Mladí jsou hrdí na své kořeny

Proč jste začali pečovat o vietnamskou kulturu v Česku?

Duc Anh Le: Někdy na konci roku 2015 jsme jako parta kamarádů zjistili, že tu chybějí iniciativy, které by umožňovaly mladým Vietnamcům setkávat se mezi sebou – což je hlavní smysl našeho spolku Viet Up. Mnozí z nás, zvlášť ti z Prahy, vyrůstali v českém prostředí často úplně bez vietnamských kamarádů. Začali jsme proto pořádat různá setkání, hry, kvízy nebo akce, které by připomínaly naši mateřskou kulturu, třeba svátek nového lunárního roku, Tê´t Nguyên Đán. Začlenili jsme také aktivity otevřené starší generaci nebo i české veřejnosti. V roce 2016 proběhl první Banán Fest a první česko­-vietnamský ples, pořádali jsme i akce na Den žen nebo Mikuláše, během nichž jsme vyráželi do večerek za lidmi, kteří jinak žijí ve své uzavřené bublině.

Hue An Nguyen: Teď se snažíme víc zabývat tématy, která jsou důležitá pro druhou generaci Vietnamců. To se týká i krize identity. Pořádali jsme třeba debatu s vietnamskými LGBT lidmi, což je ve vietnamské menšině stále velké tabu. Takovou akci jsme chtěli uspořádat už dříve, ale měli jsme obavu z negativní reakce. Teprve letos jsme vyhodnotili, že k tomu nazrála doba.

Co pro vás znamená krize identity? A považujete se za „banánové děti“?

DAL: Krizi identity řeší každý jedinec v diaspoře úplně jinak. Dítě s vietnamským kulturním zázemím často nejprve chce zapadnout ve škole do českého kolektivu, může i popírat svůj původ, chce být jako ti silní bílí Češi, a až později zjistí, že se vlastně cítí lépe jako Vietnamec narozený v Česku. Přičemž někteří si říkají Čechovietnamci, jiní Češi s vietnamskými kořeny nebo Vietnamci narození v Česku – a tyhle malé nuance jsou pro identitu klíčové. Není tedy „banán“ jako „banán“. Já se třeba s tím označením neztotožňuji, ale zároveň nejsem ani „originál Vietnamec“. Jsem něco mezi. I v rámci našeho Banán Festu jsme řešili, jestli ten pojem vůbec používat. Čím dál tím víc Vietnamců cítí k podobnému škatulkování nechuť – vadí jim, že implikuje, že jsme všichni stejní.

V čem vidíte hlavní rozdíl mezi „banány“ a jinými identitami?

DAL: Generace Vietnamců, která tu v devadesátých letech začala podnikat na tržnicích, rodila právě „banánové děti“. Typický pro ně byl úzký kontakt s českou kulturou: o mě i další vrstevníky se často staraly české chůvy, protože na nás rodiče kvůli práci neměli čas. Rodiče nám pak vytýkali, že umíme líp česky než vietnamsky a že vietnamštinu zanedbáváme. Dnes ale vietnamská společnost přece jen bohatne, rodiče nemusí tolik pracovat a mají víc času vychovávat své děti. Děti večerkářů narozené po roce 2003 tak umějí lépe vietnamsky, a proto je vlastně ani nemůžeme považovat za typické banánové děti – nemají českou kulturu tak pod kůží jako děti narozené v devadesátých letech.

Co je obsahem a cílem festivalu?

DAL: První ročník měl za cíl umožnit setkání našich vrstevníků. Druhý a třetí ročník se otevřely prezentacím různých místních vietnamských spolků a neziskových organizací. Ale pořád jsme cítili, že zůstáváme ve stejné bublině, a proto jsme na poslední dva ročníky Banán Festu pozvali i českou veřejnost. Aktuálně tedy festival prezentuje Vietnamcům i Čechům to, jak mladí Vietnamci interpretují svoji mateřskou kulturu. Trend návratu ke kořenům pořád sílí a s ním i návštěvnost festivalu. První ročník měl dvě stě účastníků, poslední navštívilo už patnáct set lidí.

HAN: V roce 2019 se Banán Fest zabýval vietnamským uměním a letos jsme na to navázali tématem dětského dne Trung Thu, což je svátek středu podzimu. Vznikl tak, že se zemědělci po sklizni vraceli k rodinám a věnovali svůj čas dětem.

Začíná se česká veřejnost konečně zajímat o vietnamskou kulturu?

DAL: Vietnamci i Češi jsou polívkové národy. Díky tomu si tu získala popularitu vietnamská kuchyně, a přes jídlo se začíná dostávat pozornosti i kultuře. Důležitou roli hrály i různé migrační vlny – zprvu opovrhovaní Vietnamci najednou začali být vnímáni jako vzorová minorita.

Jak vlastně funguje vietnamské sebeorganizování v Česku?

HAN: První generace má spolky, které jsou rozdělené podle regionů ve Vietnamu, odkud lidé pocházejí. A pak jsou tu různé oblastní svazy, které pořádají sportovní nebo kulturní akce. Spolek Lam Cha Me pracuje s vietnamskými rodiči. Česko­-vietnamský vzdělávací institut propojuje českou společnost a vietnamskou komunitu v oblasti vzdělávání. Dál je tu třeba Vietnamský spolek pro kulturu a umění v České republice…

DAL: To všechno vychází z kolektivistických potřeb Vietnamců. Přece jenom jsou to lidé z Dálného východu, kde je kolektivismus opravdu silný. A v České republice jsou zase v situaci menšiny. Musí si navzájem pomáhat. Podle mě ale vietnamská menšina není typická diaspora, je to komunita rozštěpená na menší skupinky, které se propojují do větších a větších celků, až se nakonec spojí pod Svazem Vietnamců v České republice nebo Svazem Vietnamců v Evropě. Starší generace funguje právě v rámci různých svazů a mladší Vietnamci namítají, že svazáctví zavání komunismem. Proto Viet Upu říkáme radši spolek nebo nezisková organizace. Všichni ale máme potřebu se nějak sdružovat.

Jaký je vztah vaší generace k vietnamskému komunismu?

DAL: Mladí Vietnamci druhé generace přejímají názory svých českých vrstevníků, a tudíž bývají proti komunismu a socialismu. Ale třeba členy Svazu vietnamských studentů a mládeže v České republice jsou často lidé, kteří vyrůstali ve Vietnamu, umějí velmi dobře oba jazyky a nedělá jim problém spolupracovat s vietnamskou ambasádou. Ale naše generace se radši od všeho politického drží stranou, což nám radí i rodiče.

Zajímá mladé Vietnamce česká politika? V posledních volbách do Evropského parlamentu se objevil i vietnamský kandidát…

DAL: V roce 2014 kandidoval za ODS vietnamský kandidát Cong Hung Nguyen. Vy ale asi mluvíte o Tran Van Sangovi, kandidátu za hnutí PRO Zdraví a Sport, který si získal velkou podporu vietnamské komunity, protože vede integrační centrum a dělá zpravodajství pro vietnamskou komunitu. Minimálně do roku 2020 byl klíčovým hráčem na poli informací ve vietnamské komunitě, měl velkou sledovanost na sociálních sítích, a přestože se dnes, když už existují TamdaMedia, jeho vliv zmenšil, pořád je brán jako ten, kdo pomáhá dostávat nové Vietnamce do České republiky a má velký vliv na starší generaci. Jeho plakáty visely všude po večerkách, nehtových studiích a restauracích, ale Vietnamci s českým občanstvím stejně spíš volili silnější strany. To, že je našeho původu, ještě neznamená, že reprezentuje všechny naše potřeby a přání. Myslím si ale, že kdyby mladí Vietnamci mluvili v komunitě nahlas o demokracii a právu volit, ze strany starší generace by se to nepotkalo s velkou podporou.

HAN: I v rámci Viet Upu chceme dělat osvětu. Chceme, aby se naše generace zajímala o politickou scénu v České republice. Aspoň tedy vybízíme komunitu k aktivnímu občanství. Nicméně jsme hodně opatrní.

DAL: Já jsem se rozhodl zastupovat vietnamskou menšinu ve Výboru pro národnostní menšiny Zastupitelstva hlavního města Prahy. Hájím především zájmy mladší generace, která má jak vietnamské, tak české občanství.

Jak mladší generace nahlíží na tradice? Uzpůsobuje si je nějak?

DAL: První generace vnímá kulturu tak, jak ji zažila ve Vietnamu, naše generace zase tak, jak ji zná z České republiky – tedy z prostředí tržnic. Tradice se proměňují v kontaktu s českou kulturou. Zároveň však svými aktivitami ukazujeme starší generaci, že si vietnamské kultury vážíme.

HAN: Na dětský den jsme si museli nechat dovézt masky z Vietnamu, protože tady nejsou k sehnání, podobně jako některé hry, které mladší generace už možná ani neznají.

DAL: Snažíme se Čechům ukázat, že nejsme jen ti, co vaří pho, ale že máme svou hudbu, tance, divadlo… A zároveň chceme vzdělávat mladou vietnamskou generaci. I v našem festivalovém týmu zprvu jen třetina lidí věděla, co všechno ke svátku Trung Thu patří. Bylo důležité i to, že o naší akci informovalo vietnamské zpravodajství a ukazovalo, že mladí jsou hrdí na své kořeny.