Po revoluci si vietnamští pracovníci československých státních podniků postavili u přechodů do Německa a Rakouska stánky s tabákem, alkoholem a laciným spotřebním zbožím. Dnes čeští Vietnamci tvoří podstatnou skupinu obyvatel pohraničí – provozují zde restaurace a nákupní střediska, ale také pečují o své domky a zahrady.
„Když komunisté skončili, někteří Vietnamci se vrátili zpět do Vietnamu, jiní odešli do Německa a zbytek zůstal. Otázkou bylo, co dál. Všichni jsme si požádali o živnosťák a začali hledat, s čím bychom mohli obchodovat,“ vzpomíná pan Milan na své podnikatelské začátky na česko-rakouském přechodu Hatě na počátku devadesátých let. „V Ostravě jsem s přáteli našel na tržnici polské a turecké zboží, které v tehdejším Československu nebylo k dostání, a začali jsme ho vozit na hranice. Nejdřív jsme pro zboží jezdili autobusem, později taxíkem, a pak jsme si s kamarády společně koupili starou ladu. Ostravská tržnice byla naše největší,“ dodává vitální padesátník. Slovem „naše“ myslí „vietnamská“. A ta ostravská byla pro rozvoj vietnamského byznysu skutečně zásadní. Po celá devadesátá léta sem jezdili Vietnamci i z nejvzdálenějších koutů země pro zboží dovezené z Polska, které pak prodávali na tržnicích ve vnitrozemí a zejména v pohraničí, kam jezdili nakupovat zákazníci z Německa a Rakouska.
Od Varnsdorfu po Břeclav
Hranice Česka s německy mluvícími sousedy měří 1277 kilometrů a jsou na ní desítky silničních přechodů. Takřka všechny přilehlé obce přitom patří do stovky sídel s nejvyšším podílem cizinců v populaci. Povětšinou se jedná o občany Vietnamu. Na špici je městys Strážný s 38,5 procenta, následují hraniční přechody Potůčky (28,8 procenta), Hřensko (27,5 procenta), Česká Kubice – Folmava (25,5 procenta) a Rozvadov (25,1 procenta). Okolo roku 2000 se přitom tato hodnota pohybovala mezi nulou a dvěma procenty. Nicméně už dlouho předtím do pohraničí denně dojížděly stovky Vietnamců.
Až na pár výjimek, jako jsou České Velenice na jihu Čech nebo Kraslice v Karlovarském kraji, kde v československých státních podnicích pracovali i vietnamští dělníci, se příhraniční obce s migranty z jihovýchodní Asie poprvé setkaly až po revoluci. Ti během první dekády po pádu železné opony pohraničí spíše objevovali, testovali možnosti, hledali výhodné obchodní plochy a navazovali kontakty s českými starousedlíky – jako Chu Min, který až do roku 1992 pracoval v továrně v Českých Budějovicích. „Po revoluci bylo ve fabrice pořád míň práce, a tak jsem šel každý den po směně ještě prodávat oblečení. Jezdil jsem se stánkem, až jsem nakonec natrvalo rozjel byznys na hranicích, kde jsem měl od roku 1996 pronajatý kamenný krám.“ Dnes provozuje malou síť vyhledávaných restaurací Viet House, přičemž tři z nich jsou v těsné blízkosti hranic. Na přelomu milénia už si někteří vietnamští trhovci mohli dovolit pořídit i vlastní nemovitosti, ať už komerční, nebo k bydlení, a (zpravidla proti původnímu plánu) se v pohraničí usadit natrvalo.
Proti proudu
Vietnamci přicházeli do míst, která byla vnímána jako neatraktivní, s komplikovanou historií a ještě komplikovanějšími mezilidskými vztahy. Pohraničí bylo zatížené přítomností železné opony a lidé odtud raději mizeli. A to nejen na české straně. Zkrátka periferie, která v očích majorit neměla moc co nabídnout. Zkraje porevoluční éry byli proto Vietnamci vítanou vzpruhou. Zpravidla to byly místní radnice, které trhovcům poskytly obchodní prostory, nebo spíše plochy. Jednalo se o volná prostranství, kde bylo možné postavit si stánek. Prodejci postupem času začali do Česka zvát i své příbuzné včetně dětí, které byly zase příslibem zachování základních škol, nebo alespoň jejich prvního stupně. Na rozdíl od nemalé části českého venkova devadesátých a nultých let tak většina těchto obcí populačně rostla, a dokonce mládla.
S koncem globální recese okolo roku 2015 se nicméně pohraničí začalo pomalu vracet do hledáčku etnických Čechů, a od té doby zejména oblast sousedící s Rakouskem a německým Bavorskem zažívá boom výstavby rodinných domů, jejichž majitelé pendlují mezi zaměstnáním za hranicí a domovem v tuzemsku. Mimo to od vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 začaly pohraničí objevovat i velké obchodní společnosti. Vyrostly zde průmyslové zóny a logistická centra těžící z levné práce; naopak maloobchodní řetězce se těmto řídce osídleným a povětšinou horským oblastem stále spíše vyhýbají.
Periferie, nebo centrum?
Právě kombinace okrajovosti s polohou uprostřed Evropy na rozhraní bývalého východního bloku a bohatých ekonomik se stala klíčovou konkurenční výhodou vietnamských podnikatelů. Češi navíc zprvu s úlevou prodávali své domy a pozemky vietnamským obchodníkům, kteří o ně jako jediní měli zájem. Ti si tak díky jejich nízkým cenám mohli pořídit vlastní nemovitost mnohem dříve než jejich krajané ve městech. Klíčem k úspěchu ale byla především kupní síla Němců a Rakušanů a absence maloobchodní konkurence. Ani na německy mluvící stranu se totiž retailoví giganti zejména v devadesátých letech zrovna nehrnuli.
Vietnamci svůj byznys budovali postupně – od dřevěných budek přes pronajaté krámky po vlastní komerční prostory. Kdo přišel už v devadesátých letech a koupil v pohraničí nemovitost nebo pozemky, patří dnes k vietnamské elitě, a obzvlášť to platí ve stále lukrativnějších lokalitách, jako je Železná Ruda nebo Podyjí. Vietnamští obchodníci často vlastní budovy přímo v centrech obcí nebo pozemky v těsné blízkosti hraničních přechodů. Současným trendem je, že si vydělávají spíše jejich pronájmem krajanům, kteří přišli až po „období zlatého deště“, jak říkají devadesátým letům, než vlastním obchodem.
S vlastnictvím se pojí usazování i potřeba investovat. Od provizorních staveb a řešení se tak přechází k trvalejšímu a udržitelnějšímu přístupu. A zároveň k osobitému pojetí. Příkladem je zmíněná síť restaurací Viet House Chu Minovy rodiny. První provozovnu otevřel v roce 2011 a už tenkrát zde nabízel (vedle sushi a thajské kuchyně) i vietnamské speciality. A to pod jejich vietnamskými názvy. Bylo to v době, kdy v Praze znalo vietnamskou gastronomii jen pár nadšenců. Podle samotného Chu Mina jeho projekt uspěl díky tomu, že se rozhodl otevřít restauraci na hranicích. Mohl si dovolit podnik budovat od základů, místní ho znali, nečelil velké konkurenci a také snáz sehnal personál. Dnes restaurace se zahradou japonského stylu, plnou jezírek, bambusů a zákoutí, přitahuje klientelu z okruhu desítek kilometrů.
Z pohledu vietnamského byznysu se pohraničí stalo centrem. Soustředí se zde finanční a investiční kapitál, testují se tu inovace v podnikání, a i když už není pro nově příchozí příslibem takového úspěchu jako v devadesátých letech, pořád jim dává naději, že i oni zúročí něco z místního potenciálu. Potenciálu, který Češi neviděli.
Autorka je sociální geografka.
Text vznikl v rámci projektu GAČR Integrace migrantů v nemetropolitních oblastech, řešeného na FSV UK.