť dostupnost vodních zdrojů často kopíruje stávající kastovní, třídní a genderové nerovnosti.

Falešné dilema

Celý problém je tak patrně třeba ­vymezit ji­nak: klimatické krize souvisí s globálním vývojem kapitalismu a jeho ideologické roviny. Jelikož se na klimatickém hnutí často podílejí experti, lidé z neziskového sektoru, studující, novináři a další, zkrátka spíše kognitivně pracující jedinci, mají tendenci hledat řešení zejména v oblasti individuálních voleb a vědění. Jejich životní dráha je od studií plná osobních výzev a jejich práci lze těžko spojit s nějakou kolektivní, natož třídní identitou, což postupně vede k individualismu a představě o vlastní jedinečnosti. A právě tomu odpovídá koncept individualizované odpovědnosti.

Postmoderní dělba práce nerozmělnila pouze materiální základnu světa práce (zejména na Západě), ale také do značné míry znemožnila, aby vznikalo něco jako třídní vědomí. Moment individualizace odpovědnosti přitom můžeme vidět i ve zmíněné odpovědnosti vůči budoucí generaci, což je paradoxní. U kognitivně pracujících se jedná o pokus překonat vlastní limity individuálně podmíněného vnímání světa. Tato snaha ale končí fiaskem: místo vhodného třídního kompasu nacházejí tito lidé ochotu obětovat sebe samé či celou svou generaci, a dospívají tak paradoxně k něčemu, co bychom mohli označit jako kolektivní individualismus.

Ve zmíněném postoji těch, kterým na klimatické krizi záleží, jako by se skrývalo něco, na co se ne vždy ptáme. Otázka by přitom byla až překvapivě jednoduchá: Kdo má mitigaci a adaptaci spojené s klimatickou krizí zaplatit a proč? Právě to je zásadní. Klimatická změna negativně ovlivňuje lidské zdraví, pěstování plodin či život samotný. Jedná se o břímě, které je třeba nějak přerozdělit. Ale podle jakého vzorce? Na to se snaží odpovědět řada myslitelů a myslitelek zabývajících se problémem břemene a sdílení.

Zdanění superbohatých

V zásadě se objevují tři typy odpovědí: mitigaci a adaptaci by měli hradit buď znečišťovatelé, nebo beneficienti industrializace, anebo prostě ti, co to zaplatit mohou. Každá z odpovědí má určité slabé stránky. Pokud hledáme znečišťovatele na úrovni jednotlivých firem či jedinců, není tak snadné je jednoznačně a spravedlivě určit, protože historické emise byly způsobeny lidmi, kteří v drtivé většině již nežijí. Současní velcí znečišťovatelé mohou často sídlit ve státech, jež jsou chudší než dříve industrializované země, a pokud by měly být hlavními plátci právě subjekty z těchto zemí, budou nakonec nejvíce trpět zejména jejich nejchudší obyvatelé. Mimochodem tato figura se stále častěji objevuje i v českém veřejném prostoru, protože snímá velikou část břemene z beder superbohatých i podstatné části obyvatel západních či evropských zemí. Je to ostatně jeden ze strukturálních důvodů, proč stále neoslabuje bizarní spojenectví levicového elektorátu a superbohatých, jak je v Česku představuje úspěch hnutí ANO a Andreje Babiše. Zjednodušeně řečeno, tyto síly rámují téma mitigace a adaptace na klimatickou změnu jako konflikt mezi prací (pracovními místy a jistotami) a klimatem.

Ani zaměření se na ty, co mohou dané břemeno nést, není úplně neproblematické. Ze­­j­­ména dojde k tomu, že řešení klimatické změny oddělíme od její příčiny. Zároveň vzniká potíž s definicí toho, kdo jsou vlastně ti bohatí. Ekonom Branko Milanović před časem ukázal, že relativně bohaté střední vrstvy z globálního Severu v posledních dekádách spíše ekonomicky a sociálně stagnují. Pokud budeme chtít, aby se právě tyto vrstvy omezily, protože na rozdíl třeba od indických chudých ještě mohou, může se to zdát relativně spravedlivé, ale rozhodně to není příliš strategické, jelikož ochota těchto vrstev bude patrně poměrně malá. Už několikátá dekáda stagnace narušuje jejich představy o dobrém životě (a životě jejich dětí) a vlna nacionalistických a konzervativních tendencí je toho projevem. Zdá se tedy, že je potřeba mířit na mnohem menší skupiny jedinců: superbohaté a transnacionální korporace.

Posledním principem rozdělení břemene mitigace a adaptace je, že má být neseno hlavně těmi, kdo na industrializaci nejvíce vydělali. Opět to ale není úplně bez problémů: co s těmi, kteří již nežijí (a s firmami, co již neexistují)? Jak vlastně vymezit prospěch z industrializace: jde o zisk korporací a oligarchických struktur, anebo spíše o konzumerismus, který je s tím spojen? Pokud bychom odpověděli, že se jedná o konzumerismus, přistoupili bychom vlastně na to, že nám stačí koncepce typu individuální uhlíkové stopy, na jejíž spornost už jsme poukázali. Spíše je tedy namístě soustředit se na superbohaté a korporace.

Tento přístup nicméně potřebuje konkretizaci. Jedním z možných příslibů je pojetí, jež problém klimatické krize rámuje jako třídní konflikt, jak to dělá například Matthew T. Huber v knize Climate Change as Class War (Klimatická změna jako třídní válka, 2022). Nutná je změna perspektivy a narušení ideo­logického podloží, které leží v samotných základech fosilního kapitalismu: individualismu, tržního fundamentalismu a lpění na soukromém vlastnictví. Konkrétně se nabízí přinejmenším výrazné zdanění superbohatých, rozsáhlé veřejné investice do nové infrastruktury, která bude v maximální míře nezávislá na fosilních palivech, a rozvinutí solidárních systémů, jež pomohou zvládnout důsledky klimatické krize nejzranitelnějším členům společnosti. Otázkou je, jaká alternativa zbude, pokud k těmto pro elity bolestivým změnám nepřistoupíme.

Autoři jsou spolupracovníci redakce.