Otisknout život do sádry

Brněnská výstava děl sochařky Evy Kmentové (1928–1980) představuje vrstevnatý průřez jejím žánrově i stylově pestrým dílem, jež v Domě umění zastupují konceptuální koláže, sochy a drobné plastiky. Jedná se ale o počin, který v dostatečné šíři reflektuje tvorbu jedné z nejvýznamnějších českých umělkyň druhé poloviny 20. století?

V porovnání s pražskou retrospektivou pořádanou na přelomu let 2006 a 2007 je brněnská výstava komornější a především výběrovější, neboť kurátor výstavy Tomáš Pospiszyl volil tematicky úzce vymezené význačné ukázky z bohatého spektra autorčiny tvorby. Zastoupeny jsou přitom jak plastiky, tak konceptuální díla, která souvisí se sociokulturními fenomény šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Kmentová si v nich často klade otázky existenciálního charakteru, rozkrývá genderová témata nebo zkoumá erotické asociace. Sama autorka je na výstavě symbolicky rovněž přítomna, a sice prostřednictvím reliéfní sochy Terč­-žena (1968), jež představuje její vlastní siluetu – podobně jako socha Terč­-muž z téhož roku, která vychází ze siluety jejího muže, sochaře Olbrama Zoubka.

Surovost betonu

Prožitek diváka umocňují tři aspekty výstavy. Prvním je uspořádání: expozice začíná subtilním dílem Stopy (1969), lidskými šlépějemi zalitými v sádře, na něž navazují hmotnější plastiky v prvním patře Domu umění. Druhým aspektem je osobitá práce s odpočinkovými zónami v podobě míst k sezení: bíle natřené krychle a kvádry svou formou korespondují s podstavci vystavených sochařských děl. A do třetice: je třeba ocenit způsob instalace samotných soch.

Drsný, „brutalistní“ vzhled jednoduchých soklů z litého betonu elegantně sekunduje jednak monumentálním plastikám, jako je Žena na slunci (1958), jednak sochám ze stejného materiálu, jejichž surová hmota ztvárňuje různé podoby organického života. Do této skupiny děl patří torzovité části lidského těla, jejichž tvary jako by vyrůstaly právě z betonových bloků. Takto vystavěný celek dovede vyvolat dojem neklidného pnutí, jehož původcem je oslabování hranice mezi organickými prvky a surovostí materiálu. To se týká exponátu Nohy (1970) či Naslouchající žena (1957), plastiky sestávající z barevné mozaiky nanesené na betonovém tělese.

Kmentová, jak už bylo naznačeno, nezřídka pracovala s přímým otiskem lidského těla, což na výstavě ukazují výše uvedené Stopy, ale i významná bronzová plastika Lidské vejce (1968), jejíž forma vzešla z otisku autorčina těla zalitého do sádry. Jako genderovou protiváhu tohoto díla můžeme vnímat sytě modrý sádrový reliéf s názvem Opuštěný prostor (1968), otisk mužského těla s rozpaženýma rukama, který je vystaven o několik metrů dál.

V tomtéž prostoru jsou prezentovány také exponáty, jež tematiku tělesnosti a genderu opouštějí a upomínají na hluboké existenciální otázky, zejména na fenomén vzniku života. Kromě Lidského vejce je to například plastika Zrození (1963), jež by si ovšem zasloužila lepší instalaci. Je totiž umístěna na jednoduché zídce z obyčejných prefabrikovaných betonových tvárnic, což poněkud oslabuje jinak působivý kontrast mezi subtilním tématem vzniku života, který evokuje vejčitá hmota v horní části kompozice, a surovostí betonu, z něhož je vyhotovena.

Tělesný prožitek

Architekt výstavy Dominik Lang pracuje nejen s vizuálními, ale také tělesnými reakcemi diváků na vystavená díla a efektivně tak umocňuje náš prožitek. Návštěvník se může například posadit na lavici, která je svou barvou i materiálem příbuzná prezentovaným sochám či jejich podstavným soklům. Tento osobitý dialog mezi díly a jejich okolím vrcholí obdélnou lavicí potaženou bílým plátnem, jehož řasení se velmi podobá plasticitě děl vystavených v bezprostřední blízkosti, především pak sádrové plastice Pytle (1970), tematicky odpovídající rozměrnějšímu reliéfu Prostěradlo (1969). Dokladem úspěšnosti tohoto konceptu – tělesného vtažení návštěvníka do procesu vstřebávání umění – bylo počínání jednoho z návštěvníků výstavy, který dříve, než se na bílý kvádr posadil, dlaní pečlivě prozkoumal jeho bohatě řasený povrch.

S odkazem na Stopy, vystavené v přízemí, byla upravena také část schodiště vedoucího do druhého patra galerie – na funkcionalistické zábradlí z bílých trubek byla nanesena sádrová hmota, v níž zůstal patrný otisk dlaně. Tento doprovodný prvek – který postrádal jakýkoli popisek a o němž nebyl podrobněji informován ani přítomný dozor – působí vzhledem ke své hrubé a neuspořádané struktuře oproti pečlivé tvorbě Kmentové spíše jako pozůstatek po zednických úpravách prostor. Tento dojem ještě zdůrazňuje skutečnost, že kousky sádry ze zábradlí postupem času odpadávají na schodiště, takže o ně návštěvníci výstavy zakopávají. S přihlédnutím k médiu, které v tvorbě Kmentové převažuje, lze tuto instalaci chápat jako vyjádření pomíjivosti, které ne­uniknou ani mnohá autorčina díla, vyhotovená z nepříliš trvanlivých, křehkých materiálů.

Stopy návštěvníků

Při vstupu do druhého patra má návštěvník možnost pokračovat v prohlídce jedním ze dvou křídel budovy – zatímco prvnímu dominuje výše uvedená socha Žena na slunci, která je působivě osvětlena díky prosklené střeše, ve druhém upoutá divákovu pozornost hromada jemného štěrku, jehož zdánlivá ne­uspořádanost ostře kontrastuje s výhledem, jenž se nám z daného místa nabízí, zejména pak na Mahenovo divadlo, jehož noblesu jako by ledabyle vysypaný materiál zpochybňoval. Téma pomíjivosti tak získává další, neméně intenzivní rozměr.

Nejsilnějším dojmem, který si z výstavy odnáším, je však ono tělesné vtažení návštěvníka do recepce uměleckého díla. Divácký zážitek zde není omezen na pouhý vizuální vjem, ale zahrnuje též těla návštěvníků a návštěvnic, ze kterých se tak stává doprovodné mé­dium výstavy. Je rozehrán osobitý dialog, díky němuž se z nás nestávají pouze pasivní přihlížející, nýbrž spoluaktéři děl v expozici. Tento počin přesně odpovídá autorčinu zájmu o aktivní participaci diváka na uměleckém díle, která ostatně dala vzniknout i zmíněnému reliéfu na samém začátku výstavy. Stopy bot totiž patří návštěvníkům jedné výstavy v roce 1969, kteří byli vyzváni, aby se prošli po hliněné desce, z níž se posléze stala forma pro patinovaný sádrový reliéf. Témata a techniky, jimž se Eva Kmentová po celý svůj tvůrčí život věnovala, jsou tak architekturou výstavy podtrženy a vyjádřeny lépe, než by to dokázaly dlouhé doprovodné texty. A to je také důvod, proč se jim kurátor Tomáš Pospiszyl vyhnul a nechal mluvit výstavu samotnou.

Autor je historik umění.