Lidé hájí svou vizi minulosti

Do svých jednadvaceti let jste žila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, a mluvila tatarsky a rusky. Potom jste se přestěhovala do Moskvy, kde jste vystudovala scenáristiku a napsala svůj první román v ruštině. Vždy ale zdůrazňujete, že jste spisovatelka z Kazaně. Proč vaše knihy nevyšly v tatarštině?

Tatarsky jsem mluvila jen jako dítě, byl to soukromý, rodinný jazyk, který navíc po babiččině smrti poměrně rychle zmizel z mého života. Literární tatarštinu jsem nikdy neovládala. Tuto situaci zná naprostá většina mých vrstevníků v Tatarstánu: u prarodičů jsme se dorozumívali rodným jazykem, tatarštinou, ale u rodičů, ve školce, ve škole i na univerzitě už jsme mluvili pouze rusky. Proto jsem nemohla psát tatarsky. Když opakuji, že jsem z Kazaně, nezdůrazňuji tím svou národnost, ale to, že Kazaň je něco víc než jen tatarský nebo ruský svět. Jsem od dětství zvyklá na to, že vedle sebe stojí mešita a kostel. V sovětských dobách sice nefungovaly, ale stály tam. V Kazani také vždy zněly tatarština i ruština. Možnost žít v míru, být tolerantní ke zvláštnostem toho druhého je nesmírně důležitá. Většina mých vrstevníků nikdy neřešila národnost svých přátel nebo milenců. Kazaň je křižovatka kultur, jazyků a náboženství. Sice jsem z ní odjela, ale její svět znovu vytvářím ve svých knihách.

I v Moskvě žije mnoho různých národností, ale zdaleka ne tak mírumilovně. Překvapil vás rozdíl mezi Kazaní a Moskvou?

Do Moskvy jsem se přestěhovala jako dívka, a mládí nám dává růžové brýle. Poprvé jsem žila samostatně, a tak jsem některé momenty úplně pominula: chudobu, život na ubytovně, tvrdou práci… Viděla jsem jen to, co jsem vidět chtěla. Ale okamžitě jsem si uvědomila, že moje jméno působí exoticky, stejně jako moje národnost. Ani jednou jsem však nezakusila diskriminaci – proto pro mě pojem „národnost“ neexistuje.

Položila jste si někdy otázku, proč se v Kazani všechny základní předměty vyučují v ruštině?

Takovou otázku si nikdo nepokládal. Pokud jde o tatarštinu, tu jsme se sice učili, ale byla to spíš formalita, povinná jen pro původní Tatary.

Váš první román Zulejka otevírá oči byl přeložen do třiceti jazyků a stal se bestsellerem v Rusku i v zahraničí. Byla cesta k jeho vydání náročná?

Ne, byl to vcelku všední příběh, i když být začínající autorkou s jediným textem je vždycky náročné. Lidé si cestu k nakladatelství často hledají roky. Mně ale stačil necelý rok. Přišlo mi odmítnutí od třinácti nakladatelů, ale byla jsem poměrně neodbytná. Podle mého názoru veškeré počáteční potíže neměly nic společného s politikou nebo národnostní otázkou – šlo prostě o vydání prvního románu.

Po vydání Vlaku do Samarkandu vás ovšem samarský historik Grigorij Cidenkov obvinil z plagiátorství. Odpověděla jste článkem, kde obvinění vyvracíte, oponujete seznamem použitých pramenů a důslednou prací v archivech. Proč jste se rozhodla do této polemiky vstoupit, ačkoli archivní dokumenty nejsou předmětem autorského práva?

Měla jsem co říct – proto jsem zareagovala. Považovala jsem za důležité vést dialog o tom, z jakých zdrojů jsem vycházela, podělit se o detaily použitých pramenů. Musela jsem uvést své argumenty, zejména proto, že ponižující obvinění zaznělo bez jakýchkoli důkazů. Ale pokračovat v této diskusi jsem neplánovala. Podobné spory vznikají při různých příležitostech – někdy mě obviňují z očerňování minulosti, jindy z jejího zlehčování. Vnímám to i jako poptávku po revizi sovětské minulosti. Někdo se ji snaží ospravedlnit, jiní se potřebují ujistit, že sestávala ze samých zločinů. Lidé hájí svou vizi minulosti, nikoliv knihy či autory.

Působí to jako společenský trend – jednu z nejprestižnějších ruských literárních cen Bolšaja kniga ostatně často získávají publikace o sovětské minulosti.

Získávaly. Všechno je v minulém čase.

Chcete říct, že přes velký zájem o historii nejsou Rusové schopni se z minulosti ponaučit? Kdo ale selhal: politici, nebo kulturní scéna?

Zdá se mi, že umění a společnost svou práci odvedly. O Stalinově době existuje mnoho děl, vznikly veřejné iniciativy jako Memorial nebo Poslední adresa. Jenže až dnes zpětně vidíme, že umění nemůže konkurovat politice – na legislativní úrovni se ohledně zpracování minulosti nic nestalo.

Vlak do Samarkandu není prvním literárním dílem o hladomoru v Povolží. Známá je například novela Alexandra Něverova Taškent, chlebové město z roku 1923. Přesto je povědomí o této tragédii omezené.

Nešlo jen o knihu, v roce 1967 natočil Šu­­chrat Abbasov stejnojmenný film, který původně vznikal jako dvoudílný snímek. Do distribuce se však dostal s omezenou stopáží, cenzura všechny děsivé záběry vystřihla. Teprve nedávno, v desátých letech, se objevila původní verze. V pozdější sovětské době se skutečně začalo téma zamlčovat, ale toto ticho nebylo okamžité. Ve dvacátých letech se téma hladomoru v Povolží široce rozebíralo, v prvních letech sovětské vlády lidé ještě nebyli naučení nepohodlné skutečnosti skrývat. Tisk byl poměrně svobodný. Navzdory pustošení, které způsobila občanská válka, šlo stále o otevřenou zemi, kam přicházelo mnoho cizinců. Tiskem a v několika překladech vyšlo provolání Maxima Gorkého ke světovému společenství, po němž do Sovětského svazu přijelo několik mezinárodních misí.

Vycházela také literární díla o hladovějících, básně psané zevnitř hladomoru. Když jsem je četla, měla jsem pocit, že se pomátnu. Byly vydávány i zápisky lékařů – například Lev Vasilevskij, který se také zapojil do boje s hladomorem, napsal knihu Kalvárie dítěte. Existovala filmová kronika Kinopravda, navíc mnoho cizinců pořizovalo fotografie či filmové záznamy. Archiv o hladomoru v Povolží je velmi rozsáhlý. Literárních děl přímo o hladu je však poskrovnu. Myslím, že je to zkrátka neúnosné téma. Věnovat hlavní část textu hladomoru je skutečně nelehké rozhodnutí, navíc pokud píšete zevnitř hladu, bude váš text pro běžného čtenáře naprosto nepochopitelný. Takové téma zavání šílenstvím, což je i případ románu Ivana Šmeljova Slunce mrtvých z roku 1926. Autoři ani čtenáři nechtěli mít s hladomorem nic společného.

Přesto jste se do tématu pustila…

Bylo to děsivé. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to společně se čtenáři zvládneme. Došla jsem k paradoxnímu rozhodnutí: napsat román o masovém hladovění formou dobrodružného příběhu. Vymyslela jsem spoustu triků, jak čtenáři usnadnit proniknutí do problematiky. Patří mezi ně humor nebo hned dvě milostné linie. Přesto někteří Vlak do Samarkandu nedokázali číst, a jiní zase text vnímali jako příliš jemný.

V románu píšete o Dzeržinského transportech, které převážely hladovějící děti ze střední části Ruska do střední Asie – Taškentu a Samarkandu. Proč jste ústřední dějovou linii navázala právě na železniční spoje?

Protože určují osu vyprávění: existují bod A a bod B, takže hned máte začátek a konec příběhu. Vlak okamžitě nastavuje určitý rámec, usnadňuje vnímání vyprávění. Čtenář se na závěrečnou pointu vnitřně připraví. Železnice drží příběh pohromadě a nedovolí, aby se příliš zatížil. Cesta navíc nastavuje určitou dynamiku a umožňuje pozorovat věci v okolí.