Jak vzniká násilí?

Když koncem září uvedla režisérka Agniesz­ka Holland ve světové premiéře svůj nový film Hranice (Zielona granica, 2023) v hlavní soutěži benátského festivalu, přirovnal ho polský ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro k nacistické propagandě – aniž by snímek viděl. Snad by se to dalo odbýt ironickou poznámkou, že ministra zřejmě inspirovaly iniciály režisérčina jména. Možná ale toto i další podobná prohlášení něco vypovídají nejen o stavu polské politiky, ale také o tom, že vládní představitelé tuší, že Poláci berou domácí tvorbu vážně. Jen těžko si lze vybavit případ, kdy by podobný humbuk rozpoutal český počin.

Ani debut Damiana Kocura Chléb a sůl, který byl loni uveden na témže festivalu a nyní ho promítají česká kina, se vládní kritice nevyhnul. Skutečností inspirované drama o dospívání na jednom maloměstském sídlišti označil ministr Piotr Gliński za „protipolský film“. Neboť prý ukazuje Polsko jako špatný národ.

Past maloměsta

Citlivá prvotina z ospalého městečka, kde středobodem dění je poflakování se po ulicích a pravidelné návštěvy nově otevřeného bistra s kebabem, přitom má k otevřené obžalobě polské společnosti daleko. Mnoho nedávných polských filmů, které se inspirovaly skutečnými událostmi a které rezonovaly i ve světě, přitom dost jízlivě hledělo třeba na předsudky a pokrytectví polského venkova či katolické církve. Małgorzata Szumowska v Tváři (Twarz, 2018) zachycuje případ metalisty, který po nehodě při práci na největší soše Krista na světě musí podstoupit transplantaci tváře. Vznikla freska vyobrazující úzkoprsost a bigotnost polských maloměšťáků. Snímek Corpus Christi (Boże Ciało, 2019) Jana Komasy zase vyprávěl o falešném knězi, který sice utekl z pasťáku a měl spoustu starostí se sebou samým, ale jeho neortodoxní praktiky proměnily lokální kostel v místo jakýchsi až extatických rituálů. A hlavně jeho ne­­ochota nechat některé nepravosti být obnažila rozpadající se komunitu, kde se nikdo nikomu nedokáže podívat do očí.

Také film Chléb a sůl zachycuje některá pnutí v polské společnosti. A podobně jako oba předchozí snímky tematizuje neochotu přijmout cokoli nového či neznámého. Jakkoli je však z jeho názvu cítit ironie, režisér a scenárista Kocur natočil především drama o tom, jak vzniká násilí. Obejde se bez uštěpačnosti, nepotřebuje rýpat, spíše pozoruje a snaží se mít pochopení. Příběh mladíka Tymka, který se na léto vrací domů z Varšavy, kde je úspěšným klavírním virtuosem a expertem na Chopina, by se klidně mohl odehrávat na sídlištích jinde v Evropě. Vypráví o každodenní spirále bezcílných činností v místě, kde není co dělat. O periferii jako pohřebišti ambic. Tymek se potuluje mezi paneláky se svým rovněž talentovaným mladším bratrem Jackem, který však na rozladěný klavír doma v obýváku sáhne jen během mejdanu, aby kamarádům dělal podkres k naštvanému sídlištnímu rapu. A Tymek nezapadá zpět do nějaké staré party kamarádů – z interakcí všech zúčastněných vyplývá, že jde spíš o typickou „pouliční směsku“ jedinců, kteří mají společné jen nepříliš radostné životní osudy.

Kdy končí legrace

Zpíval o tom už Lou Reed v písni Small Town z alba Songs for Drella (1990): „Na malém městě je jediná dobrá věc. Víš, že odsud chceš zmizet.“ Damian Kocur k zachycení podobného pocitu nevyužívá energického klavíru Johna Calea, ale klidnějších tónů Chopinových skladeb, které nicméně občas proloží naštvaným oldschoolově znějícím rapem polské formace Los Katos. Chléb a sůl je autentickým obrazem života bez cíle a stojí na zachycení atmosféry místa, v němž se frustrace mění v naštvanost. Kocur obsadil neherce: ústřední bratrskou dvojici ztvárnili sourozenci pocházející též z klavíristické rodiny. Kamera hrdiny často sleduje zpovzdálí, leckdy jim ani není vidět do tváře. Pobývají na izolovaných ostrůvcích nicnedělání, ať už jde o hřiště, zastávku autobusu, pouťovou atrakci či místní kebabárnu, kterou si tu dva mladíci otevřeli před několika měsíci.

Jen z drobných gest a výrazů tváře odečítáme, že Tymek nesouhlasí s hrubým chováním místních vůči „čmoudům“, kteří nemluví polsky. Hrubé homofobní či xenofobní vtípky občas přerostou v lehké fyzické pošťuchování, nic víc, ale napětí a násilí visí ve vzduchu. Debutující režisér jistou rukou naznačuje, ale nedoříká. Lze se jen domýšlet, proč Tymek mlčí, přihlíží, a byť mnohdy zjevně nesouhlasí, nic neudělá. Má strach? Namlouvá si, že se „nic tak hrozného“ zatím neděje? Vždyť občas se po pár pivech či práscích z jointu neubrání a sám se zasměje rasistické slovní hříčce. Anebo skrývá, že sám je trochu „jiný“, jak se můžeme domýšlet z narážky jeho kamarádky, která by zjevně chtěla být víc než kamarádkou: „Věděl jsi, že Chopin byl gay?“

Kořeny nenávisti

Tymek je jediný z hrdinů, kdo se s obsluhou bistra dá občas do řeči. V krátkých interakcích, komplikovaných jazykovou bariérou i opatrností na obou stranách, mimoděk zazní, že jméno jednoho z nich, Yussef, se podobá polskému Jozef. A z nepovedeného vtipu, zda dvojici přistěhovalců místní obyvatelé přivítali chlebem a solí, vyplyne, že podobné pořekadlo mají i u nich doma. Ironií je, že na polském sídlišti „chlebem a solí“ hostí cizinci domácí. A ti je na oplátku častují příkazy, nevyžádaným tykáním a nevhodnými vtipy.

Kocur nenatočil zprávu o šířící se xenofobii a rasismu v Polsku; jeho záběr byl univerzálnější. Vznikl portrét místa, kde ani ti, co spolu vyrůstali, mezi sebou neumějí komunikovat jinak než jako smečka, v níž fungují nepsané, ale viditelné hierarchie, kde je za každou legrací patrná tenze. Chléb a sůl hledí empaticky na všechny protagonisty, ale nemíří k nějakému humanistickému gestu, jež by ukázalo, že mladí Poláci a dvojice cizinců k sobě mají blíže, než by si mysleli. Jen nenápadně a pozvolna naznačuje, že obě skupiny spojuje frustrace a ostražitost. Byť je vyústění dramatu tragické, vyhýbá se Kocur sentimentu. Zůstává tichým, trpělivým svědkem, který hledá kořeny nenávisti, ale nepasuje se do role někoho, kdo by je měl přesně pojmenovat. I proto natočil jeden z nejpozoruhodnějších debutů poslední doby.