Kde všude je Bosna?

Když o sobě Danilo Kiš na sklonku svého života i společného jihoslovanského státu mluvil jako o posledním jugoslávském spisovateli, bylo to poněkud předčasné. Za jugoslávskou autorku se občas označovala i letos zesnulá Dubravka Ugrešić a totéž by se dalo říct o její mladší kolegyni a přítelkyni Laně Bastašić, která v době rozpadu federace teprve začínala chodit do školy. Pokud se narodíte v chorvatském Záhřebu do srbské rodiny, jež záhy odejde do srbské části Bosny, a pak studujete v Bělehradu, můžete být bosenskou, chorvatskou i srbskou autorkou, a zároveň všude máte cizí přízvuk. Tragický osud rodné země je pozadím jejího románu Chyť toho králíka (Uhvati zeca, 2018), třebaže se v něm o válce mluví jen nepřímo.

Próza už svým názvem (a také mottem) odkazuje na Carrollovu Alenku v říši divů (1865, česky 1931) a je jen na čtenáři, kam až se paralelami nechá vést. Začít může třeba přemýšlením nad tím, nakolik se úvodní cesta vypravěčky Sáry z Dublinu do Mostaru pobodá pádu do králičí nory. Sára, která vede spořádaný život v Irsku a ke své balkánské minulosti se nezná, totiž vyslyší nečekanou prosbu dávné kamarádky Lejly a slíbí, že ji odveze autem z Mostaru do Vídně – prý se tam objevil od války nezvěstný Lejlin bratr Armin, do kterého byla Sára kdysi tajně zamilovaná.

Tma na konci tunelu

Obě přítelkyně se před lety rozešly ve zlém a Sára doufá, že během cesty přes troje státní hranice pochopí, co se mezi nimi tehdy stalo, co jejich komplikovaný vztah znamenal a co je vlastně svéhlavá Lejla zač. Tato představa se ale ukáže jako zcela lichá. Už na klikatých bosenských silnicích zjišťujeme, že se jejich vzpomínky v lecčem neshodují, a pokud ano, pak si je protagonistky vykládají odlišně – včetně momentu, kdy Sára den po maturitě krade pro Lejlu bílého králíka. Uvážlivá Dubliňanka nic nechápe, zatímco nevyzpytatelná Lejla z okna auta hází použité tampóny, pouští z kazet devadesátkové hity, nosí holčičí minišortky a trvá na návštěvě památníku II. zasedání Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie. Světlo do jejich vztahu nevnese ani zastávka v rodném městě – „tma na konci tunelu (…) dovedně ukrytý vřed. Banja Luka“ –, kde dosud žije Sářina nemilovaná matka, ale dcera ji u domu jen kradmo pozoruje zpoza keře.

Motiv nesnadného přátelství dvou žen vede některé recenzenty k nepříliš plodnému srovnávání Lany Bastašić s Elenou Ferrante. Blíž má její debut k románu Moje Jugoslávie (2012, česky 2021; viz A2 č. 14–15/2022) slovinského autora Gorana Vojnoviće – a nejen proto, že i v něm vypravěč nakonec jede do Vídně za dlouho nezvěstným blízkým. Obě knihy spojuje i téma nejisté identity, ztraceného domova, odcizených rodičů, nekompatibilních příběhů, zámlk a nepochopení. Chyť toho králíka je ale próza méně přímočará, literárně rafinovanější, a navíc nabízí i pohled zvenku – rozuměj ze Západu. Už v záhřebském taxíku připadá Sáře její dublinský život městské liberálky jako „dávno zhlédnuté představení“ a nad prvním šálkem kávy z džezvy si uvědomí, že jí připomněl, kde je její místo. „Tohle byla káva, a ne nějaká drahá pohlednice z Kolumbie.“ Pouhý Lejlin pohled pak stačí k tomu, aby z ní „svlékl Evropu jako kožich z ubohé zbohatlice“ a obnažil její „balkánské jizvy“.

Pravoslavní psi

I když Bastašić pracuje s kulturními stereo­typy tak, aby čtenář nahlédl jejich předpojatost, v něčem stereotypizaci uniknout nedokáže. Obě hrdinky totiž jako by reprodukovaly představy spojované s opozicí evropského (severo)západu a (jiho)východu: Sářina racio­nalita tu stojí proti Lejlině živelnosti, zdrženlivost proti nevypočitatelnosti, nuda proti zábavě, která se může rychle zvrtnout. Na druhou stranu by ale čtenář měl mít na paměti, že vypravěčkou je tu výhradně emigrantka Sára se svým léta pěstovaným západoevropským pohledem – a právě rozdílnost pohledů a jejich situovanost má nejspíš větší význam než povahy obou kamarádek. Lejlu totiž poznáváme jen skrze Sářino vyprávění, a i když se často zdá, že Lejla Sáru záhadným způsobem ovládá, na narativní úrovni je tomu naopak. Sára navíc byla oproti Lejle privilegovaná i v reálném životě, a to už před odchodem ze země – jakožto Srbka a dcera policisty měla v srbské části Bosny mnohem lepší pozici než etnická Muslimka (jak znělo oficiál­ní označení za pozdní Jugoslávie). Zatímco se v Banja Luce bořily mešity a „i psi byli pravoslavného vyznání“, Lejlina rodina si posrbštila jména, aby ve městě vůbec mohla dál žít. Všechno to víme od Sáry, která ale není o nic chápavější než Lejla.

Právě v tématu nepochopení román dalece přesahuje postjugoslávský kontext a byla by chyba pohlížet na něj s jakousi etnografickou blahosklonností, jaké se občas dopouští západní publikum. Jak Bastašić píše v jednom eseji, při svém veřejném vystupování v zemích, které „potřebovaly sto padesát let na odstranění sochy krále Leopolda II.“ nebo si do svého čela zvolily Giorgiu Meloni, většinou pořád není brána jako Evropanka, ale jako „ta holka z Bosny“, kde měli nesmyslnou válku. Jako by se králičí nora nemohla rozevřít kdekoliv.