Koláž Eva Koťátková
Slovensko zřejmě bude mít staronového premiéra. Roberta Fica. Politika, který byl u vládního vesla ze všech premiérů nejdéle. Předsedou vlády se stal poprvé roku 2006 a v této funkci strávil celkem deset let. Proč se tedy Ficova návratu bát? Byl to přece on, kdo dojednal vstup Slovenska do měnové unie. Slovensko platí eurem, jelikož Fico pochopil, že pro slovenskou ekonomiku je to důležitá stabilizační kotva a také investiční magnet. Zahraničním investorům, které Slovensko potřebuje, poskytuje euro stabilitu bez kursových rizik, a to se Slovensku za patnáct let dost vyplatilo. Fico byl sociální demokrat, který se viděl v Evropě. Slovensko mělo být podle Fica sociálním státem evropského typu, který kladl do protikladu k tvrdému kapitalismu v USA. Stát měl být garantem husté sociální sítě, kterou se nepropadá na dno, a měl vytvářet prostředí sociální spravedlnosti. Regulovat extrémy, udržovat široké pásmo rovnosti.
Ficovo vládnutí ale nebylo sociálním rájem. Ideje byly jasnější než cesty k nim, silný premiér se postupně stával vůdcem, který neuznává vůli konkurence. Slovensko se proměnilo ve Ficovo samoděržaví; ostatně smutné konce mafiánsko-socialistického kapitalismu všichni známe. Lidé, kteří volili Fica, však nechtějí návrat do tohoto bahna. Chtějí sociální naději, kterou Fico sliboval už v první vládě a kterou naplňovala dotační politika rostoucího zadlužení. Fico sliboval západní sociální stát, ale ve své verzi: Skandinávii za slovenské daně. To je osud sociálnědemokratické politiky ve střední Evropě: její lídři slibují velký sociální stát, ale bojí se vyšších daní, v Česku dokonce i daňové progrese, která je v západních zemích součástí společenské smlouvy. Fico, ale koneckonců i Zeman, tak v projevech budovali sociální stát pro všechny, ale přáli velkému kapitálu a nechtěli omezovat jeho „záslužnou práci“.
Fico nezískal důvěru jen proto, že kladl na první místo domácí problémy a odmítl preferovat pomoc Ukrajině, ale také díky tomu, že se už jednou osvědčil, už jednou byl pro sociálně slabší dobrým premiérem, jakkoli dnes čpí mafiánským bahnem z konce své vlády v roce 2018. Teď už ale nebude budovat sociální stát evropský, nýbrž sociální stát slovenský. Právě obrat k nacionalismu Ficovi zajistil výhru. Malý národ na nafukování vlastní důležitosti stále slyší, zvláště pak, když se mu slibují zlaté časy na vlastním, kde se Slováci budou starat jen sami o sebe. Národní socialismus je ale úplně jiná idea než ta, s kterou Fico jako bývalý komunista po revoluci začínal v řadách demokratické levice, jejíž étos později přenesl do Smeru. Ficova politika se už nedá jen tak označit za levicovou nebo sociálnědemokratickou, jak to před volbami ve své otevřené podpoře Ficovi učinil Miloš Zeman, když sebe i Fica označil za sociální demokraty. „My, političtí solitéři, kteří unášejí zaběhané levicové strany za účelem vlastního mocenského posílení“ – to by znělo přesvědčivěji, více by to odpovídalo tomu, na čem oba matadoři postavili svou politickou kariéru. Socialista konzervativní nacionalistický – to je nový druh politika, který ovšem s tradiční sociální demokracií nemá moc společného.
Ti, co mají obavy z Ficova návratu, se většinou bojí narušení právního státu, přebudování justice, které se bude chtít premiér pomstít a ovládnout ji, aby ji mohl využívat jako zbraň proti politickým nepřátelům. Stejně nebezpečný je ale jeho přerod z člena levicové strany modernizační emancipace v socialistického konzervátora kulturních, politických a ekonomických poměrů. A nejde jen o Fica. Ten ostatně sám sebe vidí v roli někdejšího ředitele televize Nova, který tvrdil, že vysílá jen to, co lidé chtějí. Je to přece jejich televize. Také Fico tvrdí, že dělá politiku s lidmi podle lidí – politiku vždy populární, která udrží pozornost (sledovanost, hlasy). Jaké publikum, takový ředitel, a naopak. Ne, Fico neporazil Slovensko, jak napsala šéfredaktorka slovenského Denníku N, naopak: Slovensko vyhrálo, toto je dnešní jádro Slovenska, pro něž vysílá svou politickou show Robert Fico. A z toho jde podobný smutek jako z trvalých třiceti procent hlasů pro Andreje Babiše v Česku.
Kruh lidové politické popularity, s nímž se dnes mediálně pracuje po celém světě, funguje dokonale. A je téměř nemožné ho rozetnout. Leda snad náhodou, jednou za pár let. Mezitím je třeba trpělivě vyvracet zhoubný názor, že nacionalistický socialismus, prodchnutý navíc tu a tam katolickým dogmatem, je pro střední Evropu tím nejšťastnějším kruhem, v němž se má další desetiletí točit.
Autor je publicista.