Pasti a úkryty bohatého Západu

Nyní již předposlední film bratrů Jeana­-Pierra a Luca Dardennů Mladý Ahmed (Le jeune Ahmed, 2019) byl pro zavedené belgické duo, známé pozorovatelskými sociálně­-realistickými dramaty, vykročením z komfortní zóny. Ve svých dřívějších dílech o chudých Belgičanech postavených před složité volby dvojice ukazovala, jak sociální podmínky, v nichž žijeme, ovlivňují naše „morální“ rozhodnutí. I když si hrdinové problematičnost svých činů nechtěli připouštět, často na ni reagovala jejich těla – depresemi, hyperaktivitou či fantomatickým těhotenstvím coby výrazem neřešitelných konfliktů. V Mladém Ahmedovi se však tvůrci zaměřili na muslima, který žije v západní zemi a postupně se začne takzvaně radikalizovat. Dardennové se přitom ptají, co toto slovo, které jako by vypadlo z chemického pojednání o mikročásticích, znamená, pokud se bavíme o skutečných lidech. Také jejich novinka Tori a Lokita se zaměřuje na jedince, kteří na Západ přišli odjinud. Motiv etiky ovšem tentokrát téměř mizí – dospívající Lokita sice trpí atakami paniky, ale ty souvisejí spíš s její celkovou situací než s nějakým konkrétním dilematem.

Dvojice filmařů natočila mistrovskou audiovizuální impresi o tom, jaké to je, být imigrantem. Snímek Tori a Lokita tak má nejblíž k jejich průlomovému filmu Rosetta (1999), v němž nás Dardennové také protáhli sérií frustrujících peripetií, z nichž se skládal bezútěšný život hlavní hrdinky.

Dva principy

Jedenáctiletý Tori a šestnáctiletá Lokita jsou přistěhovalci z Afriky, kteří o sobě mluví jako o sourozencích, i když není jasné, jestli to tak doopravdy je – ve skutečnosti na tom záleží jen úředníkům z belgického imigračního oddělení, kteří rozhodují, zda Lokita dostane povolení k pobytu. Film sleduje, jak se dvojice protlouká cizím, nevlídným prostředím, v němž se kromě lhostejných úřadů a školy musí spoléhat na lidi, kteří imigranty využívají pro různé nezákonné aktivity. Zatímco Mladý Ahmed se točil kolem různých významů slova radikalizace, u Toriho a Lokity tvůrci sledují dva různé principy.

Prvním z nich je exploatace – tedy ­další pojem, který původně sloužil k označení pro­­cesu, jenž měl co dělat spíš s materiálem než s lidskými bytostmi. Pojem exploatace se původně týkal vytěžování dolů a hospodářského využívání krajiny, až poté ho vy­­užil Karl Marx jako termín, který se do češtiny překládá jako vykořisťování. V souvislosti s filmem bratří Dardennů je nicméně podstatné, že ostatní postavy se k Torimu a Lokitě nechovají jako k lidem, ale jako ke zdroji příjmů. To platí nejen pro kuchaře v místní pizzerii, který obě děti využívá k dealování drog a Lokitu také k sexuálním službám, nebo pro převaděče, jimž hrdinka musí pravidelně odevzdávat peníze za svůj transport do Belgie. Vztahuje se to i na Lokitiny rodiče, kterým dívka posílá vydělané peníze a kteří úzkostlivě dohlížejí na to, aby finance proudily v dostatečné míře.

Druhý princip, který se ve filmu navrací, částečně souvisí s tím prvním, ale pro to, jak snímek vypadá, je ještě podstatnější. Na mysli mám pobývání protagonistů v různých periferních prostorách, které mohou být úkryty i pastmi zároveň. Postavy nevidíme během jejich přechodu přes hranice a film ani nenaznačí, jakým způsobem k němu došlo. Zároveň ale jejich pobyt v Evropě působí, jako by Tori a Lokita ani po příjezdu neopustili stísněné a nebezpečné skladovací prostory, v nichž se coby „živý náklad“ dostali do cizí země. Belgie pro ně není nový domov, ale jen další přepravní skladiště. Hrdiny jen málokdy vidíme v místech, která by sdíleli s běžnými obyvateli Belgie – a když, tak je to restaurace, v níž oba zpívají písničky pro pobavení hostů. Převážně se však pohybují kdesi v zákulisí. Kamera, která je – zcela ve stylu Dardennů – „nalepená“ na těla protagonistů, je sleduje v kuchyních, u zadních vchodů do klubů, na prázdném parkovišti, kde Tori opravuje opuštěné kolo, nebo na ulicích, z nichž ale nikdy nevidíme víc než omezený výsek, na němž se pohybují postavy.

Lidé jako nástroje

V druhé polovině filmu se navíc dosud nerozlučná dvojice rozdělí. Lokita se kvůli získání falešných dokladů nechá zavřít do zamčené haly na tajném místě za městem, kde v izolovaných kójích pěstuje marihuanu. Při příchodu dostane instrukce pro případ, že by v objektu začalo hořet, přičemž není úplně jasné, jestli se počítá s tím, že by sama požár přežila. Pěstírna představuje další stísněné prostředí, v němž je hrdinka „uskladněná“ jako pracovní nástroj a zároveň zavřená jako vězeň. Tori za ní posléze pronikne přes střechu, která je ještě opuštěnějším a provizornějším místem než Lokitin pokoj, jenž stěží připomíná obytnou místnost. Instrumentální zacházení, které Tori a Lokita v Belgii zažívají, i jejich život v neviditelných místech na okraji dospěje k „logickému“ vyústění, kdy o životě a smrti ústřední dvojice rozhoduje, zda odhalí úkryt pěstitelů drog, nebo zda se dovedou dobře schovat.

Epilog sice ústy jedné z postav ukáže na hlavního viníka tragického života obou sourozenců, ale toto gesto učiní Dardennové maximálně lakonicky. Na jejich novince je – tak jako dříve – cenná hlavně důvěra v sílu samotných dramatických situací. Sociální realismus v pojetí této dvojice nikdy nechtěl pouze podat svědectví o tom, jak žalostně se žije některým lidem na „bohatém Západě“. Belgičtí bratři jsou mistry v zachycení zlomových životních epizod pomocí výmluvných obrazů – jejich tvorba nevyvolává laciný soucit s trpícími, ale mnohem hlubší a subtilnější empatii.

Autor je filmový publicista.