V Německém historickém muzeu aktuálně probíhá rozsáhlá výstava o Wolfu Biermannovi. Dosud žijícího levicového písničkáře, básníka a enfant terrible někdejší Německé demokratické republiky představuje pozoruhodná expozice, která ukazuje, do jak absurdních situací se Biermann dostával.
Zavítáte-li před 14. lednem 2024 do Berlína, nenechte si ujít velkou výstavu o Wolfu Biermannovi v Německém historickém muzeu nedaleko třídy Unter den Linden. Ideálně to vezměte od hlavního nádraží pěšky podél Sprévy a cestou se zastavte u tepaného orla na Weidendammském mostě, který Biermanna inspiroval k slavné písni Pruský Ikarus.
Jistě, výstavy o literátech či hudebnících jsou podezřelé – člověku automaticky vytanou na mysli řady nudných vitrín. Jenže doba pokročila, a dokonce i u nás se dá natrefit na zajímavé, inovativní literární výstavy – připomeňme aspoň probíhající expozici o Ladislavu Fuksovi v Letohrádku Hvězda [viz A2 č. 20/2023] nebo poctu Bohumile Grögerové tamtéž [viz A2 č. 18/2021]. Kurátorský um spočívá v tom převést literaturu do vizuálního formátu tak, aby se měl návštěvník na co dívat. U Grögerové to šlo relativně snadno, protože její díla s vizualitou nezřídka pracují; ve Fuksově případě byly nápaditě využity motivy jeho brýlí či přeplněného bytu, který už za jeho života připomínal muzeum.
Šaškovská čepice
Ale zpátky k Biermannovi. Jeho texty nejsou primárně vizuální. Zachycují spíše historickou zkušenost a dnes fascinují převážně zájemce o dějiny rozděleného Německa. Není ostatně náhodou, že výstavu pořádá právě Německé historické muzeum. Jeho kurátoři zvolili relativně konzervativní přístup, přesto se jim však podařilo vytvořit pozoruhodnou expozici, kterou člověk může projít za hodinu nebo za pět hodin – podle toho, nakolik je jeho zájem badatelský. Kinesteticky zaměřeným návštěvníkům je k dispozici stolní hra, která je nakonec donutí projít si všechny klíčové etapy Biermannova života. Z prezentovaných objektů zaujmou především ikonické hudební nástroje – harmonium a kytara La Caprice s dvěma rezonančními otvory. Uprostřed výstavní plochy jsou umístěny stolky se sluchátky, jež zvou k poslechu nejznámějších Biermannových písní i krátkých namluvených recenzí. Hned vedle najdeme faksimile dobových recenzí, což je rovněž zajímavý studijní materiál. Feministická kritika jednoho z textů člověku utkví jako dokonalý příklad toho, jak může kritik svým interpretačním klíčem zcela minout zámek.
Biermann je prvotřídní rétor a dokáže sám sebe skvěle inscenovat, takže stojí za to podívat se na záznamy jeho slavných extempore – ať už jde o vystoupení v Bundestagu, nebo obvinění spisovatele Saschy Andersona z udavačství v přímém přenosu. Nechybí ani slavné video z Biermannovy návštěvy umírajícího vědce a disidenta Roberta Havemanna. Vyhoštěný bard tehdy poprosil samotného generálního tajemníka komunistické strany Ericha Honeckera, aby směl přítele naposled navštívit – s příslibem naprosté diskrétnosti. Jenže Havemann se na smrtelné posteli rozhodl uštědřit státní moci, která ho půl života deptala, poslední políček, takže si celou Biermannovu návštěvu natočil a pustil do světa. Je to anekdotická ilustrace toho, do jak absurdních situací se zpěvák dostával. Když jiný východoněmecký pohlavár Walter Ulbricht prohlásil, že si Biermann nezaslouží trnovou korunu, ale šaškovskou čepici, nebyl vlastně daleko od pravdy – ovšem s tím, že z pozice šaška mohl Biermann podkopávat státní moc daleko účinněji než z pozice mučedníka.
Nečekej na lepší časy
Do tohoto obrazu skvěle zapadá i historka k písni Stasi-Ballade. Text pojednává o tom, že Biermanna na každém kroku sleduje a odposlouchává východoněmecká tajná policie – a platilo to i pro hraní této písně. Při přepisování se však sloužící důstojník dopustil nepřesnosti a z verše „Stasi ist mein Eckermann“ udělal „Stasi ist mein Henkersmann“. Básník však nepřirovnal německou státní bezpečnost ke katovi, nýbrž ke slavnému Goethovu důvěrníkovi a životopisci Johannu Peteru Eckermannovi. O Biermannově poťouchlosti svědčí i přebal desky Warte nicht auf bessre Zeiten (1973). Zpěvák na fotografii sedí ve svém bytě u harmonia a dívá se přímo do objektivu. V místnosti se nicméně nachází ještě šest dalších lidí, které však nelze identifikovat, protože se otáčejí zády, mají před obličejem knihu nebo jim hlavu jakoby náhodou zakrývá odložený klobouk.
K výstavě byl vydán katalog, respektive sborník dvanácti esejů o Biermannově době, životě a díle. Čtenář se tak doma může vrátit k těm tématům, která ho podrobněji zajímají. Jen škoda, že nebyl dán větší prostor kritické reflexi písničkářova díla, jež má nepochybně nejen své vrcholy, ale i propady. Výstava tak svým způsobem přispívá k šíření biermannovského mýtu, který umělec kolem své osoby vědomě buduje.
Autorka je germanistka a romanistka.
Wolf Biermann. Ein Lyriker und Liedermacher in Deutschland. Deutsches historisches Museum, Berlín, Německo, 7. 7. 2023 – 14. 1. 2024.