Reportážní text z americké megapole, ve které cyklistická doprava hraje čím dál větší roli, líčí, jak se jezdí na kole v mnohamilionovém městě, známém hektickým silničním provozem. Jaké nástrahy a zážitky zde cyklisty čekají a jak je v New Yorku cyklistice uzpůsoben veřejný prostor?
Na semaforu se objeví červená. Rychle zmáčknu brzdy a zastavím těsně před křižovatkou Church Street a Bedford Avenue. Okamžitě pocítím nervozitu cyklistů, e-bikerů, koloběžkářů a skateboardistů za sebou. Skupinka mě postupně, bez ohledu na barvu na semaforu, objíždí a vrhá se mezi projíždějící auta a chodce zírající do telefonů. Já se ale ani nehnu. Držím brzdy a jsem na sebe pyšná. Zastavit na červenou je ta nejrebelštější věc, jakou můžete v New Yorku jako cyklista udělat. Vydrží mi to den a půl. Potom svoji morální nadřazenost odhodím a ponořím se do zběsilého slalomu a ignorace všech pravidel. Ostré lokty, helma a štěstí – vítejte na newyorských cyklopruzích.
Nekonečné ulice
Od cestování na kole po New Yorku mě spousta lidí odrazovala. Argumentovali většinou bezpečností a velkými vzdálenostmi, což se ukázalo jako oprávněné, ale ne neřešitelné. Horší je to s odlišnými prostorovými vzorci. Původně jsem si myslela, že když někdo bydlí stejně jako já v Brooklynu, jsme sousedé. Nejsme. Stejně tak fráze „je to odsud několik bloků“ nezaručuje docházkovou vzdálenost. Rychle jsem zjistila, že na americkou megalopoli nemůžu aplikovat české prostorové uvažování. Jako člověk z Polabí jsem si zvykla používat kolo každodenně: k cestě na nákup, na koncert, do sauny i k bezcílným průzkumům okolí, zkrátka k jakémukoli přemisťování v rámci středně zazoomované Google mapy. Přišlo mi tedy úplně samozřejmé vydat se na kole z Prospect Parku do školy na Union Square a večer si ještě zajet do Hell’s Kitchen na koncert. Čtyřicet kilometrů bych ovšem v Hradci Králové cestou na koncert na kole nenašlapala, i kdybych se desetkrát vracela domů ujistit, jestli jsem vypnula troubu.
Ale stejně jako na kličkování v dopravě se dá zvyknout i na každodenní dálkové trasy – mimo jiné i díky dlouhým přímým ulicím. Do cyklistické infrastruktury začalo město investovat v polovině devadesátých let a od té doby se síť cyklopruhů rychle rozrůstá. Podle posledních průzkumů se množství cyklistů v New Yorku každoročně zdvojnásobuje. Největší skok ale přišel během covidu, kdy si místní lidé místo roušek začali nasazovat cyklistické helmy a před cestováním metrem upřednostnili pohyb na čerstvém vzduchu.
Ghost riders
Při cestě na Manhattan, kterému místní říkají prostě City, je třeba přejet jeden z mostů, jež spojují pevninu s ostrovní částí města. Všechny mají pruhy vyhrazené pro cyklisty a po všech jedete polovinu cesty do kopce. Výšlap ale zpříjemňují pohledy na monumentální mostní konstrukce a výhled na East River, vlající americké vlajky a hemžící se turisty. Navíc rychlý průjezd kolem stojící a troubící kolony aut je radostí každého cyklisty.
Osobně mám nejraději Brooklyn Bridge, protože jeho přejezd je nejrychlejší. Bohužel má nejužší cyklopruhy a hrozí zde střet s jezdci v protisměru, takže zastavit se a pořídit panoramatickou fotku není možné. Při jízdě po Manhattan Bridge mám pocit, že se horizont neustále oddaluje, stejně jako vidina, že sjezd je už na dosah. Williamsburg Bridge představuje kompromis, navíc s nejširšími cyklopruhy, takže se na něm dá v klidu předjíždět – nebo se nechat předjíždět, což je můj případ. Na starém kole bez pořádné přehazovačky jsou cesty do kopce náročné, kdežto při divokých sjezdech křečovitě tisknu brzdu a doufám, že se kolo nerozpadne, zatímco ostatní rychle mizí v útrobách manhattanské džungle. Dokud se však vrchol zdá v nedohlednu, přemítám nad Heideggerovým esejem Budovat, bydlet, myslet. Metafora mostu jako magického místa mezi božským a pozemským tu funguje dokonale. Pozemský Brooklyn se mění v božský Manhattan.
Cyklistovou noční můrou zde nejsou auta, ale ostatní cyklisté. Speciálně ti, kterým říkám „ghost riders“. Jedná se většinou o pracovníky platforem doručujících jídlo. Poznáte je už z dálky – na horském kole, které robustní konstrukcí připomíná dětský Olpran Falcon SUS 24, se řítí neosvětlený jezdec v černém oblečení, s vlajícím šátkem zakrývajícím obličej a německou motohelmou. V kompozici manhattanských mrakodrapů taková scéna působí jako výjev z urbánní verze Šíleného Maxe. Kola těchto jezdců pohání vedle kapitalismu i jakýsi DIY elektromotor, přidělaný páskou k rámu. Na řídítkách mají štuclíky na ruce proti mrazu, dešti i větru. Na silnici se vždycky objeví zničehonic a v další sekundě jsou zase pryč, do křižovatek vjíždějí v plné rychlosti bez ohledu na semafory a v cyklopruzích jezdí v protisměru. Za jízdy vytrvale a hlasitě telefonují ve svých rodných jazycích. Na jednu stranu je to fascinující divadlo, na druhou ruská ruleta, ze které mám pocit, že tito lidé žijí a pracují s tím, že nemají co ztratit. Buď doručí jídlo včas a zaslouží si spropitné, nebo skončí pod koly žlutého školního autobusu.
Stojany chybějí
Platí tu pravidlo: kdo zastaví, už se nerozjede. Jakmile se stanete součástí newyorského dopravního toku, je těžké z něj vystoupit. Zvláště první dny byly krušné – přehlcené pohybem, rychlostí, ale i vizuálním smogem a neznalostí terénu. Snažila jsem se zapamatovat si názvy ulic, abych nemusela vyjíždět z cyklopruhů a hledat místo, kde bych se mohla podívat, kudy dál. Občas se mi stalo, že i když jsem trefila správnou ulici, vydala jsem se po ní špatným směrem. Jak mě ale upozornila moje bytná, pokud chci vypadat jako Newyorčanka, nesmím zírat do mapy.
Přes všechen zmatek, ruch a spěch jsem se zatím vždy dostala na místo určení vcelku. V cíli ale dochází k poslední bitvě, kterou cyklista musí vybojovat, aby jeho mise byla považována za úspěšnou – zamknout si kolo. Na ulicích, kde má každý strom privátní oplocení, to není úplně triviální úkol. Stojanů na kola je málo, a to i před obchody a univerzitami. Městský mobiliář chybí. U každého patníku nebo zídky je cedule se zákazem sezení, opírání se, venčení psů nebo právě zamykání kol. A nejde jen o kola, ale třeba i o možnost se zastavit nebo posadit někde jinde než v parku. Svoje odpolední svačiny jím za chůze v proudícím davu – pátrání po lavičkách jsem už vzdala a prostě si kupuju jídlo, které se dá sníst za pochodu. Ale s hledáním stojanů pořád bojuju. Stává se, že musím jet o dva bloky dál, než najdu příhodné místo.
Nedávno jsem se omylem zatoulala na přeplněné Times Square. Průjezd mezi zástupy lidí, žlutými taxíky a blikajícími billboardy na monumentálních budovách působil jako počítačová hra, při jejímž hraní se střídají pocity euforie se stavy panické úzkosti. Přesto každý den znovu roztáčím kolo štěstí, které se s večerním sluncem odráží v prosklených mrakodrapech, ve tmě si to sviští po cyklistickém oválu v Prospect Parku a ráno mě doveze k nejbližšímu bistru na kafe.
Autorka je stipendistka Fulbrightova programu v New Yorku.