Populární ruské spisovatelce tatarského původu Guzel Jachině vyšly v českém překladu tři romány o sovětské historii – naposledy to byl Vlak do Samarkandu, který se vrací k tragickému hladomoru v Povolží. Proč jsou dnes tyto události pozapomenuté? A jak se o nich vůbec dá psát?
Do svých jednadvaceti let jste žila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, a mluvila tatarsky a rusky. Potom jste se přestěhovala do Moskvy, kde jste vystudovala scenáristiku a napsala svůj první román v ruštině. Vždy ale zdůrazňujete, že jste spisovatelka z Kazaně. Proč vaše knihy nevyšly v tatarštině?
Tatarsky jsem mluvila jen jako dítě, byl to soukromý, rodinný jazyk, který navíc po babiččině smrti poměrně rychle zmizel z mého života. Literární tatarštinu jsem nikdy neovládala. Tuto situaci zná naprostá většina mých vrstevníků v Tatarstánu: u prarodičů jsme se dorozumívali rodným jazykem, tatarštinou, ale u rodičů, ve školce, ve škole i na univerzitě už jsme mluvili pouze rusky. Proto jsem nemohla psát tatarsky. Když opakuji, že jsem z Kazaně, nezdůrazňuji tím svou národnost, ale to, že Kazaň je něco víc než jen tatarský nebo ruský svět. Jsem od dětství zvyklá na to, že vedle sebe stojí mešita a kostel. V sovětských dobách sice nefungovaly, ale stály tam. V Kazani také vždy …
