„Když jsme šli, nebylo vidět nebe, protože ho zakrývaly vysokánské stromy, a na nich visely opice. Po hadech jsme házeli kameny, abychom je zahnali, a byli tam obří krokodýli,“ vyprávějí Atuán a Isaid, dva venezuelští kluci ve věku sedmi a pěti let. Nepopisují zážitky ze safari, ale z pětidenního pochodu pralesem Darién na hranici Kolumbie a Panamy, „plným bahna, hmyzu a dnes už i mrtvol“. Jak připomíná mexický deník La Crónica de Hoy z 27. září, jde o jednu z nejnebezpečnějších oblastí na americkém kontinentu a novináři sem jezdí jen zřídka – jednak je špatně dostupná, jednak v ní operují drogové kartely. Reportérka Liliana Gómez proto vyzpovídala rodiny migrantů poblíž útulku na severním předměstí mexického hlavního města. Než se sem z Dariénu dostaly, musely urazit tři tisíce kilometrů a překonat hranice pěti států, ale děti mají prales stále v živé paměti: „Celý jsem zežloutl a zeslábl, protože jsme dlouho šli a nic jsme nejedli, ale pak nám dali jídlo Haiťani,“ říká sedmiletý Isaac z Ekvádoru. „Haiťani jsou fajn lidi,“ potvrzuje Isaacova o pět let starší sestra Valeria. „Hodně nám pomohli. Prales je obrovský a nebezpečný, nevypadá jako ten, co znám z učebnice. Je pěkný, ale jít přes něj, to už ne,“ dodává dívka, která je jedním z desítek tisíc dětí, jež jen za letošek Dariénem prošly. Do přeplněného útulku se rodina nevešla, a tak se pokoušela přečkat noc na autobusovém nádraží. Odtamtud ji ale policie poslala „o kus dál“, čili na ulici. Do cíle, jímž jsou Spojené státy, migrantům zbývají další dva tisíce kilometrů.
Velká část uprchlíků bez dokladů, kterým se podaří překonat bezpečnostní opatření na jižní hranici USA, míří do New Yorku – jen v minulém roce jich ve městě přibylo přes sto tisíc. Začátkem září světová média citovala newyorského starostu Erika Adamse, podle nějž „současná migrační krize New York zničí“. O měsíc později politik z řad demokratické strany ohlásil cestu do Latinské Ameriky – chce prý „přesvědčit migranty, aby v jeho městě nežádali o azyl“, jak informuje mexický levicový deník La Jornada ze 4. října. V ten den Adams dorazil do Mexika, kde se sešel s vládními představiteli; pokračovat má návštěvou Ekvádoru a Kolumbie (nikoli však Venezuely, odkud je migrantů nejvíc). V plánu je i cesta do regionu Darién, kde začíná obávaná pralesní trasa do Panamy, jíž podle panamských úřadů letos prošlo už 400 tisíc migrantů. „Budeme jim říkat, že přijít do New Yorku neznamená, že budou ubytovaní v pětihvězdičkovém hotelu. A z pouhého faktu, že sem přišli, neplyne, že automaticky dostanou pracovní povolení.“ Starosta už dříve žádal o změnu federální migrační politiky a o finanční prostředky na zvládnutí migrační vlny, která si podle něj vyžádá náklady ve výši dvanácti miliard dolarů. Zároveň zpřísnil podmínky pro poskytování přístřeší v městských zařízeních a pobyt dospělých migrantů v nich omezil na třicet dní, což je podle některých výkladů protiprávní. Migranti ale do New Yorku proudí dál a těžko očekávat, že se lidé ochotní riskovat své životy budou řídit radami tamních politiků.
Pozoruhodnou kauzu mohou sledovat čtenáři regionálního deníku La Opinión de Málaga, vycházejícího v druhém největším městě španělské Andalusie. Málaga je rodištěm malíře Pabla Picassa, od jehož smrti letos uplynulo padesát let. Od roku 2003 tu funguje Muzeum Pabla Picassa, provozované soukromou nadací, jejímž předsedou je malířův vnuk Bernard Ruiz-Picasso, a se sedmi sty tisíci návštěvníky v předcovidovém roce 2019 se stalo nejpopulárnějším muzeem v turisticky atraktivní Andalusii. K letošnímu výročí muzeum přichystalo velkou výstavu El Eco de Picasso (Picassova ozvěna; výstava trvá do 31. 3. 2024), věnovanou ohlasu mistrova díla ve světovém výtvarném umění, ale s blížícím se zahájením bylo čím dál zřejmější, že nezačne tak, jak by si vedení přálo. Zaměstnanci galerie se totiž už rok marně snaží domoct lepších pracovních podmínek. Posun nepřineslo ani setkání protestujících – na fotografiích k článku z 30. září mají přes obličeje masky připomínající býka z Picassova plátna Guernica – s malířovým vnukem.Ten na nádvoří renesančního paláce hrabat z Buenavisty dorazil s manželkou a s americkým umělcem Jeffem Koonsem, proti zaměstnancům ale „stál osamělý, v tichosti, s upřeným a ne zrovna přátelským pohledem“. Pracovníci už přitom své požadavky snížili – původně trvali na dorovnání mezd na úroveň jiných španělských muzeí podobného ranku, po několikerém krachu vyjednávání by se ale spokojili i s úpravou, po níž by za srovnatelnými institucemi dál zaostávali. Ani na to vedení nepřistoupilo. Zaměstnanci proto stávkovali i během zahájení výstavy, jak deník informoval 3. října. Tentokrát je na fotografii vidět transparent s heslem „Luxusní muzeum, levní pracovníci“. Ředitel Guillermo Peiró jim nicméně vzkázal, ať „zanechají nátlaku, sloganů a vznosných slov“. To, že bez vznosných slov by se galerie těžko obešla, si pak čtenář může připomenout v článku z 2. října, kde o výstavě mluví kurátor Eric Troncy. Je to prý „výstava radosti“, už proto, že tu vedle Picassa bude Willem de Kooning, Louise Bourgeois nebo Jean-Michel Basquiat. Nejpřípadněji v daném kontextu nakonec působí citovaná slova samotného Picassa: „Když se sejdou kritici umění, mluví o formě, struktuře a významu. Když se sejdou umělci, baví se o tom, kde se dá levně sehnat terpentýn.“