František Fekete zobrazuje křehkou – až bezradnou – tvář mužské identity. V jeho fragmentárním textu vstupuje vysněná sestra nejen do vzpomínek, ale i do popisů vlastní tělesnosti. „Často jsem nerozuměl svým pocitům, mezi štěstím a smutkem, jako by splývaly v jedno. A tak jsem chtěl, aby chvíle, kdy jsem byl šťastný, byly nekonečné, a zároveň toužil, aby hned skončily.“
Chci ti napsat o první vzpomínce z dětství. O době, kdy byl okamžik tvého nenarození, pohlcení, už minulostí. Byla jsi smyšlenou postavou, kterou jsem musel vykřesat ze svých neúspěchů. Byl jsem jediné tělo, které si na tebe mělo možnost vzpomenout. A tak vzpomínám, postupně tě zformuju, a možná, že se nám podaří se vyměnit. Na rozdíl ode mě máš totiž odvahu a všechny ostatní věci, které mi chybí.
Voyeurem jsem se stal ještě předtím. Představuju si, že pupeční šňůra byla malým periskopem. Některé věci jsem chápal podivně. Dlouho jsem si třeba myslel, že lidi spolu spí jen jednou v životě, aby si udělali děti. Jak jsem na to přišel, netuším. Každopádně jsme z naší malé kulaté ponorky pozorovali svět pupečním periskopem a smáli se, jak je divný. Většinou jsme sledovali jiné ženy, v dámské šatně koupáku, zaměřovali se především na prsa a měkká, ochlupená místa pod břichem. Ta však pro nás nebyla podstatná. Poté, co náš periskop zpřetrhal lékař a octnul jsem se sám, radši …