Kdo je vlastně Angela?

Poslední dva ročníky festivalu Pražské křižovatky se musely uskutečnit ve formátu uzpůsobeném protipandemickým opatřením. Až letos mohl dramaturgický tým opět plně vy­­­užít spolupráce s předními evropskými institucemi a tvůrci. K tématu globální pandemie se však ještě vrátil, a to skrze téma vztahu člověka a nových technologií. Zkušenost s karanténou nám totiž dala možnost plně si uvědomit naši provázanost s digitální sférou, ať už při práci z domova, kvůli boomu dovážkových služeb nebo rozmachu streamovacích platforem a videoher. Člověk byl každý den odkázaný na existenci infrastruktury, kterou do té doby nevnímal jako důležitou. Pandemie se brzy stala námětem divadelních představení, téma spojení mezi jedincem a digitálními technologiemi nicméně zůstalo opomenuto, jakkoli časem jen získalo na důležitosti – což dokládá i do festivalového programu zařazená inscenace ANGELA (a strange loop) německé režisérky Susanne Kennedy.

Chladná blízkost

Děj inscenace by se dal shrnout do několika vět: Nemocná Angela tráví dny ve svém bytě, kde ji navštěvují dva přátelé a matka. Setká se však s neznámou bytostí, která ji přenese do virtuálního světa. Po návratu porodí plod, který byl příčinou její nemoci, a během následujícího rituálu dochází k jejímu propojení jak s dítětem, tak s vlastní matkou. Struktura příběhu sice zdánlivě kopíruje archetypální cestu hrdiny, nedochází však k postupnému budování charakterů postav a jejich vztahů. Jako by se celý příběh odehrával ve snu, který spíše než člověk sní umělá inteligence. Jednotlivé obrazy vedou tak trochu odnikud nikam a spojuje je jediná silná emoce, která by se dala shrnout anglickým výrazem uncanny. Atmosféru odcizení, nepatřičné povědomosti, ale i chladné blízkosti Kennedy buduje ve všech složkách inscenace.

Dominantou scény jsou tři LCD obrazovky tvořící zadní stěnu jeviště. V prostřední části vidíme kuchyňskou linku, nad kterou se mechanicky otáčí větrák. Vizualizace připomíná interiéry z katalogů domů na klíč – odosobněné prostory čekající na nového majitele. Spíše než klasickou činoherní scénu s plnokrevnými charaktery jeviště evokuje prostředí hry The Sims.

S bouchnutím dveří se na scéně objeví Brad. Usedne k jedovatě zelenému stolu a společně s Angelou si dají kurýrem dovezené jídlo z fast foodu. Jejich rozhovor se skládá z nudného klábosení a sdílení prapodivné vzpomínky, na niž si přítel stejně nepamatuje. Výjev vyvolává znepokojený smích. Je to jako dívat se na roboty, kteří se snaží působit co nejvíc lidsky. Postupně Angelu navštíví matka a kamarádka Sophie. Jejich konverzace se ale nikam nevyvíjí a kromě rozhovoru o Angelině nemoci, kterou doprovázejí neobvyklé příznaky, je bezobsažná. Když návštěvníci odejdou, pozdraví Angela své sledující na instagramu. Z nedostatku informací vyvstává naléhavá otázka: „Kdo je vlastně Angela?“

Sním, nebo jsem NPC?

Scénář vychází z režisérčiných deníků, rozhovorů, ale i textových fragmentů sesbíraných na internetu, což se divák dozvídá ze spořiče obrazovek. Sama režisérka svůj tvůrčí proces přirovnává k alchymii, aby poukázala na jeho experimentálnost. Středověká nauka měla sice řadu daných postupů, ale oproti moderní vědě její výsledek nezávisel pouze na subjektu alchymisty a jeho vědění. Alchymie totiž pracovala s představou energie, která se nedá zcela zkrotit, pouze nasměrovat k určitému cíli. Na psaní scénáře se podle Kennedy částečně podílela i strojová inteligence, která nám dennodenně zprostředkovává obsah z hlubin internetu. Angela je tak na jedné straně normální „holka odvedle“, na druhé je tvořena stovkami fragmentů rozptýlených po síti. Nejedná se o bytost z masa a kostí – spíše z informací uložených v cloudu, řízeném servery na druhé straně zeměkoule. Je kyborgem, který má svou lidskou, ale i digitální podstatu.

Roboticky však nepůsobí jen Angela, ale všechny postavy. Herci vykonávají mechanické pohyby a s omezenou mimikou otevírají ústa tak, aby do pohybů zapadal předem nahraný voiceover. Secvičený projev připomíná charaktery z videoherního prostředí, takzvaná NPC neboli nehráčské postavy. V internetové kultuře se staly symbolem nevýrazných příslušníků střední třídy. Synonymem by mohl být výraz „normie“, nicméně přirovnání k NPC naznačuje i to, že daný člověk nemá duši. Herci evokují obří loutky, kterými nepohybují provázky, nýbrž reprodukovaný hlas, který je zdánlivě oživuje. K docílení takového efektu je nutné nejen soustředění, ale i herecký um. Paradoxní je, že cílem obřího vypětí je potlačení individuality, již máme tendenci vnímat jako výrazně lidský rys.

Kennedy s metodou odtělesnění herectví pracuje v podstatě od počátku své tvorby – například v inscenaci Warum läuft Herr R. Amok? (Proč posedl amok pana R.?) podle Fassbinderova filmu z roku 1970 použila masky realisticky zobrazující lidské tváře a také technika reprodukovaných hlasů je v její tvorbě často přítomná.

Věčný návrat téhož

Druhou část názvu inscenace lze přeložit jako „podivná smyčka“. Ta se začíná odvíjet, když Angelu navštíví posel a odvede ji do světa digitální reality. Princip věčného návratu je rozvíjen na více úrovních. Odchod postavy doprovázejí působivé animace, které zdůrazňují nekonečnost prostoru a využívají princip fraktálu – při přibližování detailu dochází zároveň k odkrývání celku. Scénograf a spoluautor inscenace Markus Selg používá současný vizuální jazyk ovlivněný estetikou, pro niž se vžil výraz postinternet. Jedním z hlavních nedávných vlivů na výtvarné – a v našem případě i divadelní – umění bylo zpětné působení počítačového prostředí na prostředí fyzické. A na tomto principu je postavena celá inscenace, včetně napodobování NPC motoriky. Neustálé kolísání mezi reálným světem a internetem má trajektorii smyčky, jasný počátek se vytrácí. Tím, že se digitální sféra rozšířila do fyzické reality, došlo k zamlžení hranice mezi nimi. „Virtuální a reálné je ta samá věc,“ shrnuje Susanne Kennedy v inspirativním rozhovoru pro Český rozhlas Vltava.

„Podivná smyčka“ se uzavírá s koncem představení. V přírodě cykličnost neznamená ustrnulost, a podobně je tomu s vývojem na jevišti. Po porodu a vykonání rituálu s plodem leží matka na smrtelné posteli. Utěšuje svou dceru, která sedí vedle ní, mluví však hlasem, jenž patří Angele. Finální scéna je jak důvěrně povědomá, tak chladně vzdálená. Jako by vznikla na pomezí lidského a nelidského světa. Pocity, které zakoušíme, nás nutí znovu uvažovat o vlastní podstatě. Odpovědi musíme začít hledat na druhé straně řeky. Tam, kde není lidské přirozenosti.

Autor je spolupracovník redakce.