Manželka mého bratra se jmenuje Ngo.c Thanh, ale říká se jí Jana. S bratrem jsme tomu nejdřív nerozuměli: Jak jako Jana? To je přezdívka? Později jsme zjistili, že nějaké české jméno, které ovšem v občance nemají, dostala většina u nás narozených Vietnamců a Vietnamek – jakmile přišli do školky, paní učitelka rozhodla, co se bude spolužákům dobře vyslovovat. Švagrová Thanh se pak stala automaticky Janou i pro naše rodiče. Oslovovat Thanh jejím skutečným jménem se nepokoušejí, ačkoliv na tom vlastně nic není… A takový byl dlouho i celkový přístup Čechů k tuzemské třetí nejpočetnější menšině. Oceňujeme její užitečnost (poté, co skončila hospoda a následně i pošta, je večerka často poslední výspou společenského života na malé obci), pracovitost (kdo by vydržel sedět od rána do večera za pultem) a jsme rádi za její neviditelnost (po majoritě vlastně nic nechce). A pokud už s českými Vietnamci přijdeme do styku, jsme to my, kdo rozdává jména a určuje pravidla. Alespoň donedávna. V poslední době se přece jen zdá, že se situace začíná měnit: druhá generace Čechů s vietnamským původem dostudovala a obsazuje zajímavé pracovní pozice. Mnoho jejích příslušníků má dobré vzdělání i ambice a mezi Čechy spoustu známých a přátel ze školních let. Potomci imigrantů z Vietnamu se zapojují do místního společenského života a řeší podobné problémy jako jejich čeští vrstevníci. Přesvědčit se o tom můžete v novém čísle Ádvojky: při četbě rozhovorů s režisérem Dužanem Duongem, rapperem Ankim nebo spolkem Viet Up nelze přehlédnout, že mladí Čechovietnamci jsou sebevědomí, chtějí se prosadit a urážet už se nedají. Moje neteř se jmenuje Eleanor Nhi a nikdo ji už překřtívat nebude.