Klimatické protesty hnutí Letzte Generation jsou projevem občanské neposlušnosti, která má v bojích proti nespravedlnostem dlouhou tradici. Z hlediska vyššího principu může být přilepování se k silnicím legitimní, avšak nepolevující odpor veřejnosti by měl vést ke kritické reflexi protestních strategií.
Aktivisté hnutí Letzte Generation (Poslední generace) vzbuzují v Německu svými blokádami značné kontroverze. Agresivní řidiči do sedících demonstrantů kopou. Policisté proti nim používají násilné donucovací techniky. Státní orgány je obviňují z extremismu a násilného nátlaku. Přesto se aktivisté, převážně mladí lidé, kteří vyměnili pohodlný život za riziko zranění a konfliktu se zákonem, dál přilepují k silnicím, aby upozornili na ubývající možnosti, jak odvrátit klimatický bod zlomu. Jejich boj i odpor proti němu reprezentují zásadní společensko-politický spor naší doby – spor o charakter a rozsah klimatické krize, o to, jakými způsoby a jak rychle ji řešit, a konečně, zda demokracie dokáže s takovým typem problému nakládat.
Kdo se radikalizuje?
S rostoucím povědomím o postupující klimatické změně a jejích potenciálně katastrofických dopadech se v Německu v poslední dekádě aktivizovala řada protestních hnutí. Hnutí Fridays for Future navázalo v roce 2019 na Gretu Thunberg a její páteční vynechávání školní docházky, jež mělo upozornit na nesmyslnost vzdělávání v éře nadcházejícího klimatického rozvratu. Fridays for Future sází hlavně na legální a společensky akceptované demonstrace a pochody, ke kterým se v Německu připojuje široká veřejnost. Na podporu hnutí vznikly i odnože jako Prarodiče za budoucnost nebo Vědci za budoucnost.
Hnutí Ende Gelände, aktivní od roku 2015, usiluje o okamžitý konec těžby a spalování uhlí, což pokládá za hlavní pilíř klimatické politiky. Sdružuje aktivisty a lokální občanské iniciativy a organizuje klimatické kempy, blokády a další protestní akce s cílem narušit průběh těžby fosilních paliv nebo zabránit jejímu rozšíření. Široce medializovaná byla okupace Hambašského lesa nebo obrana vesnice Lützerath před rozšířením povrchového dolu, nedávno také blokáda místa výstavby terminálu na tekutý plyn ve Wilhelmshavenu. Přijímání aktivit hnutí Ende Gelände veřejností i státními orgány je podstatně menší než u Fridays for Future – v roce 2019 označil Úřad pro ochranu ústavy tuto skupinu za levicové extremisty.
Již zmíněná Poslední generace, která je momentálně v centru pozornosti německé veřejnosti, se zformovala v roce 2021 z účastníků hladovky, kteří se prohlásili za příslušníky poslední generace, jež může odvrátit klimatický bod zlomu, čili nevratnou a pro život na planetě nebezpečnou fázi změny klimatu. Poslední generace volí taktiku blokády dopravy, méně často pak strategii vandalizace veřejně vystavených uměleckých děl, což ji spojuje s postupy Extinction Rebellion (XR) nebo Just Stop Oil, skupinami aktivními hlavně ve Velké Británii. V březnu tohoto roku aktivisté Poslední generace například polili sklo památníku ústavy Grundgesetz 49 v Berlíně černou barvou, aby poukázali na upřednostňování fosilních paliv před základními právy. Mezi jejich hlavní požadavky patří odchod od fosilních paliv do roku 2030, trvalé zavedení měsíčního kupónu na veřejnou dopravu v ceně devíti eur, stokilometrový rychlostní limit na dálnicích, zákon zakazující vyhazování potravin a zavedení lidových shromáždění, která se budou podílet na plánování ekologické transformace.
Hlavní formou protestu Poslední generace jsou blokády silnic a dopravy ve městech. Aktivisté používají drastickou metodu přilepení se dlaní k silnici sekundovým lepidlem či rychletuhnoucím cementem. Tato taktika vede k efektivnímu narušení provozu, protože zafixované dlaně aktivistů musí policie složitě uvolňovat nebo vysekávat. „Klimalepiči“, jak jim pejorativně přezdívají média, přitom vzbuzují nevídanou míru odporu a agresivity. Německé úřady momentálně vyšetřují více než 150 případů násilného napadení aktivistů řidiči – kopáním, agresivními verbálními útoky i poléváním motorovým olejem. Sama policie na blokující aktivisty rutinně aplikuje kontroverzní hmaty a chvaty jako zaklekávání a další bolestivé paralyzující metody, používané obvykle proti pachatelům závažné trestné činnosti. Úřady aktivisty pokutují nebo je stíhají za nátlak či odporování úředním osobám. V červnu letošního roku provedla policie na podnět bavorského státního zastupitelství celoněmeckou razii v bytech a kancelářích členů hnutí, zdůvodněnou snahou potlačit vznikající kriminální aktivity a potírat extremismus. Města a lokální politici rámují blokády Poslední generace jako vandalismus, ničení majetku a sabotáž, nebo dokonce pokus o terorismus. Diskuse o možné kriminální povaze hnutí podtrhuje rétorika mnoha politiků, kteří Poslední generaci označují – s odkazem na někdejší západoněmeckou teroristickou skupinu – jako Klima-RAF. Od Poslední generace se dokonce distancoval i establishment koaliční strany Zelených.
Přes ostré reakce a odsudky však aktivisté Poslední generace nepolevují v činnosti. V polovině září postříkali Braniborskou bránu v Berlíně oranžovou barvou a zorganizovali další vlnu blokád s cílem ochromit dopravu v německém hlavním městě. Vzhledem ke kontroverznímu charakteru klimatických blokád je ovšem namístě se ptát, jak chápat taktiky tohoto hnutí, zda pro ně existuje ospravedlnění vzhledem k deklarovaným cílům a co vypovídají protireakce o postoji většinové společnosti ke klimatické krizi.
Otázka občanské neposlušnosti
Blokády dopravy, deklarované jako metoda nátlaku na řešení klimatické krize, spadají do kategorie občanské neposlušnosti – politického jednání, které se obvykle definuje jako principiální, veřejné a demonstrativní narušení pořádku a zákona ve jménu vyšších norem spravedlnosti. Občanská neposlušnost má dlouhou a úctyhodnou tradici v politické teorii i praxi. Zásadní roli sehrála v boji proti historickým formám nespravedlnosti, například koloniální nadvládě, rasové segregaci nebo nerovným právům. Jako příklady z 20. století lze uvést Gándhího pochod proti nespravedlivým daním na sůl, protesty sufražetek usilujících o volební právo pro ženy, které zahrnovaly vandalizaci novinových stánků a domů politiků, nebo pochody, dopravní bojkoty a obsazování veřejných prostor Afroameričany v rámci hnutí za občanská práva.
V návaznosti na tyto historické precedenty se občanská neposlušnost vymezuje vůči jiným formám politického protestu (například sabotážím, rabování, výtržnictví, ničení majetku) jako legitimní porušování zákona. Legitimitu aktům za hranicí legality dodává několik charakteristik. Občanská neposlušnost musí vycházet z deklarovaného politického přesvědčení aktérů a jejich morální integrity a věrohodnosti. Musí dále zachovávat transparentní formu veřejné komunikace a požadovat reformní nápravu. Esenciální je předpoklad nenásilí a civility vůči dalším osobám. Nenásilná forma protestu má pro občanskou neposlušnost zásadní význam, jelikož ji udržuje v mezích legitimního způsobu komunikace ve veřejném prostoru.
Dopravní blokády představují formu protestu pohybující se právě v poli napětí mezi legalitou a legitimitou. O jejich legalitu se momentálně vede spor, německé soudy se však kloní ke klasifikaci dopravní blokády jako trestného činu nátlaku na účastníky provozu. Aktivisté se nicméně nedopouštějí žádného přímého násilí vůči konkrétním osobám, striktně a konsekventně se zdržují agresivity, provokací a konfliktů s řidiči i policií a akceptují právní důsledky svého jednání. Protest veřejně deklarují jako taktiku k dosažení stanoveného cíle – přimět vládu k rychlému odklonu od fosilních paliv a rapidnímu snížení emisí, aby se zabránilo oteplení nad kritickou hranici 1,5 až 2 °C. Legitimizuje tento cíl protesty? Odpověď závisí na tom, zda přijmeme, že řešení klimatické krize je morálně urgentním problémem spravedlnosti a práv. Pro takovou interpretaci ovšem existují dobré důvody.
Vyšší princip
Naprostá většina vědců se shoduje na tom, že změna klimatu není náhodná, morálně neutrální přírodní katastrofa. Za prvé, vypouštění skleníkových plynů do atmosféry, které ji mimo veškerou pochybnost způsobuje, nelze dnes vidět jinak než jako morální problém vědomého a intencionálního páchání škody, které se nadále děje navzdory doloženému destruktivnímu dopadu na stabilitu klimatického systému, a tedy podmínek života lidských společností na zemi. Za druhé, mezi politickými teoretiky panuje shoda na tom, že klimatická změna je eminentní problém globální spravedlnosti. Na jedné straně je produktem industrializace a zemědělství, který se globálně rozšířil prostřednictvím institucí politické nadvlády a kolonialismu, otroctví a jiných forem ekonomického vykořisťování a rasové a kulturní diskriminace. Na druhé straně jsou emise skleníkových plynů dodnes charakteristické frapantní nerovností – zejména mezi industrializovanými a bohatými zeměmi globálního Severu a chudými zeměmi globálního Jihu, dále nerovností mezi příjmovými skupinami a nakonec také v distribuci negativních dopadů oteplování, například v podobě sucha, zvýšené hladiny oceánu, nedostatku vody, potravin a zdrojů obživy. Tyto dopady navíc reprodukují existující sociální problémy – prohlubují chudobu skrze ekologické změny a extrémy počasí, vyvolávají konflikty, deprivaci a genderovou a jinou diskriminaci.
Urgentními morálními otázkami nerovnosti a distributivní spravedlnosti jsou dnes rámovány jak debaty o klimatické změně a politice v sociálních vědách a filosofii, tak jednání na mezinárodních fórech. Kdo za znečišťování, a tedy oteplování nese zodpovědnost? Kdo a jak má nést náklady na snižování emisí vzhledem k historii jejich vypouštění a ekonomického prospěchu z industrializace? Kdo má kompenzovat náklady spojené s adaptací na oteplující se planetu? Kdo má financovat přechod na uhlíkovou neutralitu?
Mladí lidé a další postižené skupiny obyvatel mezitím podávají žaloby na státy, vlády a korporace, jež viní z porušování lidských práv v souvislosti s rapidně postupující a nebezpečnou klimatickou změnou – například práva na život, práva na zdraví a zdravé životní prostředí, práva na prostředky obživy a práce, ale i občanských a politických práv. Byl to koneckonců německý ústavní soud, který v dubnu 2021 rozhodl, že zákon na ochranu klimatu (Klimaschutzgesetz) odporuje ústavě. Podle argumentace soudu totiž nedostatečně řeší problém klimatické změny, čímž budoucím generacím nepřiměřeně ztěžuje možnost adaptovat se na zhoršené klima, a tím ohrožuje jejich základní ústavou garantovaná práva a svobody. Od roku 2015 byly k domácím a mezinárodním soudům podány více než čtyři desítky takových klimatických žalob.
Ve světle shody sociálních vědců na tom, že klimatická změna je multidimenzionální problém globální nerovnosti a spravedlnosti, a právní interpretace klimatu coby problému lidských práv je těžké nepřijmout klimatické protesty jako legitimní, tedy odvolávající se k vyšším principům (klimatické) spravedlnosti a ústavnosti. Spíše než radikálové, či dokonce teroristé jsou aktivisté těmi, kterým politoložka Lea Ypi říká avantgardní političtí aktéři, lidmi, již se obracejí na domácí veřejnost a politiku s požadavkem změny ve jménu norem globální spravedlnosti – rovnosti, férové distribuce a ochrany lidských práv. Místo démonizace a kriminalizace, která posiluje přijatelnost násilí vůči protestním hnutím obecně, bychom se měli nejdříve zabývat tím, z jakého přesvědčení se klimaaktivisté vystavují tak vysokému riziku – stigmatizaci, agresi, fyzickému násilí, finančnímu a kriminálnímu postihu. Neměli bychom na ně nahlížet spíše jako na aktéry schopné principiálního jednání na základě morálního přesvědčení a vyšších cílů?
Klimatický stav nouze
Hnutí Poslední generace a jeho provokativní taktiky narušování dopravy lze dále nahlížet z politického hlediska stavu nouze, vznikajícího z napětí mezi zhoršující se klimatickou krizí a nerealizací politiky, k níž se státy zavázaly v domácích i mezinárodních klimatických dohodách. Klimaaktivisté argumentují, že stojíme před bodem zlomu, po němž následuje nevratná, dlouhodobá a nebezpečná změna klimatu, a že máme k dispozici jen pár let na to, abychom přešli na uhlíkovou neutralitu, a tomuto existenciálnímu riziku zabránili. Proto požadují úplný odchod od fosilních paliv do roku 2030, v čemž se mimochodem neliší od slibů německé strany Zelených v kampani před volbami 2021.
Klimatický stav nouze existuje ve dvou rovinách. Na jedné straně jde o častější a intenzivnější projevy faktu, že globální průměrná teplota stoupla již o 1,1 °C v porovnání s předindustriální érou, a to jednoznačně v důsledku vypouštění skleníkových plynů do vzduchu člověkem. Jedná se o projevy extrémního počasí, jako jsou vlny veder, požáry, sucho, záplavy nebo stoupající hladina moří. Během letošního léta, o kterém víme, že bylo nejteplejší v historii měření, zasáhly tyto přírodní katastrofy Sicílii, Slovinsko, Řecko, Libyi, Kanadu, Havajské ostrovy a další místa. I Německo s nimi má nedávnou zkušenost – předloni způsobily nebývale mohutné přívalové deště a záplavy ve spolkových zemích Porýní-Falc a Severní Porýní-Vestfálsko obrovské škody na majetku (podle odhadů až 15 miliard eur) a vyžádaly si kolem dvou set lidských životů.
Mimo to se termín klimatického stavu nouze vztahuje k rychle se snižující možnosti udržet oteplování pod hranicí 2 °C, nebo lépe, pod 1,5 °C, což je považováno za mez víceméně zvládnutelné adaptace. Tato urgence je zcela v souladu se závěry a projekcemi vědců sdružených v Mezivládním panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Podle speciální zprávy Globální oteplování o 1,5 °C vyžaduje tato trajektorie snížení emisí o 45 procent do roku 2030 vzhledem k úrovni z roku 2010 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. To znamená, že by se produkovalo pouze takové množství skleníkových plynů, jaké je příroda schopná absorbovat. Pokud chceme udržet globální průměrnou teplotu jen o 1,5 stupně vyšší, můžeme do atmosféry vypustit už jen určité množství oxidu uhličitého, jež bylo v poslední zprávě IPCC z roku 2021 stanoveno na 400 miliard tun oxidu uhličitého. Podle takzvaných uhlíkových hodin přitom bude za současné úrovně emisí tento rozpočet vyčerpán právě na začátku třicátých let.
Pokud lidstvo zůstane na dosavadní trajektorii emisí, zvedne se do konce století teplota minimálně o 2,7 °C. Takové oteplení by patrně mělo katastrofické následky, jak ukazuje například krátký apokalyptický film časopisu Economist nebo David Wallace-Wells v textu The Uninhabitable Earth (Neobyvatelná země), nejčtenějším článku časopisu New York Magazine: zatopená nebo naopak rozpálená města, pouštní krajina, miliony lidí bez domova, nové pandemie, nedostatek potravin a vody, nedýchatelný vzduch, války a kolaps světové ekonomiky. Jen těžko lze obhájit pohled, že pro člověka není morálním imperativem se takovému scénáři vyhnout. Koneckonců právě proto je oteplování o maximálně 1,5 °C mezinárodně uznaným závazkem vyplývajícím z Pařížské dohody. Ve svých cílech klimatické neutrality do roku 2050 a redukce emisí o 55 procent do roku 2030 jej reflektuje i unijní Zelená dohoda a německý zákon na ochranu klimatu, který obsahuje závazek neutrality do roku 2045 a redukci emisí o 65 procent do roku 2030.
Klimatický stav nouze tedy není žádný frivolní rétorický obrat. Vyhlásila jej řada vlivných aktérů, jako například Evropský parlament, papež František nebo sdružení jedenácti tisíc vědců v deklaraci publikované v časopisu BioScience, a koneckonců i řada zemí (Spojené království, Irsko, Portugalsko, Kanada, Francie, Španělsko, Bangladéš, Japonsko, Jižní Korea). A také přes sedmdesát obcí a měst v Německu. Je tedy namístě se ptát, zda donucovací akt blokády vzhledem ke klimatickému stavu nouze přece jen není legitimní. Tento argument zdůraznili v otevřeném dopise Handeln statt Kriminalisieren (Jednat, ne kriminalizovat) vědci a intelektuálové, jichž je pod výzvou podepsáno více než patnáct set. Klimatické protesty včetně blokád Poslední generace obhajují jako legitimní ultima ratio – poslední možnost, jak donutit vlády k plnění svých vlastních závazků.
Demokratický deficit
Političtí teoretici se shodují, že občanská neposlušnost hraje v demokracii důležitou roli. Pokud zachovává výše uvedená kritéria, posiluje robustnost demokracie jakožto systému schopného adaptace na měnící se podmínky. Jürgen Habermas ve slavném eseji z roku 1985 argumentoval, že tolerance k formám občanské neposlušnosti je lakmusovým testem zralosti politické kultury ústavní demokracie. Mnoho teoretiků dále chápe občanskou neposlušnost jako projev demokratického jednání a participace pro skupiny, jež jsou vyloučené nebo marginalizované, a jako legitimní formu nastolování nové agendy.
Klimatické protesty reagují i na to, že demokracie není dobře uzpůsobená k řešení globálního, komplexního a současně urgentního problému, jakým je klimatická změna. Robin Celikates, expert na sociální hnutí, mluví v této souvislosti o multidimenzionálním defektu demokracie. Tento defekt se týká nedostatečné reprezentace a omezené možnosti participace mladých lidi na politice a tematizaci otázek, které se jich bytostně dotýkají. Dále je tu problém, jejž Celikates nazývá „epistemické selhání“: veřejná diskuse, média, stranické hledání témat či parlamentní procesy rozhodování totiž nedokážou pracovat s vědeckým poznáním a expertizou. Kdo a jak má učinit klimatickou vědu srozumitelnou součástí veřejné debaty, to by bylo téma na samostatný článek, avšak skutečnost, že se klimatická hnutí vyznačují silnou aliancí s vědci (z nichž mnozí se zároveň v klimatických hnutích angažují) a odvolávají se na vědecká fakta, tento deficit jen podtrhuje.
Jak ale mají klimatická hnutí vyplnit prostor defektní demokratické klimapolitiky? Pro klimatická hnutí, jako je Poslední generace, zůstává taková otázka velkou výzvou. Podle průzkumů je drtivá většina Němců – až 85 procent – proti blokádám a považuje je za neospravedlnitelné. Sociální psycholožka Maria-Christina Nimmerfroh, která zkoumá efekty protestních hnutí na veřejnost a byla anonymní součástí Poslední generace, poukazuje na problém konstrukce pasivní veřejnosti, která musí být aktivisty zalarmována, a na to, že se tato strategie míjí účinkem. Přestože lze z výše uvedených důvodů hájit protesty klimaaktivistů jako legitimní, je potřeba mít na zřeteli i fakt, že jde v posledku o komunikativní jednání apelující na smysl pro správnost a spravedlnost u veřejnosti a demokratické většiny. Pokud protesty narážejí na tak masivní nesouhlas, je žádoucí podrobit taktiky a strategie kritické reflexi. Tendence k martyrství, izolaci a nedostatku sebereflexe totiž podkopává zásadní cíl: dostat veřejnost na stranu ambicióznější a radikálnější klimatické politiky.
Autorka je politoložka zabývající se globální a klimatickou spravedlností.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.