Obklopil mě černý koláč tmy. Poletoval sníh, fičel řezavý vítr, pod botami praskaly zamrzlé kaluže. Kráčel jsem do prázdna táhlou cestou, když tu se přede mnou na malém vršíčku objevila stará došková chalupa. Vstoupil jsem dovnitř – a ukázalo se, že se nacházím v dobře ukrytém antikvariátu. Mlčenlivý antikvář měl dlouhé šedivé vousy a zvláštní kabát se spoustou kapes a stříbrnými knoflíky. Všude se vršily pyramidy letitých knih, osvětlení zajištovaly vysoké silné svíce, v jejichž světle jsem rozpoznával pozoruhodné tituly. Zabral jsem se do prohlížení a listování, když tu jsem narazil na svazek archaických časopisů s názvem Gnóthi seauton. Věděl jsem, že jde o jedno z nejvzácnějších hermetických periodik všech dob, a odnášel jsem radostně balík v náručí k antikváři, ale vtom se všechno rozplynulo a zaniklo. Byl jsem doma na svém lůžku. Kdybych zůstal v obchodě ještě chvíli, mohl jsem třeba objevit někde pod hromadou starých tisků i Codex sapientiae…
Gnóthi seauton! Erbovní krédo vší filosofie a mystiky. Pátral jsem, zda něco takového skutečně existuje, ale nic se mi nepodařilo zjistit. Nikdo o takovém časopise nic nevěděl. Snad to tedy byla vnitřní výzva – poznej sebe sama. Třeba je to první příkaz sebezpytu a vývoje na duchovní pouti. Co je však jeho obsahem? Kam a za čím se mám vydat? A kdo je ten, koho mám poznat?
Hon na duši není lov na zajíce. Vyžaduje přípravu, plán a zásoby, stejně se ale nebude nic dít podle tvého. Potřebuješ na cestu něco silnějšího než energetickou tyčinku vyrobenou z čínských novin a jablečných ohryzků, s níž se vydal na prvovýstup Homer Simpson. Věříš, že bůh je na cestě k tobě a ty na cestě k bohu, ale zatím jsme se vždy minuli. Bůh, který se neozval – jak vyčítavě napsal Petr Král. Možná jen hledáš boha, který by se za tebe mohl vydávat, aby ty ses mohl vydávat za boha.
A o co vlastně jde v tom sebepoznání? Kdyby ses potkal, nepoznáš se, říká jeden básník. Potkáváš se s leckým, ale sám se sebou nikdy, a ani to nechceš. A když nepoznáš sebe, jak poznáš jiné? A někoho jiného v sobě spatříš? Druhého s velkým písmenem, anděla, ďábla, lidstvo? Slova nestačí, tříští se a lámou, prudce se vznesou vzhůru a unikají ti z jazyka, letí pryč jako balónek, jenž se vytrhl z ruky, vzhůru, do nebe… A co se zeptat Jardy Duška?
Ona ta duchovnost člověka někdy pěkně semele. Teď jsem jednoho takového slyšel na předávání medailí ve Vladislavském sále. Povídal: Já už dostal tolik cen, že si na všechny ani nevzpomenu… Nemám kam je doma strčit, už se z toho namouduši picnu. Já mám tolik polic metálů za duchovnost, že s tím můžu dláždit Václavák. A nejhorší vážně je, že celou tu slávu není kam postavit, a teď ještě ke všemu Nobelova cena za spiritualitu… Kam se na mě všichni hrabou!
Ach, milý pátere, daleko jsi to nepřivedl, vždyť tím egem bys nafoukl horkovzdušný balón za půl minuty, a ani o tom nevíš, dočista se v tom svém egu uvaříš. Koho ty ještě poznáš? Sebe už sotva. Mystici jsou na prachy, dixit Václav Černý, a z duchovních lidí se stávají očividní mamlasové.
Potom se poznávej. Ale no dobře. Nemusí být hned tak zle. Ovšem málokdo na tu schůzku se sebou samým přijde. A když ano, potká někoho, koho si potkat nepřál, třeba hédonického materialistu místo usebraného a vyrovnaného duchaborce. Bázlivě bojujeme s bídnou banalitou, místo abychom jí směle jednou provždy dali na frak. Nejsme jenom odmocniny z nekonečna, ve kterém se chceme usadit. Přestaň předstírat a opadá z tebe slupka a tam někde budeš ty, který si se sebou samým hraješ na slepou bábu. Jednou se to povede. Ale mezitím mine léto a přijdou jiné sny. V tom posledním hledá Sněhurku policie.
Autor je literární historik a kritik.