Cítím se jako Evropan

Na své první desce Saigon Stories rapuješ vietnamsky, ale s českým přízvukem. Co považuješ za svůj mateřský jazyk a proč tato deska vznikla ve vietnamštině?

Za svou mateřštinu považuju češtinu, i když jsem se narodil v Německu; do pěti let jsem mluvil německy a česky se začal učit, až když jsme se přestěhovali. Moje máma pořád pracovala, vídal jsem ji většinou jen krátce večer, a tak se moje vietnamština úplně vytratila. V Česku jsem šel do školy, měl jsem tu českou tetu, takže mluvím – a hlavně přemýšlím – česky. Vietnamsky jsem se pak znovu učil sám, když mi bylo kolem patnácti a začal jsem jezdit za otcem do Vietnamu. Ale až zhruba do šestadvaceti jsem nebyl schopen si ve vietnamštině přečíst knížku.

Rapovat jsem ale začal vietnamsky. Bylo to vlastně z legrace. Chodil jsem ke kamarádům do studia, kde se nahrávaly různé české písničky, a já do toho začal vietnamsky freestylovat. Saigon Stories jsem psal v době, kdy jsem žil v Saigonu a chodil na kursy vietnamštiny. Psát texty vietnamsky byl pro mě způsob, jak se naučit jazyk a nějak ho pro sebe zpracovat. Vietnamština na té desce není dokonalá, je tam spousta chyb, gramatických i ve výslovnosti.

I z druhé desky No More Drama je jasné, že jsou pro tebe návraty do Vietnamu důležité. Co tě tam táhne?

Nejdřív to byla rodina. Chtěl jsem poznat otce, který tam žije, prarodiče a další příbuzné. A pak mě čím dál víc zajímala celá ta země a její kultura. Moje rodina žije na severu, já jsem si ale k Vietnamu potřeboval najít vlastní cestu, a tak jsem začal jezdit na jih, do Saigonu. Když jsem byl s rodinou, musel jsem poslouchat otce, který mě večer nepouštěl ven, pořád jsme chodili na nějaké návštěvy a neměl jsem prostor pro sebe. V Saigonu jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, chodit, kam jsem chtěl, a sám zjišťovat, co potřebuju vědět a co ne.

Jaký je rozdíl mezi severem a jihem?

Asi jako mezi českým maloměstem a Prahou. Sever je konzervativní a tradiční, jih liberálnější a prozápadní. Žije tam spousta lidí z celé Asie, takže pro mě bylo snazší zapadnout. V Saigonu nebyl takový hendikep, že jsem neuměl dobře vietnamsky, protože jsem se tam mohl domluvit anglicky.

Vnímal jsi ve Vietnamu dědictví války?

Když válka skončila, mojí mámě bylo pět, takže si ji nepamatuje. Z naší rodiny navíc ve válce nikdo nebyl, a tak se o ní vůbec nemluvilo. Ve Vietnamu jsou cenzurovaná média a místní většinou znají jen oficiální výklad dějin. Ale i padesát let po válce existuje rozdíl mezi severem a jihem. Sami Vietnamci dodnes používají názvy Severní a Jižní Vietnam. Saigon se sice už skoro padesát let jmenuje Ho Či Minovo Město, ale pořád se mu říká Saigon. Jediné, co se v naší rodině traduje v souvislosti s válkou, je, že v poválečném období byl na severu hlad.

Z tvých textů mám pocit, že máš obě své identity rozdělené – vietnamskou ovlivňuje rozpor mezi severem a jihem, českou rozdíly mezi Sudety a Prahou…

Já jsem to vždycky vnímal spíš tak, že nejsem Vietnamec, ale přistěhovalec. Protože jsem strávil dost času v Německu a ve Švýcarsku, většinou obklopený Asiaty, kteří ale ne vždy byli Vietnamci, bylo pro mě přirozenější vidět se jako imigrant. Když jsem byl mladší, neposlouchal jsem americký nebo český rap, ale třeba rapperku M.I.A, která je ze Srí Lanky, nebo německé Turky a Araby, kteří rapovali o podobných věcech jako později já. Moje vzory byly v imigrantském rapu, vietnamské jsem neměl, protože jsem té kultuře a jazyku moc nerozuměl. Moje hledání identity se tak vlastně nepohybuje po ose Česko–Vietnam, ale po ose Evropa–Asie. Lidé říkají, že jsem se počeštil, ale sám to tak neberu. Cítím se jako Evropan. Strávil jsem ale v Česku nejvíc času, takže v sobě nějaké to češství asi mám.

Whiteboy, jeden z tvých nejsilnějších tracků, řeší právě tohle téma. Popisuje obecnou, nebo osobní zkušenost?

Je to čistě můj úhel pohledu. Whiteboy, vietnamsky thằng tây, mi říkal můj otec. Často mi opakoval: „Nehraj si na bělocha, když jsi žlutej.“ Otec není vzdělaný, žije celý život v horách, v Evropě byl jen dva roky. Je velmi konzervativně založený, a navíc maloměšťák. Takže zmíněná písnička reaguje na otcovu snahu, abych reprezentoval jeho představy. Já sice nejsem „whiteboy“, ale nejsem ani takový Vietnamec, jaký bych podle něj měl být. Nepatřím tam ani sem, vytvářím si vlastní identitu, ve které se cítím příjemně, a z obou kultur čerpám to, co potřebuju.

Tvoje letošní EP se jmenuje EU Passport Karaoke. Co pro tebe evropský pas znamená a jak obtížné bylo ho získat?

Ještě jako nezletilý jsem žádal o občanství v Česku i Německu. Z Německa jsme ale byli vyhoštěni. Když se před deseti lety měnila legislativa, všichni Vietnamci, kteří tu chodili do školy od první třídy, mohli získat české občanství (a vietnamské si ponechat). Byla to pro mě obrovská výhra. Chtěl jsem zpátky do Německa, protože jsem to v západních Čechách, kde jsme žili, neměl moc rád. České občanství mi to umožnilo, několikrát jsem se do Německa vrátil, ale stejně jsem skončil v Praze. Ten pas je pro mě symbol integrace, svobody a toho, že jsem Evropan. A EU Passport Karaoke vzniklo jako oslava toho všeho.

Kde jsi v západních Čechách žil a proč jsi to tam neměl rád?

V Aši, Chebu, Františkových Lázních… Hodně jsme se stěhovali. Nakonec jsme měli v Habartově, kousek od Sokolova, večerku. Bylo to uprostřed vyloučené lokality Na Májovce, což je dodnes pro spoustu lidí no­-go zóna.

Nerad se tam vracím, nerad tam hraju koncerty. Občas jezdím za mámou, ale Sokolov je pro mě nejhnusnější město v Čechách. Nemám tam už ani kamarády. Neměl jsem se tam dobře a nerad na to vzpomínám. Pro mladého člověka tam nic není. Žije tam spousta lidí na okraji společnosti, a když máš večerku, tak žiješ s nimi. Chodí k tobě pětkrát denně, znáš jejich rodinu, víš, jak žijou, a není to často hezký pohled. Spousta lidí v těch vyloučenkách se snaží a tvrdě pracujou, ale pokud jsou to Romové, jsou většinou diskriminovaní a těžko hledají bydlení. Končí to tak, že na nich vydělávají obchodníci s chudobou. Žít v tomhle prostředí, když je ti šestnáct, nemáš kolem sebe kamarády a jediná tvoje realita je máma, večerka a lidi ze sídliště, není nic moc.

V textech často používám slovo „more“, protože velkou část našich zákazníků tvořili Romové. Měl jsem taky hodně romských kamarádů a spolužáků. Později, na gymplu, jsem měl kamarády z dobrých českých rodin, ale po škole jsem se vracel domů, kde byla jen ta večerka, moje máma a Romáci, co k nám chodili nakupovat. Ti byli naše hlavní klientela. Máma vždycky říkala: „K nám lepší lidi nechodí, k nám chodí lidi, co si nemůžou dojet jinam.“

Teď bydlíš na Vinohradech. Je ti tam dobře?

Je. Trvalo to třicet let, než jsem se zabydlel někde, kde se mi to líbí a kde nemusím řešit to, co jsem musel řešit v minulosti.

EU Passport Karaoke působí klidněji než starší desky a zároveň má hudebně širší rejstřík.

Dřív jsem pracoval s cloud rapem. Ten se často pojí s negativními emocemi: se steskem, smutkem, melancholií. Deska Saigon Stories byla hodně melancholická, týkala se hledání rodiny. V No More Drama šlo o uzavření kapitoly mého života v západních Čechách. EU Passport je čistě o přítomnosti. Proto působí veseleji – život na Vinohradech není temný ani drsný. Dokážu si ale představit, že kdybych žil na Černém Mostě, zněla by ta deska jinak.

Mám pocit, že velká část českého hip hopu je zacyklená, pořád řeší „game“ a „fame“, ale chybějí lidské příběhy, na kterých ty naopak stavíš…

Já bych asi nedokázal rapovat jako ostatní rappeři. V Česku aktuálně nejvíc funguje trap, který je hodně o sebevědomí, adrenalinu, machismu, a já dělám pravý opak. V mojí hudbě testosteron nenajdeš. Vycházím spíš z indie prostředí a pracuju podobným způsobem jako indie kapela. Týká se to témat, zvuku, estetiky, vizuálu, textů i mých spolupracovníků – vlastně s nikým z českého rapového světa nedělám.

U nás jsou měřítkem kvality čísla a peníze. Lidi tu začínají rapovat, aby byli vidět, byli hodně streamovaní a vydělali spoustu peněz, a tak dělají hudbu, která funguje na teenagery. Nic z toho pro mě není zásadní, chci se věnovat tématům, která mě zajímají a baví. Dělám hudbu bez ohledu na to, jestli osloví širší publikum.