Prám Václava Kahudy je obsedantní sonda do skrytých dějin 20. století. V utopickém textu se zanedbatelným dějem se mísí aktivity tajných služeb, sexuální zážitky hlavního hrdiny a rozčarování nad směřováním lidstva. Nekonvenční angažovaný román si s niternou tísní klade věčnou otázku: Kdo je člověk?
Současný člověk sice létá do vesmíru, ale podle Václava Kahudy stále disponuje neolitickým mozkem
Letos na konci července předčasně zemřel spisovatel Václav Kahuda, citlivý pozorovatel s darem totálního zření, samorostlý lyrik opájející se melancholií a současně jiskřící nadějí, jeden z nejvýraznějších prozaiků generace, která do české literatury nastoupila v euforii začátku devadesátých let. Na sklonku loňského roku mu vyšla poslední kniha, Prám. Její recenze byly buď negativní, nebo žádné, ovšem zatracovat ji či ignorovat by byla chyba.
Prám je obsedantní román, ohledávající několik témat: všeobjímající poetické popisy střídají vynalézavá líčení souloží a nad tím se jakoby mimochodem klene špionážní zápletka, v níž hrají hlavní roli nacistické zlato a stříbrohřbetý gorilí samec. Většinu textové hmoty však tvoří důkladné pitvání historických událostí a alternativní výklady dějinných mezníků i fungování tajných služeb. Tato směs může znít nesourodě, avšak při čtení její bizarnost pocítíme jen jako stín, vrhaný tímto monstrózním a mnohdy i vtipným útvarem, který je elegií o bídě „slepých červů svíjejících se ve shnilém mase světa“, tedy lidí, a současně něžně oslavnou ódou, kterou autor opěvuje život.
Obludná chyba
Dalo by se říct, že Prám v jistých ohledech rozvádí předchozí utopickou prózu Bytost (2017; viz A2 č. 25/2017), přičemž její téma stahuje do závratných hlubin. Knihu můžeme snadno zatratit jako mnohomluvný polotovar bez podstatnějšího děje, který je navíc protkaný všemožnými konspiračními teoriemi. Lze ji ale uchopit také jako angažovaný politický román, v němž sice autor láme hůl nad lidmi a jejich nepoučitelností, ale z textové laviny se průběžně vynořuje víra v lepší budoucnost a formulují se možná řešení, jimiž by bylo možné dospět k lepšímu životu.
Knihu však můžeme číst i čistě kvůli jazyku. Podobně jako v autorových starších dílech se do nás věty vrývají už tím, jak jsou napsané, svou evokativní silou, křehkostí a přesností: „Přichází krásná májová tma vonící akáty. Z otevřených dveří výčepu vytékají útržky hovorů a smích – a pod tím jako kulisa znělý hlas televizního komentátora hladce a nevzrušeně hovoří o všedním pekle lidstva.“ Horší je to s konstrukcí celku. Po opojných obrazech a popisech následují rozhovory vypravěče Petra se spolupracovníky z pražské zoo, kteří se zaobírají převážně politicko-ekonomickými událostmi posledních dvou století. Nacházejí za nimi skrytá vlákna velkolepého vměšování tajných služeb a zájmových skupin, tedy velmocí a korporací. Postavy slouží v těchto pasážích zcela nepokrytě jako věšáky na strohé, informacemi přeplněné pasáže, které se od sebe tematicky ani stylisticky příliš neodlišují.
Vše kulminuje v osmé, nejdelší kapitole. Jako by se vprostřed knihy stala obludná chyba a text zbytněl za pomoci nějakého textového generátoru. Během cesty soukromým tryskáčem z Prahy do Basileje jsme na téměř sto padesáti stranách až k nesnesení zavaleni promluvami, nebo spíše monology hrdinů kroužících kolem zásadního tématu, jímž je bída a nenapravitelnost lidského konání napříč dějinami. Kahuda hromadí, vrší a urputně se snaží vystihnout mechanismy moci, přičemž vytváří mozaiku nekonformních interpretací historických událostí a konspiračních teorií.
Život v děloze světa
Tato temná strana Prámu je dokonale neživotná a tezovitá, zároveň ale hypnoticky strhující. Autor pátrá v mezerách a chybách oficiálního dějepisu, konstruuje a rozvíjí možné i nemožné scénáře, dohledává motivace dvojitých agentů a všude nachází zmar a důsledky hmyzího myšlení. Fascinaci konspiracemi jakožto mýty současného světa můžeme u Kahudy sledovat zhruba od románu Proudy (2001). Jeho paranoia s konspiračními ambicemi ovšem není zhoubná. Nejedná se o klasickou dezinformační výbavu dokazující spiknutí elit, i když jisté průniky zde pochopitelně existují. Spíše jde o pynchonovskou hru, která má ryze humanistický podtext. Za delirantním vršením spekulací a možných faktů ze zákulisí dějin se zjevuje tísnivá hrůza z reality, z moci, která ji ovládá, i z toho, čeho je schopen člověk, pod jehož humanistickými maskami zůstává krutá a primitivní neolitická mysl.
Zároveň je zde stále znovu vyjadřována nutnost bezodkladné sociální a ekologické proměny světa. Kahuda totiž navzdory svému rozčarování pořád věří, že díky mladým lidem s „probuzenou etickou myslí“ bude destruktivní směřování lidstva zvráceno. Naději vidí v jakémsi utopickém obrození, které bude zahrnovat nefinanční ekonomiku, etický kreditní systém, ekologický život a celoplanetární základní nepodmíněný příjem. Je to podobné jako v Bytosti, v níž byla tato utopie uskutečněna, ovšem v podobě útlé novely, která měla ve srovnání s Prámem nepoměrně víc dějových pasáží.
Kahuda si dokola klade otázku, jejíž zodpovězení musí z podstaty ztroskotat: „Jak najít ten kód, který odemyká zdroje života. Umožňuje existenci systémů, nás, biologických bytostí a organismu planetární civilizace?“ Jádrem lidského druhu, který popisuje jako „troglodyty zatoulané do budoucnosti“, ve skutečnosti nejsou laxní a prospěchářské svině ani odvážní dobrodruzi, kteří se pro dobro lidstva nebojí ušpinit černou smolou dějin, případně etičtí vizionáři, kteří chtějí pro lidstvo a Zemi to nejlepší. Lidství se nerovnoměrně přelévá mezi oběma extrémy a jejich sjednocení nastává až v okamžik smrti: „Embrya jsme všichni… Dozráváme desítky let. Celý život v děloze světa. A… smrtí se rodíme.“
Kahuda byl citlivý a zároveň rozhořčený kritik destruktivních pudů naší civilizace: nenasytnosti, rozeštvávání, zotročování, válek, nenávisti a bídy. Ať už si o Prámu budeme myslet, že je to bezuzdné blábolení, nebo na hranu dovedená dekonstrukce autorova psaní, nic nezmůžeme s tím, že s Václavem Kahudou odešel jeden z největších českých spisovatelů uplynulých čtyřiceti let.
Václav Kahuda: Prám. Druhé město, Brno 2022, 556 stran.