Sté páté výročí vzniku Československa se u nás většině lidí připomnělo zavřenými obchodními řetězci a parádou s prezidentskými vyznamenáními. Jak dekády plynou, pozapomnělo se na to, že 28. říjen se dlouho slavil jako připomínka první vlny poválečného znárodňování. Znárodňovací dekrety podepsané prezidentem Benešem v říjnu roku 1945 se týkaly dolů, některých průmyslových podniků, akciových bank a soukromých pojišťoven. Souvislost se vznikem ČSR přitom není náhodná. Při ustavování česko-slovenského státu panovala napříč politickým spektrem shoda v tom, že by mělo dojít k více či méně rozsáhlému zespolečenštění majetku a výrobních prostředků. I u nás rezonovala ruská revoluce. A třebaže se za první republiky nakonec realizovala v zásadě jen pozemková reforma (a i ta pouze částečně), idea přerozdělení kapitálu zůstala zakládajícím momentem moderního národního státu. Možná by nebylo od věci se k tomuto momentu vrátit. Ze současného oligarchického kapitalismu se vytrácí demokratická politika, roste moc nadnárodních firem, a zatímco nízké procento lidí bohatne, většina ryje držkou v zemi. V rámci usilování o spravedlivější, důstojnější a svobodnější uspořádání společnosti bychom proto měli začít vážně diskutovat o vyvlastňování ve veřejném zájmu. Na národní úrovni by se jistě dalo udělat mnoho, nejprve však bude třeba nově vymezit hranice mezi osobním, soukromým, státním a veřejným vlastnictvím. Klíčovým úkolem je dostat pod veřejnou kontrolu bezuzdné nadnárodní podniky (jako příklad se nabízí Muskova společnost X Corp). K tomu by ovšem bylo třeba postupovat na úrovni Evropské unie a dalších transnacionálních aktérů.