Národní divadlo, Praha, psáno z reprízy 31. 8. 2023
Národní divadlo má dozajista povinnost pečovat o českou divadelní klasiku. A současní autoři se k tradiční látce stavějí víceméně s respektem, jakkoli hledají způsoby modernějšího vyprávění nebo tyto hry (kontroverzně) aktualizují. Martin Františák se v novém nastudování Stroupežnického Našich furiantů pokusil najít zlatou střední cestu: scénu i kostýmy zasadil do jakéhosi bezčasí, které však zřetelně odkazuje k vesnickému koloritu, krojům a folkloru. Ani vyznění původního textu nikam neposouvá, nehledá skryté významy, nevytváří bezúčelné aktualizace. Herecký soubor na úsporně řešené scéně odvádí skvělou práci, je pokorný k předloze, ale zároveň vytahuje ze 136 let staré hry to, co zůstává platné i dnes. Furiantství je tu zdrojem komických momentů, v druhém plánu vyznívá ale i jeho nebezpečná poloha. Dávat přemrštěně najevo své sebevědomí a bohatství, být za každou cenu první a mít ve všem pravdu může vést k tragickým následkům. Františák ovšem rozehrává i emancipační téma. Starostova žena v podání Martiny Preissové ukáže všem mužům, kteří si myslí, že vládnou světu, jejich neschopnost a malost. Dechberoucí je také monolog Františka Němce v roli dědečka Dubského, který vypráví o tom, že pravého ocenění v komunitě člověk dosáhne především poctivou prací. Představení potěší diváky s tradičním vkusem, rodiče, kteří chtějí českou klasiku ukázat dětem, ale neunudit je k smrti, i ty, kdo mají rádi poctivé herectví.