O lidech na obou stranách války

Pravidelně sleduju zpravodajské pořady na několika youtubových kanálech, kam se v prvních týdnech války na Ukrajině přesunuly ruské nezávislé televizní i rozhlasové stanice. Útoky dronů, pohyb ukrajinské protiofenzivy o nějakých sto, dvě stě metrů denně, dodávky amerických raket a tanků, stesky v západním tisku, že to jde všechno pomaleji, než se předpokládalo. Na obrazovce se střídají ruští a ukrajinští vojenští odborníci, ukazují mapy vesnic a polí, kde se právě vedou boje. Rusky se taková oblast označuje frazeologismem „těatr vojennych dějstvij“ a mě při doslovném čtení pokaždé zamrazí z toho těsného spojení divadla a války. Mám však čím dál větší dojem, že ve zprávách vysílaných odkudsi z bezpečí exilu už mi ukazují právě jen to divadlo. Někam se z nich dočista vytratil člověk. Konkrétní člověk – oběť, svědek, násilník. A tak není divu, že jako mnozí upadám do apatie. Mašinerie války unavuje.

Ptát se a naslouchat

Jistou obranu před zlhostejněním poskytuje kniha beletrizovaných rozhovorů ruské novinářky Katěriny Gordějevové, která právě vyšla česky a dříve než v originále se objeví i v dalších, minimálně deseti jazycích, protože vydání v autorčině domovině by mohlo vyústit v dlouholeté tresty pro všechny zúčastněné. Kniha je na rozdíl od denního zpravodajství doslova přeplněná lidmi a jejich drásavými příběhy, jež má na svědomí ruská invaze na Ukrajinu. Autorku, rodačku z jihoruského Rostova na Donu, která od roku 2015 žije v Rize, znám především jako moderátorku talk show Skaži Gordějevoj (Řekni Gordějevové), v níž už čtvrtý rok zpovídá osobnosti ruského veřejného života – od herců přes obránce lidských práv po politiky. A začátek války mám spojený rovněž s ní, s jejím rozhovorem se spisovatelkou Ljudmilou Ulickou, pořízeným krátce poté, co respondentka opustila Rusko. Ke konci se jí Gordějevová zeptala – jako by žádala o radu pro sebe –, co dělá, aby teď, po krachu známého světa, nepřišla o rozum. Autorka románů o rodinné paměti, v níž jsou uloženy i mnohé minulé války a represe, odpověděla, že se snaží pracovat – psát. A jsem si téměř jistá, že Gordějevové kniha vznikla z téhož důvodu, z potřeby zachránit se prací – tou dávno vyzkoušenou, jež spočívá v kladení otázek a hlavně pozorném naslouchání.

Kniha má v názvu naléhavou, v dohledné době sotva splnitelnou prosbu – Odnes můj žal. Je to verš ze zlidovělé písně, která zní v závěrečné kapitole z rádia a strhává jednu z hrdinek zpátky do dalekého dětství. I to je způsob záchrany. Každý hrdina si nějaký musel najít, jinak by ani nemohl s autorkou vést rozhovor. Tentokrát nejde o žádné slavné osobnosti, i když některé dotazované poznávám, například Rusku Irinu, která hledá svého nezvěstného mobilizovaného syna a z věrné přívrženkyně režimu se postupně stává jeho odpůrkyní – její příběh se mihl i v médiích. Všechno jsou to obyčejní lidé, jejichž životy zničila válka; přišli v ní o vlastní ruce, nohy, zrak, ba co hůř, o své blízké. Jsou to převážně Ukrajinci, často z východní části země okupované Ruskem, ale i z Kyjeva, Buči a jiných míst, o nichž svět donedávna neměl tušení. Gordějevová se s nimi potkává v jejich dočasných útočištích – v Polsku, Německu, Itálii, ale i v Rusku. A mezi respondenty je také několik Rusů, dokonce i pár těch, kteří se vrátili z fronty.

Když o válce vyprávějí ženské

Většinu zpovídaných tvoří ženy. Ne snad proto, že by autorka využívala aktuální poptávky po ženském hlasu, ale spíš proto, že mezi uprchlíky jsou převážně ženy. Ženy, děti a staří lidé, zatímco muži bojují. Bojují na obou stranách – i na straně agresora na manžele, syny, bratry čekají manželky, matky, sestry. A tak „o válce vyprávějí ženské“. Slova v uvozovkách pocházejí z úvodu knihy Válka nemá ženskou tvář (U vojny ně ženskoje lico, 1985, česky 1986) běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové, která vypráví o ženách bojujících v druhé světové válce. A přestože v knize Katěriny Gordějevové ženy nebojují – přinejmenším ne se zbraní v ruce –, je dílu běloruské nobelistky hodně blízká. A zdaleka ne pouze proto, že dává prostor ženskému, neheroickému vnímání války, v níž, jak píše Alexijevičová, trpí „i země, ptáci a stromy. Všechno, co tu žije společně s námi. To všechno trpí beze slov, což je ještě hrůzyplnější.“ Jde tu především o blízkost forem: Gordějevová podobně jako Alexijevičová balancuje mezi dokumentem a prózou. Autentické nahrávky rozhovorů převádí do nevelkých, umně pointovaných povídek. Kniha jich zahrnuje čtyřiadvacet. A přibližně tolik je také respondentů, byť postav je daleko víc.

Povídky mají vesměs jednoslovné názvy. Často se jedná o nějakou docela všední věc, která v osudu hrdinů sehraje klíčovou roli – ne nutně dobrou. Je to prstýnek, kterému chybí prst, na nějž by se dal navléct – ruskému vojákovi, který se vrátil z války, totiž chybí celá ruka, ale víc než tělo má zmrzačenou duši. Čepice, kterou ukrajinským uprchlíkům soucitně nabídne ruský voják, jenž předtím nejspíš sám jejich spoluobčany vraždil nebo vraždění nevšímavě přihlížel. Lednička s prostřílenými hrnci, z nichž crčí nachový boršč na výbuchem zabitou ženu. Láhev s vodou, kterou Rusové mlátí mladou Ukrajinku, aby po bití nezůstaly stopy. Učebnice korejštiny jako cesta k novému životu a zapomnění. Obrubník v Chersonu natřený v barvách ruské trikolory – jak se ukáže, naštěstí předčasně. Ztracený povlak na polštář, do nějž stařičká paní vkládá ohromnou naději: „Jestli ten povlak najdu, všechno s námi dobře dopadne.“

Zda ho našla, se čtenář nedoví, stejně jako se zatím nemůže dovědět, jak to s nimi – a s námi všemi – dopadlo. Gordějevová svou knihu píše zevnitř běžící války, v níž rozhodně není nezúčastněnou osobou. Je ruskou občankou, část její rodiny se kdysi do Ruska přestěhovala z Ukrajiny, část na Ukrajině dodnes žije. A tak, když beru knihu do ruky, ptám se: Má vůbec Ruska právo vyprávět příběhy Ukrajinců? Není i tohle jen projev ruského imperialismu, ochranářského pocitu převahy? Když budu hodně radikální, odpovím: Ano, je – právo vyprávět za Ukrajince žádný Rus nemá, ať je sebevíc proti válce i proti putinovskému režimu. Na druhou stranu všichni dotazovaní dali s rozhovorem a jeho knižním zpracováním souhlas, věděli, s kým mluví. Navíc sama Gordějevová si svou komplikovanou pozici dobře uvědomuje. I o ní pojednává ve své knize. Svými hrdiny a jejich osudy je často zahnaná do úzkých, stojí před nimi mlčky a nejistá, nechává je na sebe řvát: „Jdi do prdele s tou svojí snahou rozumět nám.“ A přijímá i klidnější, avšak neméně příkrá obvinění: „A jestliže za vás, myslím před vašima očima a v letech vašeho aktivního působení, vyrostlo to, co nás přišlo zabít, znamená to, že jste udělali něco, co tomu vyrůst umožnilo. To znamená, že na tom máte taky podíl.“

Otázka bez odpovědi

Příběh samotné autorky je součástí pestré a pečlivě poskládané mozaiky. Nechybějí v ní ani ti, kteří s nadějí očekávali příchod „ruského světa“. I oni jsou však nakonec zděšeni jeho reálnou podobou, i když ho třeba trpně přijímají. A tak se jako červená nit knihou vine otázka: Proč? „Proč jste nám to všechno udělali?“ „Proč nám to děláte?“ „Ale proč to všechno muselo být? Proč to muselo být? Proč?“ ptají se různí hrdinové – Inga z Mariupolu, která při výbuchu kdovíčí rakety přišla o jediného syna, stejně jako Tamara z Luhansku, která žasne nad bezstarostnou Moskvou, kde si nechává vyšetřit svou mírovou nemoc, rakovinu. Odpověď na tuto otázku nemají. Nemá ji ani autorka. A tak vrší jejich svědectví, která si navzájem možná protiřečí v konkrétních faktech, ne však pokud jde o nesmyslnost a hrůzu války. Slova, jimiž ji hrdinové popisují, jsou mnohdy děsivější než obrazy, které se už přes rok a půl na člověka valí z médií. „Ale leželi tam úplně černí. Bylo to už maso. Sežehlé maso mých nejbližších,“ vypráví Ukrajinka Raja. Její otřesný příběh o ztrátě manžela a dcery si čtu večer před spaním a tuším, že to není dobrý nápad, že se mi o tom všem bude zdát. Když pak kolem druhé ráno slyším ženský křik ze sousedního balkonu, nejsem si chvíli tak docela jistá, zda to není jenom zlý sen. V neruské ruštině ta žena hystericky řve: „Přišel asi v jednu… přilítlo to tam… byla… mrtvá…“ Druhá se ji šeptem snaží utišit. Trvá to nejméně hodinu. Nikdo z celého domu v gruzínském hlavním městě se neohradí proti rušení nočního klidu. Je válka. Je proklatě blízko. A právě tohle připomíná kniha Katěriny Gordějevové. Stejně jako to, že „člověk je víc než válka“, jak napsala Světlana Alexijevičová.

Autorka je rusistka.